Kouzelné psaníčko

     Bylo nebylo. Za devatero horami a devatero řekami žila jedna malá holčička jménem Markétka.

     Jednoho večera pozorovala zářící hvězdy na obloze a přemýšlela, co se jí pěkného bude dnešní noci zdát.

     Když pak ležela v posteli a do pokoje jí přes okno svítil měsíc a hvězdy, věděla, že dnešní noc nebude stejná, jako ty předešlé, i když jí jako každý večer přišla dát maminka pusinku na dobrou noc a popřála, ať se jí zdají hezké sny.

     Poté, co Markétka usnula, se začaly dít neuvěřitelné věci. Ve snu se jí zjevila kouzelná babička, která jí řekla, že bude nemocná, ale o své nemoci ještě nebude vědět. Najde červenorůžovou  obálku a v ní kouzelné psaníčko, ve kterém se dozví, co má udělat, aby si zachránila své zdraví. Ještě než jí babička ze snu zmizela, řekla: ,, Až bude čas, já se Ti opět zjevím ve snu a řeknu Ti, že je čas začít hledat tu obálku s kouzelným psaníčkem. “ Po těchto slovech babička ze snu zmizela.

     Markétka se za pár hodin probudila, ale na sen s tajemnou babičkou a obálkou s psaníčkem zapomenout nemohla.. Svěřila se se svým snem i mamince, avšak ta se jen smála a řekla jí, ať na ten sen už nemyslí, protože je zdravá a žádná ošklivá nemoc jí nehrozí.

     Markétka ale na kouzelnou babičku věřila, a tak se snažila stále hledat obálku s psaníčkem, i když věděla, že ji najde, až se jí babička zase ve snu zjeví a řekne, že je čas hledat obálku a tím odvrátit hrozbu z onemocnění, protože to psaníčko ukryté v obálce má velmi kouzelnou moc, která umí předejít vzniku ošklivé nemoci.

     Od té doby chodila Markétka spát s nadějí, že tu dnešní noc se jí babička ve snu ukáže a řekne jí, že už nadešla chvíle, aby začala hledat červenorůžovou obálku.

     Když se jí babička ani po deseti letech ve snu nezjevila, přestala už Markétka doufat, že babička ze snu byla opravdu skutečná. Za další rok už na babičku úplně zapomněla a žila tak, jako by se jí babička  ve snu nikdy neobjevila. A na žádnou ošklivou nemoc už si vůbec nevzpomenula. Ale jak se říká, některé sny bývají i skutečné a někdy se vyplní.

     Jedné noci, když už byla Markétka velká a na žádné kouzelné babičky nevěřila, se jí zdál sen, kterém se jí opět babička zjevila a řekla:,, Markétko, už je čas hledat obálku s kouzelným psaníčkem. “

     Po probuzení Markétka nevěřila, jestli to co se jí zdálo, bylo opravdu to, na co čekala celé ty dlouhé roky, ale obálku s kouzelným psaníčkem začala všude usilovně hledat. Hledala a hledala, ale červenorůžovou obálku stále nikde nenalézala. Až jí napadlo zeptat se maminky, která ví vždy všechno, kde by mohla obálku najít. Maminka jí poradila, že pokud jí má ta obálka s psaníčkem zachránit život, tak by jí měl mít určitě pán v bílém plášti, který jednou za měsíc přijíždí do naší osady a pomáhá lidem, co to potřebují.

     A tak Markétka každý den netrpělivě vyhlížela z okna pána v bílém plášti, až se tu konečně objeví. Za pár dnů ho Markétka skutečně spatřila a hned za ním běžela a z dálky na něj volala:,, Pane v bílém plášti, máte červenorůžovou obálku s kouzelným psaníčkem uvnitř, která mě zachrání před ošklivou nemocí?” Pán v bílém plášti ji odpověděl, že takovou obálku u sebe skutečně má a začal jí hledat ve své velké brašně, až ji konečně našel. Když jí Markétka spatřila v jeho rukách, rozzářily se jí její pomněnkově modré oči a ona věděla, že už ošklivou nemoc nikdy nedostane. Obálku si od pána v bílém plášti vzala a pěkně za ni poděkovala a utíkala s ní domů.

     Doma rychle obálku otevřela a psaníčko v ní ukryté si přečetla. Postupovala pak přesně podle slov, která byla v psaníčku napsána, protože věděla, že jinak by kouzlo neúčinkovalo. Na konci psaníčka se ještě dočetla, že jej musí zase vrátit pánovi v bílém plášti, pokud chce, aby se kouzlo opravdu vyplnilo.

     Poté čekala, až zase uvidí pána v bílém plášti a vrátí mů zpět obálku s psaníčkem, aby se kouzlo vyplnilo. Za pár dní pána v bílém plášti uviděla a obálku s psaníčkem mu předala. Ten si obálku od Markétky vzal a otevřel ji. Psaníčko pokapal jí neznámou tekutinou a řekl jí:,,Teď už se nemusíš bát, že bys onemocněla ošklivou nemocí.” Po těchto slovech Markétka věděla, že se kouzlo ukryté v psaníčku splnilo, a že jí babička ve snu nelhala.

     Od té doby věřila Markétka na kouzelnou babičku, která se jí když byla malá zjevila ve snu.