Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Všem přátelům rudých tváří

18. 07. 2005
0
0
1996
Autor
houda

V Respektu číslo 12 ze 4.-10. července (sebral jsem ty noviny na ulici a trochu se jich štítil, byly totiž špinavé) mne zaujal sloupek nazvaný „Zastřel si svého indiána“, z něhož cituji: V neděli 26. června byl v Brazílii, blízko hranice s Paraguayí, zastřelen Dorrival Benites (26) z kmene Guaraní. Další čtyři indiáni včetně jedné těhotné ženy byli postřeleni... nešlo o „divochy“, kteří by pomocí otrávených šípů usilovali o životy farmářů. Byli napadeni jen několik hodin poté, co vstoupili na půdu, která tomuto kmeni, přesněji skupině zvané Sombrerito, ještě před třiceti lety patřila, ale dnes na ní stojí dobytčí farma... Indiáni po léta vznášeli nároky na navrácení své půdy. Brazilský vládní úřad pro indiánské záležitosti (FUNAI) vypracoval sice studii návratu do původního areálu, ale neprosadil ji v kabinetu. Indiáni to pak zkusili po partyzánsku a výsledkem byla zmíněná střelba. Konec citace. Článek doprovází působivý obrázek s popiskem: Guaraní svému peklu ještě neunikli. Usuzuji z toho, že my už jsme podle autora za vodou.

Ach, to peklo. To černočerné, rudě plápolající a žlutě žhnoucí peklo. Kde všude na tebe člověk nenarazí?

 

Nemíním na základě přečteného sloupku nijak komentovat situaci v Brazílii, jen mi to vzdáleně ale přece připomnělo u nás mediálně provařenou situaci vepřína v Letech na místě bývalého „koncentračního“ tábora. Tam jde „jen“ o morální právo skupiny lidí na zachování jakési piety určitého území a o rozpačitou ochotu-neochotu tomuto požadavku vyhovět. Nikdo tu nikoho nezabíjí, ani zabíjením nehrozí, (jen se tu před několika málo desetiletími organizovaně připravovala genocida jednoho „méněcenného“ etnika) vše probíhá vzorně civilizovaně. Ale zpět ke sloupku. Při jeho čtení mne jemně bodl slovní osten, naznačující, že střílení „divochů“ ohánějících se otrávenými šípy by snad mohlo být ještě i dnes přijatelné, či dokonce legitimní. A věřím tomu, že pro mnohé „bledé tváře“ mohlo.

 

Zapátral jsem tedy v sobě, abych pozjišťoval, jak to mám se svým vztahem k „divochům“ právě teď a výsledek pátrání mne nijak neuklidnil. Ne, že bych cítil potřebu honit je po lesích s brokovnicí, ať již pro zábavu, nebo jako důsledek ochrany svého nedotknutelného majetku. Nicméně jistá ale mi při té probírce zůstala v ruce, jako ten obávaný Černý Petr z dětské karetní hry. (Mimochodem, jestlipak černouškové hrají „Bílého Petra“?) I zeptal jsem se znovu sám sebe, kam naše bílá rasa dospěla od časů Robinsona Crusoea (který měl přece vedle sebe věrného sluhu Pátka, v posledním filmovém zpracování tohoto románu již rovnocenného partnera) a od ve sloupku zmiňované doby vražděním rudochů proslulého a na ně doplativšího Američany opěvovaného generála Custera.

 

Pokrok se nedá zapřít, nicméně Pátkovo pravé jméno neznám (stejně jako jméno herce, který jej ve filmové verzi po boku roztomilého nemotory Pierra Richarda ztvárnil) a neznám ani jméno jediného z Custerových indiánských protivníků. A musím přiznat, až do této chvíle mne to vůbec netrápilo. Po pravdě, netrápí mne to ani teď, jen mi to najednou připadá zvláštní. Nebo spíš pozoruhodné.

 

Navíc mne zarazilo, že slovo indián je psáno s malým i, ačkoli dle mého skromného názoru mu právem náleží velké počáteční písmeno, neboť jde o název původního obyvatele amerického kontinentu. (Myslím původního v době pokolumbovské invaze bílých osadníků do obou Amerik, ta předkolumbovská z dob Vikingů neměla pro tamní usedlíky, pokud vím, katastrofické následky. Kdo obýval kontinent před Indiány mi není známo.)

 

Sáhl jsem zkusmo po Pravidlech českého pravopisu a ejhle, do ruky se mi nedopatřením vetřel Slovník cizích slov. Vrátil jsem jej na místo a v Pravidlech nalistoval příslušnou stránku.

