Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Řetěz

02. 01. 2001
0
0
1337
Autor
Nyx

Trocha romantiky, dnes už bych to asi takto nepsal, zrcadlí se tam přání doby minulé, dnes již splněné, ovšem něco z toho určitě mi říká i dnes a když už je to náhodou za mnou, tak alespoň vím proč jsem to tak psal. Jo esli tam je nějaká chybka, tak to prosím omluvte, myslím tedy gramatická a také omluvte nepřítomnost slohové úpravy, jako je odtavec atd., protože mě to nebaví teď se v tom hrabat.

Řetěz-------------------------------------------------------------------------------------------------------------- Povídka, kterou jsem napsal v srpnu roku 1997,doufám, že se bude líbit, holenkové! (poslech REM, Enigma, Ivan Kral) -------------------------------------------------------------------------------------------------------------- Jarča s Milošem se procházejí u průjezdu a zanedlouho se přiblíží hodina rozluky. Krátké políbení a Jarča zavírá dvířka od domu, kde bydlí a Miloš se vydává potemnělou uličkou k domovu. Tu na cestě zastavil kočár a přímo naproti Milošovi se objevila líbezná ručka kynoucí mu, aby nastoupil. Miloš si ani neuvědomuje, co se stalo a už se veze, sedí na měkké sedačce. Ve voze je tma, ale přesto vidí matně postavu, do paměti se mu vrývá okouzlující parfém, kterým je prostor zcela prosycen. "Kdo jste?", ozve se přenádherný hlas a Milošovi se až zalkne dech. Teprve teď si začíná vše uvědomovat. "Jmenuji se Miloš Jakoubek a dosud nevím, milostpaní, čím Vám mám poděkovat za Vaše překrásné gesto pomoci v cestě k domovu." Odpovědí se mu stává jen nečekaný dotek na hrudi, ručka se mu pomalu vkrádá pod košili a žena mu žhavě šeptá: "Však ty víš, jak se mi máš odvděčit." Dále se milému Mildovi stala pro další chvíle milenkou. Nevěřící Miloš se nijak nezdráhal, ani si neuvědomoval neobyčejnost situace. Náhle pohlédl z okénka a zjistil, že stojí před domkem, kde bydlí. "Díky", zašeptala mu do dlaní tajemná. Kočár se vzdaluje a Miloš stojí stále před svým domovem. V kočáru se rozsvítila svítilna a osvětlila polonahou krásnou dívku, která tiše usnula. Po příjezdu k paláci se probudila a oblékla, z kočáru vystoupila a rychle vběhla do chodby, kde se musela chvilku skrývat před strážným a teprve poté mohla vběhnout do své komnaty. Na chodbě zůstala pouze jemná vůně parfému překrásné dívky. Strážný to však nepozoruje. Jediné co ví, je, že za půl hodiny se rozestoupí temná brána a v ní se zjeví bílá paní, kterou již kolikrát tiše pozoroval v tmavých nocích. Konečně se zjevila, přešla kolem něj a lehce ho pozdravila kývnutím hlavy, jako že ví, že tam je. Strážný se již nebojí a poklidně usíná, ví, že bílá paní bude celou noc hlídat až do svítání.Ráno odchází strážný do slunného města a velice se raduje z toho, že dostane již zítra výplatu. Obchází náměstí a pozoru-je hrající si děti. Na rohu ve stínu sedí žebrák a kouří nedo- palky a z láhve pije rum. Jde mu jen o jedno, úzkostlivě se obrací na procházejícího strážného a prosí svým zkušeným hlasem: "Dejte pane almužničku." Nic však nedostává a strážný mizí v dálce. Žebrák se dá do počítání drobných mincí, když mu náhle před očima padá peněženka. Pomalu zvedá oči a před ním se zjevuje vznešená paní. Mlčky se nepřítomně usmívá a již se vzdaluje od prosebníka a lehce se vznáší lehkou chůzí, jen vzlétnout. Trhá si květ jasmínu a dává si ho do vlasů. Je jí nádherně a vítr ji rozcuchává vlasy.Lehce se pootočí vlevo a nechá vykvést růže, pohlédne vpravo a rozestoupí se šik vojáků a jejich velitel si sedá na zem a začne plakat. Vznešená dáma se ztrácí. Velitel pláče, obstoupen svými vojáky, kteří ho konejší a hrají mu žertovné scénky, aby se uklidnil. "Pec nám spadla, pec nám spadla..." Jak komicky zní dětská píseň z hrdel dospělých mužů a k větší zábavnosti scénky se vojáčci snaží představovat svou hrou tesaře a pec. Jiní hladí svého kapitána a něco mu šeptají do ouška. Až nyní si velitel vyndavá z kapsy uniformy růžový kapesníček a na- blýskanou pistoli. Najednou začne bláhově střílet do vojáků, ti padají jako osiky a válejí se v krvi, ale nekřičí, netrpí. Poté si velitel otře pistoli a oči růžovým kapesníčkem a počne se šacovat. Vše pozorovala stará stařena a teď mává holí a křičí: "Bláznové blbí, vždyť jste mohli někoho zabít!" To však neměla říkat, dva mrtví vojáci vstali a zatkli ji. Velitel ji mluví do duše: "Čelem vzad a pochodovat, raz, dva, raz, dva!" Celý z toho zmodrá vztekem a musí si opět utírat slzy růžovým kapesníčkem. Pistoli ale už nechá být. Bába si to štráduje dlážděnou ulicí a povídá si pro sebe: "Blázni blázniví! - Kdepak bych asi dostala rohlíky. " Zcela na druhé straně města se probouzí při vůni čerstvého pečiva naše noční svůdnice, překrásná dívka z hříšného kočáru. Uchopí do ruky rohlík a labužnicky ho potře máslem, nedá se rušit klepáním na dveře a pojídá pečivo. Do dveří vstupuje naše vznešená dáma a pozdraví:" Zdravím Tě, má milá Mariano, jakpak si se vyspala?" Nečeká na odpověď a posadí se do křesla. Povídá: "Dnes ráno kvetl první jasmín tohoto jara, přinesla jsem Ti ho do vázičky, podívej, jak voní." Pokračuje: "Včera jsem namalovala obraz, jsi to ty v kočáře a miluješ se z mužem, kterého neznáš." Tu s plnými ústy otočí se překráska a rozhodí si své dlouhé pod ramena sahající havraní černé vlasy, otře si nosík ručkou a řkne: "Dokonáno." -"To je dobře, " je jí odpovědí. Po tomto rozhovoru zazvoní čarokráska na zvonek a povolává služebnou Jarču, aby jí připravila koupel. Vznešená krásná dáma, čarokrásky přítelkyně, ji mezi tím zpívá a vplétá jí květiny do havraních vlasů. Koupel je připravena. Při koupání se svůdnice mezi řečí zmíní Jarče o svém nočním dobrodružství. "A jak vypadal? ", ptá se sentimentálně Jarča. Za dveřmi se mezi tím raduje vznešená z krásné knihy a jen už zaslechne Jarušku, jak odpovídá čarokrásné: "Zrovna jako ten můj, to je krásné!" Divukrásná se po koupeli nechá obléci do černých přiléhajících šatů a stříbrný křížek si věší na krk a se svou přítelkyní, krásnou filosofující dámou se vydávají do kostela ke zpovědi. "Óh velebný pane, zhřešila jsem", šeptá mladému faráři divukráska. "Svedla jsem neznámého muže dnes v noci." "Budiž Ti odpuštěno," zalknutý hlas mladého pátera je odpovědí. "Musíš se dcero více hlídat a býti Bohu milá! Pouze tak Tě bude doopravdy rád opatrovat." Mladý páter klopí oči, v mysli mu při pohledu na krásku vyvstávají divné pocity, o kterých si myslel, že jeho nikdy nemohou opanovat a že se mu vyhýbají. Zpověď vznešené byla tohoto znění: "Hřešila jsem mnoho, namalovala jsem hříšný obraz. V hříšné představě jsem viděla Vás, velebnosti odpusťte, jak nesete květiny do kostela a tam Vás svede kráska v černém s křížem na hrudi." "Budiž Ti tvoje myšlenky odpuštěny," řekne jí na to mladý farář. Copak jen mu to povídala? To snad není hodno slyšet jeho svědomí, proč zrovna on, sluha boží? Vznešená dáma čeká před chrámem v parku a nechává na sebe pražit polední slunce. Po chvíli přichází z chrámu divukrásná a beze slova se obě ženy vydávají k paláci. Po cestě Mariana, krásná čarokráska, prohodí jakoby do větru: "Dokonáno" A vznešená jí odpovídá: "Miluji ho, ale pouze ty mu můžeš dát jeho touhu. On nezhřešil a kostel zůstal neposkvrněn. Miluji ho, pověděla jsem mu dnes o celém svém životě a on mi nevědomky odpověděl, že jeho jedinou láskou jsem já, láskou, které však nerozumí. Stal se farářem pouze proto, že ho ženy zradily a já to mohla napravit a ty také. Alespoň takhle jsme trochu odčinily naši vinu. Miluji ho." Cestou městem ukázala vznešená na pracujícího muže na ulici. Nebyl to nikdo jiný než Miloš, Marianin noční milenec. "Podívej Mariano, toho přeci musíš znát!" Obrací se při tom na Marianu. "Ne, toho neznám, nikdy jsem ho neviděla," odvětila. Bez dalšího povšimnutí ho minuly. Náhle se nad pracujícím mužem objeví kapitán s rotou vojáků. "Jméno a povolání!", vykřikne kapitán na Miloše. Ten odpovídá: "Jmenuji se Miloš Jakoubek a jsem tesařem a netuším proč se mi ptáte, milostpane." - "To hned poznáš," odpoví mu již mírněji kapitán a poplácá ho po zádech a pokračuje: "Podívej kamaráde, my hrajeme takovou veselou hru na vojáky a potřebujeme tesaře." - "Ale pane, já tu mám práci," oponuje Miloš. "To nevadí, nech toho, u nás ti bude dobře a každý tě bude mít rád," odvětí mu kapitán a vytáhne růžový kapesní- ček. Okolo se šine babka s rohlíky v košíku a mumlá si pro sebe: "Bláznové, kdyby raději honili zloděje." "Dejte almuž- ničku, velectěný pane voják, " ozve se za velitelem. Kapitán mlčky vyndavá minci a dává ho žebrákovi se slovy: "Nám je potřeba každého i tebe, pojď a přidej se k nám!" Žebrák odpovídá: "Děkuji, ale pane voják, vždyť já nemám nohy!" Kapitán na to: "Kruciš, to je problém, bez nohou nám jsi k ničemu." A peníz zase bere zpět. Vida to žebrák, bije se do hlavy lahví od rumu a pro sebe si říká: "Že já vůl mu neřekl, že teda přijdu! " Ač byl bílý den a strážný měl spát, vykračoval si po městě a těšíc se na svůj plat, zdraví čarokrásku. "Uctivě zdravím slečno, jakpak se Vám dnes v noci spalo, totiž já jsem měl službu a doufám, že se Vám spalo krásně." - "Ano Josef, spala jsem dobře," odvětila Mariana. Podívala se při tom na vznešenou, ale ta se jen usmívala a hleděla jinam, poté pravila něco o tom, že by si měli pospíšit. "Nashledanou milost- slečno!" Obě krásky se vrátily do paláce a jaly se připravovat na výlet do hor. O pár dní později, již ve vysokých horách, jsou obě slečny účastnicemi horské tůry. Vznešená má s sebou knihu života a smrti a čarokráska Mariana trhá luční kvítí. V dáli je vidět horská chata a obloha je modrá bez mráčku. Dívky si povídají."Vzpomínáš?" - ptá se čarokráska."Ano." "No a?" "Nevím, ale miluji ho.""Proč jsi ho tedy nezachránila, než se stal farářem?""On se nedal, byl moc hodný, ale já byla ještě nepřipravená, víš on měl plnou náruč lásky a já mu nabízela přátelství a on to bral jako odmítaní a zamškl na celý svět a hlavně na dívky, jakými jsme tehdy byly i my dvě.""Neměla jsi to dělat, jsi víc zatížena hříchem než já. Já se lásce oddávám, ale ty jsi ji zavrhla v rozkvětu. Proč, pověz mi proč?""Nevím, jsem asi pitomá, ale i já platím svou daň, nevšimla jsi se?""Ne," odvětila Mariana."To je tím, že jsi neudělala to, co já," odvětila vznešená."Haló slečny, tady je vaše ubytování na příští noc," volal hostinský z horské chaty a ubytoval naše milé dámy. Obě slečny se ubytovaly a po večeři se sešly společně s hotelovou společností u krbu, který přes skoro jarní počasí plál velmi silně. Dívky pozorovaly osazenstvo a zanedlouho se díky známé schopnosti čarokrásné ocitly obě ve společnosti s dvěma mladými muži. Jeden byl herec a hrál v divadle zatím malé role, ale sliboval si, že již brzy se stane provozovatelem vlastního divadélka, kde bude mít příležitosti hrát role, které bude chtít. Druhý se ukázal být začínajícím spisovatelem. Oba byli velcí přátelé. Co tomu osud nechtěl, ale během večera se Mariana sblížila s hercem Markem a vznešená se seznámila s jeho přítelem Adamem. Po dvou hodinách od této chvíle bylo již pozdě v noci a v různých částech hotelu bylo možno zaslechnou asi toto:"Miluji Tě," pravila čarokrásná. "Oh, jak brzy jsi se odvážila, dívko divoká, proč jsi jen taková?""Nejsem, ještě nikdy jsem nikoho nemilovala, ale teď to vím jistě," nelhala."Jsi květem krásy našeho světa, ale také kapkou rosy v mé dlani, prosím rozvaž si to, já Tě neopustím," nelhal on.To si povídala naše první dvojice. Co však dělá vznešená a Adam? "Chci Tě," po chvíli rozmýšlení pravila vznešená a Adam se nestyděl neodporovat. Milovali se celou noc. Za okny se v dáli nad stínem prastarého hradu vznášela bílá paní. O rok později v kostele dvě svatby se konají. Před svedeným farářem stojí dva páry. Divukrásná Mariana a student techniky Jiří. Druhým párem jsou vznešená a spisovatel Adam. "Chcete se stát manželem a manželkou?" Ptá se jich svedený páter. Lodí kostela zaznívá: "Ano chceme." Při odchodu z kostela se setkávají pohledy faráře nejprve s Marianou, kdy mu myslí projede horkost, poté se potkává se vznešenou a jeho srdcem projíždí imaginární nůž předem ztracené naděje a zhrzenosti.Svatební noc trávily páry společně v horách v hotelu, který je nám dobře znám. Toho večera se mladý páter odhodlal skočit z mostu do řeky s provazem omotaným okolo pasu, na kterém byl připevněn těžký železný kostelní kříž.Kapitán toho večera vystřelil z děla a prorazil omylem zeď státní banky. To byl definitivní konec jeho kariéry.
Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru