Poslední let na Zem

Na bohatě zdobených dveřích s elegantní klikou se nasvěcelo a zase zhasínalo zelené světýlko. Sálem se linula příjemná hudba symfonického orchestru a nad měkkým kobercem, který připomínal nadýchanou vatu, se vznášely průsvitné beztvaré obláčky. Duše lidí, kteří zemřeli. Přilétávaly odněkud zleva, přede dveřmi se postupně zastavovaly a po signálu zeleného světýlka odpluly kamsi doprava. O kus dál, naproti dveřím, seděl na trůně on, spokojeně bafal z dýmky a broukal si melodii společně s orchestrem. Na stolku vedle něj stála sklenice s Vodou, ze které co chvíli usrkl. A tak to šlo dál, pořád stejně pokojně, dokud najednou na dveřích nezablikala červená žárovka, nejprve slabě, jako by si nebyla jistá, a poté se nasvítila naplno a ozvalo se hlasité zapípání. On sebou trhl, loktem vrazil do stolku, sklenice se převrhla a Voda se vsákla do bílého koberce (na Zemi začalo pršet). Hudba zaraženě ztichla a bylo slyšet jen vrznutí dveří. Otevřely se a za nimi stála asi dvacetiletá dívka. On se pohodlně opřel a pozorně se zadíval na dívčinu.
"Hmm... Zuzana Králová," zamumlal si pod vousy. Dívka pod jeho drobnohledem znervózněla a přešlápla z levé nohy na pravou.
"Pojď dovnitř," přikázal jí On. Dívka vešla a nejistě se okolo sebe rozhlížela.
"Takže... Víš, proč jsi tady?" zeptal se.
"No to teda fakt ne! To byste snad měl vědět vy?!" vyjela na něj Zuzana. Stále netušila, proč zrovna jí se nasvítilo "špatné" světýlko. Byla si jistá, že její duše bude moci jít dál pro své nové tělo, ale tímto její sen skončil. Červená žárovka vyslala k její duši vír, který ji vtáhl a znovu vložil do starého těla, které stálo za dveřmi. A teď tu stála, před Nejvyšším, a nevěděla, co má říkat.
On se zadíval do dáli, a probíral se obrovskou kartotékou ve své hlavě. "Nelíbil se ti tvůj život," oznámil a hleděl Zuzaně přímo do očí.
"To... je pravda," připustila.
"Vůbec se ti nelíbil tvůj život," upřesnil s důrazem na prvním slově.
Zuzana lehce přikývla.
"Proč? Proč se ti nelíbil?"
Zírala na něj a oči se jí zaplnily slzami. "Protože... protože...,"zajíkla se, "Nikdo mi nerozuměl, byla jsem na světě přebytečná, všem bylo jedno, jak se cítím, jestli nepotřebuju pomoc. Rodiče mě nesnášeli, kamarády jsem neměla, nikdo se se mnou nikdy nebavil, a teď mě určitě nikdo nepostrádá, jsou rádi, že se mě zba-zbavili?" Zuzana se rozplakala. "Na mém m-místě byste udělal to samé, n-ne-nedalo se to vy-vydržet?" Stála před Ním, obličej v dlaních a celá se třásla.
"Takže... neměla jsi ráda lidi okolo sebe," zašeptal. Do jejích vzlyků jej skoro nebylo slyšet. Nejraději by ji instinktivně objal, ale musel si zachovat chladnou tvář. Na několik chvil se zamyslel.
"Hmm... Co bys říkala tomu, že by sis vyzkoušela žít po jeden rok na jiném místě, kde nejsou žádní lidé?" Zuzana zpozorněla. "Kdyby se ti tam nelíbilo, mohla by ses na konci každého měsíce vrátit sem, a začít žít úplně nový život. A pokud bys tam byla spokojená, směla bys tam zůstat. Navždy. Ale už by ses nemohla vrátit."
"To... to by bylo skvělé," pronesla, otřela rukávem slzy a celá se rozzářila, "Chtěla bych tam odjet..."
"Dobrá. Ale nezapomeň, dvanáctkrát tam bude pro tebe přichystané speciální letadlo. Jen dvanáctkrát. Pak už tam budeš muset zůstat. Dobře si to rozmysli."
Zuzana přikývla a napjatě čekala. On jen před sebou nadvakrát mávl rukou a Zuzana se ocitla na slíbeném místě.
 

1. měsíc
Vypadá to tu stejně jako na Zemi. Stejné město, jako v kterém jsem žila. Ale má obrovskou přednost. Jsem tu sama. Sama samotinká, bez jediného otravného člověka. Mám tu tolik prostoru jen pro sebe, nikdo mi neříká, co mám dělat, nikdo mi celý den nenadává... A ten božský klid! Žádný řev sousedů z druhého patra, hluk z ulice, nic. Jen já. Já a ulice. A parky. A domy. A květiny a stromy. Miluju tohle místo! Nemusím se bát, že mě někdo pomluví, že celé dni tančím po náměstí, že objímám stromy a lebedím si v trávě. Na Zemi bych to ani ze strachu neudělala! Je to tu prostě úžasné. Musela bych použít všechna pochvalná přídavná jména, abych popsala krásu tohoto místa. Pojmenovala jsem si to tu opravdu krásně - "Můj ráj". Dnes odletělo první letadlo na Zem. Ani mě nenapadlo přiblížit se k němu! Jsem rozhodnuta strávit tu věčnost, protože Mému ráji se nic nevyrovná!

4. měsíc
Jak už jsem říkala, krása Mého ráje nezná mezí. Jen... někdy bych byla ráda, aby tu se mnou byla i Klea, moje kočka. Líbilo by se jí tu, určitě. Celé dny bych se jí věnovala, hrála bych si s ní a radovaly bychom se spolu z Mého ráje. Z Našeho ráje. Trochu se mi po ní stýská. Kdoví, jak se jí daří? Jestli na mě vzpomíná? Jsem tu sama.. Sama samotinká, bez mé milované kočičky. Ale ani mě nenapadne odletět pro ni! Nemusela bych se vrátit, to by byla hrůza! Brr, raděj nemyslet!

9. měsíc
Někdy bych si s někým ráda popovídala... Mluvím na květinky, na mé drahé kopretinky, drobné sedmikrásky, vysoké slunečnice i jedovaté pryskyřníky. Ale ty... neodpovídají. Chtěla bych alespoň slyšet cizí hlas, celé dny slyším jen sama sebe... Jsem tu sama. Sama samotinká, bez jediného hlásku...

12.měsíc
Dneska odjede poslední letadlo na Zem. Nepojedu. Jsem pevně rozhodnutá. Kleu mi sem stejně nic nepřičaruje, a že mi chybí hlasy? Už ne. Vymyslela jsem si vlastního člověka, malou holčičku, která mě má ráda, a celé dny si s ní povídám. Pojmenovala jsem ji Silva, to jméno je strašně krásné. Dříve jsem se dost zajímala o jména a jejich původ. V latině znamená slovo Silva les. Moje Silva má moc ráda přírodu. A já jsem moc ráda, že mám ji.
Ale... přesto bych se mohla podívat trochu blíž k letadlu... Ještě jsem ho neviděla. Ale nastoupit do něj nehodlám!
 

Z reproduktoru se ozve hlas: "Žádám všechny cestující, aby nastoupili do letadla, které je připraveno. Opakuji. Žádám všechny cestující, aby nastoupili do letadla, které je připraveno."
Se Silvou došla až k letadlu. Pořádně si ho prohlédla?
"Co kdybych nakonec jela??" ozval se v ní slabý hlásek.
"Ne! Máš Silvu, chceš ji snad ztratit?" zakřičel její druhý hlas.
"Samozřejmě že ne! Ale? být tu sama samotinká, bez jediného človíčka, celé věky? To.. to by přece bylo hrozné..."
"Kdepak! Měla by ses tu skvěle, jako doteď! Chceš snad, aby tě na Zemi zase všichni nenáviděli? Jseš fakt asi už úplně blbá!!!"
"Ale... třeba mě někdo měl rád?"
"Sama víš dobře, že ne! Byla jsi jim na obtíž! "
"Ne..." Zuzana se rozběhla pryč. Po tvářích jí stékaly slzy. A ona utíkala. Pryč, daleko pryč od toho protivného hlásku. Pak ji napadlo: "Ale tady ten hlásek budu slyšet ve své hlavě pořád. Tady mu neuteču. A... sama dobře vím, že na Zemi to není tak hrozné. Navíc... začnu úplně nový život, v novém těle a třeba se mi bude dařit líp..." Kousla se do rtu. Na patě se otočila a přímo letěla zpět.
Už byla skoro u cíle, když tu se ozvalo hlášení: "Právě odlétá poslední let na Zem. Opakuji. Právě odlétá poslední let na Zem."
Zuzana se zastavila, padla na kolena a rozeštkala se. A slzy solily zem. Bohužel ne tu, na kterou teď tak chtěla.




Za měsíc pro ni přijelo třinácté letadlo.