Indián [dy] m.

indián [dy] m. ; indiánek m. (cukrovinka) stálo tam. Tentokrát vědomě sáhl jsem po Slovníku cizích slov (z roku 1983) a našel v něm:

indián [dy] m. (2. j. –a, živ.) 1. expr. nadávka (obvykle člověku vznětlivému, neukázněnému apod.) 2. zeměd. krocan 3. zeměď. plemeno domácího holuba, berberský holub; - i n d i á n  m. (j. 2., 4. –a, neživ.) 1. slang. motocykl značky Indián 2. řidč. indiánek

 

Tedy ještě v roce 1983 bylo u nás slovo indián nejen cizí, ale dokonce se jím nadávalo. Zkusil jsem vyhledat slova tatar a turek, leč neúspěšně. Etymologický slovník mne ještě informoval, že indiánek je cukrářský výrobek s čokoládovou polevou. Asi podle barvy této polevy. (V tom případě zřejmě naši cukráři měli a stále mají Indiány za temnější, než ve skutečnosti byli a jsou. Jakou barvou by asi dnes tahle sladká dobrota lákala, kdyby o ní mohla rozhodovat sama tak, jako Michael Jackson o odstínu své pleti?)

 

Koho to tedy podle autora sloupku v té vzdálené Brazílii vlastně zastřelili? Motorku, zákusek, domestikovaného ptáka nebo prostě neukázněného člověka? Výraz po partyzánsku ukazuje zřejmě na tu poslední možnost. Jakou také čekat od bývalých „divochů“ kázeň, že? A vznětlivce je prostě třeba vystřílet, vybít, vyhladit do posledního, jinak nebude na světě klid. A co tenhle kradmý posun od Indiána k indiánovi vypovídá o autorovi článku, o čtenářích, jimž byl určen a především o mně? Jak daleko mám vlastně k té své brokovnici? Čím dál tím blíž?

 

A tak (protože mne při té indiánské výpravě do pralesa vlastního nitra napadlo, jestli si třeba malý Vlastík Horváth, zřejmě náš nejznámější „indián“ poslední doby, také hrával na Indiány nebo snad indiány, jako my gadžové, a ke svému úžasu jsem zjistil, že si vůbec nejsem jistý, píše-li se jeho příjmení, které jsem přeci jen v novinových titulcích již několikrát zahlédl, na konci s há nebo bez) jsem sedl k internetu a otevřel si (celkem náhodně) níže uvedené stránky.

 

A tady jsem se stal svědkem skutečné přestřelky. Sice jen slovní, leč nepokrytá vražedná agresivita jedněch se tu  střetávala se zoufalým voláním po cenzuře druhých, kterým tato přímá konfrontace s tak nepatřičnými, zavrženíhodnými a tedy prokazatelně „špinavými“ názory očividně vadila. Těch, kteří chtějí mít svůj vymydlený svět (nebo alespoň jeho kousek, ždibeček) prostý každé špíny. Jedním slovem čistý. Příštích konzumentů zázračného prášku, který všechnu tu špínu vypere dočista do čista. A snad už konečně jednou provždy.

 

A čím já se od nich vlastně liším? Na rozdíl od nich si dokážu přiznat, že „tamti“, v tomto případě ti barevnější, pro mne stále ještě nejsou rovnocennými partnery. Je to tak, nemohu za to, ale vím o tom, takže s tím případně mohu něco dělat. Nedůvěřuji těm, kteří se domnívají, že u nich tomu tak není.

 

A jak mám věřit sám sobě, když rozlišuji na sebe a tyto? (A po pravdě řečeno, po těch letech dušezpytu si už nejsem jist ani tím, jak se správně píše Pierre Richard, ten záhadný Velký blondýn s černou (nebo snad červenou?) botou.)

 

Jen tak na okraj, taky žijete s představou, že bacily jsou takové ty malé šeredné špinavé potvůrky, které je třeba zlikvidovat, abychom byli všichni konečně zdraví?

 

Howg...?

 

http://www.superstar.cz/index.php?option=com_content&task=view&id=149&Itemid=39

 

Ještě douška: LE GRAND BLOND AVEC UNE CHAUSSURE NOIRE (Velý blondýn s jednou černou botou – pro nás usedlejší Panevropany)

MAN WITH ONE RED SHOE (Muž s jednou červenou botou - pro naše zaoceánské pokrevní bratry ve zbrani), ale to už je jenom ona příslovečná třešnička na dortu pro skutečné fajnšmekry. A jak bychom třeba pojmenovali takový ruský remake? Mužčína s adnój žóltoj batínkoj? To mi skoč radši na cara.
Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru