KOUZELNÝ PŘÍBĚH

Tenhle příběh jsem napsala v době Vánoc,kdy je nejlepší čas pro psaní pohádek a kouzelných příběhů na dobrou noc:)

Žil kdysi jeden velmi vzdělaný a moudrý muž, který se jmenoval Alexandr. Byl dřevorubec, měl malý domek a žil skromný život. Jednoho dne se však stalo něco, co by vám asi dnes málokdo věřil. Alexandr šel jako vždy do lesa na dříví. Když procházel kolem jednoho zeleného keře, uslyšel zvuk, který se podobal kňourání. Nejprve myslel, že se mu to zdálo a tak se rozhodl pokračovat v cestě. Jenomže to kňourání nepřestávalo. Co by to jenom mohlo být?! To by nebyl Alexandr, aby to hned nešel prozkoumat. Jemně pomalounku roztáhl křoví, ale nic tam nebylo, ať se díval jakkoli. Už chtěl větve vrátit do původní polohy, když tu oslyšel znova to kňourání. Vycházelo to z pod kamínku, který ležel vpravo pod listem. Znovu natáhl ruku. Šťouchnul do kamínku a ten se odkutálel pryč. Na místě, kde se předtím nacházel, ležela postavička velká asi jako cínový vojáček. Teď už nefňukala. Pomalu se postavila na nohy. Byl to pidimužík s dlouhým černým kabátkem a černýma botičkami. Měl dlouhé vousy a vlasy, které byly celé stříbrné. Vedle něj ležely na zemi ještě malé brejličky, bohužel byly rozbité. ,,Dobrý den! Děkuji za vysvobození “Řekl mužík veselým hlasem. Alexandr byl stále ještě příliš v šoku na to, aby mohl odpovědět. ,,Jmenuji se Tydlivous. Šel jsem se svými bratry, skřítky, na procházku a potkali jsme děti. Děti si hrály s nějakými kamínky a jeden jim odskočil a zavalil mě. Mí bratři utíkali pro pomoc, ale ještě se nevrátili.“ Alexandr se zmohl pouze na:,,Dobrý den, já jsem Alexandr!“ Skřítek to chápal. Pidimužíky člověk nevidí každý den, a tak pokračoval: ,,A nakonec si mě zachránil ty! Chci se ti nějak odvděčit. Řekni si jakékoli přání a já ti ho splním.“ Jestliže před tím byl Saša v šoku, tak teď málem upadl do mdlob. Ještě se nevzpamatoval ze svého vidění a teď si může přát cokoli?! To by mohlo znamenat jediné – zkoušku, kterou na něj připravili bohové. Určitě chtějí vědět, zda-li je skromný. ,Já nic nepotřebuji!“ Vychrlil ze sebe tak rychle, až se skřítek úlekem schoval zpět do křoví. Když zjistil, že se nic neděje, vylezl a zkoušel to dál: ,,Určitě se ti něco bude hodit. Každý člověk má nějaké přání. Nestyď se a pověz mi ho…“ ,,Ne já opravdu nic nechci. Já jsem spokojený…..A navíc ……hrozně spěchám! Takže S pánem Bohem!“ Alexandr se rychle otočil a utíkal zpět domů. Snad prošel tou Božskou zkouškou. Pidimužík se za ním ještě dlouho díval. Takového skromného člověka ještě nikdy neviděl. Tak rád by mu splnil nějaké to přání. Jenže jaké? Pak ho ale něco napadlo. Lidé odjakživa potřebují oheň, pro teplo, pro úpravu jídla atd.Co kdybych mu dal schopnost vytvářet oheň?? To je to pravé.
Tu noc se v domě Alexe stalo něco zvláštního. Bylo pozdě v noci, Alex už spal, když se někdo zlehýnka dotknul kliky u dveří. Stačilo jen trochu zatlačit a dveře se s tichým zavrzáním otevřely a v nich stál ON! Mužíček z lesa. Baletními krůčky přešel až k posteli, kde Alex spal. Šáhl do kapsy pláště a vytáhl z něj malý měšec se speciálním práškem. Nabral ho do ruky a foukl ho Alexovi do tváře. Kousíčky stříbrného prachu se vznášely nad posteli až dopadly na Alexovy rty. Pak se z nich stal roztok, který mu vtekl ústy dovnitř. Když se tak stalo, skřítek už byl pryč.
Tu noc se v jiném městě na jiném místě na jednom zámku stala strašná tragédie. Poslední z panovnického rodu Vimperků zemřel. Neměl žádnou rodinu, takže Vimperské panství ztratilo vládce.
