Pták

Modrý pták přelétl nad bílou pouští,

bez kapky vody, bez špetky rozumu,

zkoušený bolestí,

zmámený touhou.

Tou touhou po bílých dlaních,

po dlouhém závoji tmavých vlasů

po očích jako horská tůň.

Tam v okně na věži, vysoko v horách,

daleko od něj, daleko od lidí.

Na moře vylétl zlatý pták.

v zobáku leskla se snítka z cesmíny

a v srdci hořela láska.

Ta láska k dívce s bílýma rukama

modrýma očima a černým šátkem.

Vidí ji před sebou, nad mořem letící

v bílém kočáru a smíchem zvonivým

ho volá.

Nad les přiletěl bílý pták.

Už zrak se mu mlží a bodá ho pod křídly

Však letí dál a vidí věž.

Tu věž s černou vlajkou na špici,

S tmavými okny na západ

A v ní cítí smutek, bolest, žal.

Bojí se, bojí, bělavý pták,

K oknu se snáší, očima hledá,

Nečeká na něj, nevolá „Můj milý!“

Pták zasmušile bloudí očima po pokoji.

A dole u brány se chvějí bílé břízy,

Nad kamenným křížem sklánějí ruce své.

A na kříži vytesáno jediné jméno.

Jméno té, za kterou letěl celý svůj život.

Popraskaná dlažba,

prorostlá kořeny bříz

a na ní zapomenut

mrtvý

leží černý pták.