Ráno se Alex jako obvykle vydal do práce, ale jinou cestou. Nechtěl se setkat zase s nějakými podivnými postavičkami. Vzal to obloukem kolem kovářské dílny. Zrovna se tam jeden muž snažil rozdělat oheň. Nějak mu to stále nešlo. Jeho láteření bylo slyšel na celou vesnici. Alex zničehonic začal cítit nějakou nutkavou potřebu jít se tam podívat. Doslova ho to tam táhlo. I řekl si proč ne. Třeba by mu mohl nějak pomoc. Když došel ke dveřím,slušně pozdravil a zeptal se, zda-li to může zkusit. Kovář souhlasil. Alex se jen dotknul rukou pece a už v ní hořel oheň takový , že by se za něj ani Zeus nemusel stydět.Teď už nevím, který z těch dvou byl více překvapený. Kovář však dlouho nelenil a okamžitě se ptal Alexe, jestli u něj nechce nastoupit jako pomocník. I proč ne?! Aspoň si něco vydělám, pomyslel si Saša. Nadšeně souhlasil .Od té doby kdykoli někomu zhaslo v peci, volali Alexe. Nikdo už mu však neřekl jinak než pan Božský. Ze starého Alexe se teď stal všemi opěvovaný skoro Bůh.
Zanedlouho se tato novina roznesla až na Vimperské panství.
Poddaní a služebnictvo se začalo dožadovat toho, aby byl na trůn dosazen nový panovník, který by byl natolik mocný, aby chránil zemi před nájezdy kočovných kmenů. Rádci svolali schůzi na které se shodli, že jediný, kdo je natolik mocný, aby dokázal ubránit zemi je Ten, pan Bůh z nedaleké vesnice. Okamžitě nechali zapřáhnout koně a vyslali posla, jehož úkol byl přivézt Alexe na zámek. Alex se nenechal dlouho přemlouvat. Sbalil si pár věcí, rozloučil se s lidmi z vesnice a odjel. Už tehdy někteří tušili, že už ho neuvidí.
Na zámku Alexe korunovali na vládce země. Od té doby lidé přestali uctívat ostatní Bohy a oběti začali nosívat pouze panu králi, tedy Alexovi. Všichni ho považovali za jednoho z Bohů, samozřejmě toho nejmocnějšího. Alex se dočista změnil. Už to nebyl ten moudrý a skromný mladík. Bohatství a moc z něj udělala vypočítavého a lstivého lháře. Věděl totiž, že kdyby lidem pověděl, jak se ke své moci dostal a že není božského původu, určitě by přišel o všechno to pohodlí. Tak pokračoval dál ve svém ,,novém“ životě. Zapomněl však na to, že i přes svou schopnost není nejmocnější, že jsou i mocnější a to PRAVÍ bohové. Mylně si myslel, že jeho nemůže stihnout trest. Netušil však, že na hoře Olympu se už dávno rozhoduje o jeho trestu.
Jednoho dne se Alex vydal na svou obvyklou ranní vycházku, aby se porozhlédl, jak se jeho panství vede. Vydal se směrem k lesu, k místu, kde dřív potkal skřítka, na kterého již zapomněl. Když procházel kolem onoho keře, znovu uslyšel kňourání a rozpomenul se. Jenomže už skřítkovi nepomohl. Na co by mu pomáhal,když už všechno má?! Vůbec ho nenapadlo, že tohle byla poslední šance, jak se vykoupit. Alex se jen usmál a popřál mužíkovi krásná muka a odešel.Byli zde však skřítkovi bratrové. Ti svého sourozence osvobodili a stejně jako té kouzelné noci pidimužík navštívil znovu Alexe. Tentokrát mu však do tváří nefoukl svůj stříbrný prach, ale prach černý jako temná noc, který mu dali Bohové. Ráno když se Alex probudil, tak už nevypadal jako dříve. Jeho tvář byla vrásčitá a zjizvená,stejně jako celé jeho tělo.Každá jizvička na jeho těle znamenala hřích jednoho z lidí. Když mu ráno přinesla hospodyně čaj, lekla se ho tak, že upustila celý táce snídaní. Začala křičet, že v pokoji je zrůda. Ačkoli se ji panovník snažil uklidnit, nepomohlo to. Do pokoje vběhly stráže a nechali Alexe zavřít do hladomorny s domněním, že jde o nějakého pobudu, který panovníka zabil a schoval, aby se mohl vyspat a najíst. Žádné vysvětlování nepomohlo. Za vraždu panovníka je v zákoníku napsán trest nejvyšší. Přesně za tři dny měl být Alex oběšen. Třetí noci se mu zjevil jeden z Bohů. Přišel se zeptat Alexe, zda-li se nechce vyzpovídat a svůj život dát Bohům jako oběť za své činny. Že je to jediný způsob,jak se zbavit svého hříchu. Co jiného mu zbývalo? Tak aspoň odejde na onen svět s čistým štítem.
Ráno ho odvedly stráže na popraviště, kat mu uvázal smyčku kolem krku….Podkopl stoličku. Najednou Alexovi v očích proběhl celý jeho život, ještě než z něho vyprchaly poslední kapičky života, stačil pomyslet na to,že příště začne jinak. Tak skončil život jednoho,který se mohl stát vyvoleným.

---