Na Písmáku publikuje 51 tisíc autorů, 468 tisíc textů, miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Ti prokletí anarchisté
datum / id20.07.2005 / 170416Vytisknout |
autorVoříšek
kategoriePovídkyDalší dílo autora
upřesnění kategorieže by třeba sci-fi?
zobrazeno2028x
počet tipů2
v oblíbených0x
Prolog
Vloni v listopadu či prosinci jsem si chtěl jen tak pro procvičení vyzkoušet, nakolik bych mohl uspět i v něčem, co jsem nikdy předtím nedělal: blížila se uzávěrka soutěže autorů sci-fi povídek o Cenu Karla Čapka (blíže na Neviditelném psovi) a tak jsem taky jednu krátkou zkusil napsat. Do uzávěrky zbýval jen den nebo dva...
Ti prokletí anarchisté

Dcera Binh se vrátila domů ze školy s obrovskými bolestmi hlavy a protože nechtěla matku, se kterou žila sama, rušit od práce, schovala se rychle ve svém pokojíku a snažila se usnout.

Až po setmění ji probudilo nesmělé zaklepání na dveře. Bolest hlavy již trochu polevila, a tak pozvala rozsvícením lampičky matku dále. „Maminko, co jsi mi to udělala?“ vyhrkla, a s pláčem se jí pověsila na krk.

„Co se ti stalo, Binh?“, ptá se vyděšená matka.

„Proč jsi mi celou dobu lhala?“, vzlyká plačící dcera.

„V čem jsem ti lhala?“

„No jak to bylo skutečně s naším národem v minulosti.“

„Ale proč bych ti lhala, děťátko, vždycky jsem přece říkala jenom přesně to, co jsem kdysi sama získala ve škole z dějepisných tabletek.“

„No, právě, to bude asi ten hlavní problém. S těmi vzdělávacími tabletkami, které se rozdávají ve škole, totiž něco není v pořádku. My jsme dnes dostali další pilulku z dějepisu a šíleně mě z ní teď bolí hlava. Podle té dnešní tabletky to bylo dříve všechno úplně, ale úplně jinak. A hlava mě bolí od toho, jak se v mozku spolu nesnášejí a hádají nová a stará data, nesedí mi dějepis s historií umění, literaturou, zeměpisem a dalšími obory, nesedí mi teď skoro nic.“

„Dítě, dítě, pochopila bych, že třeba v hudbě nebo poesii se ještě může objevit či vymyslet něco nového, co může neladit se zbytkem, ale v dějepise? Vždyť to je jednou provždy daná a do posledního bitu prozkoumaná historie. Vezmi si, že už nejméně sto let nebyl jakýkoliv nový archeologický objev, který by o historii naší planety vypovídal něco dosud neznámého. Jenom v minulosti už se nic nemůže měnit a to je jediná jistota, kterou máme! Nebo snad ne?“

„Ale mami, vzpomínáš si, jak si mi jako malé vyprávěla před spaním takové ty naše staré vietnamské pověsti, jak moudrý stařec Eh přivedl náš národ z dalekého východu až sem do těchto končin, vystoupil na horu Iip, rozhlédl se a řekl něco v tom smyslu, jako že vidí pro náš vietnamský lid zemi vyvolenou, mlékem a strdím oplývající?“

„Samozřejmě, že si vzpomínám. Tak to skutečně bylo, v pátém století našeho letopočtu. Velmi věrně je po popsáno v pověstech, které kdysi sepsal Ji Asek. A od té doby tady my Vietnamci spokojeně žijeme už skoro dva tisíce let“

„Nechci tě strašit, ale já už mám teď z té dnešní tabletky v mozku nahrané něco úplně jiného“, varuje Binh.

„A co?“, děsí se matka.

„Tady, kde teď žijeme, jsme totiž nežili od nepaměti my, Vietnamci, ale předtím tady až do konce 20. století žil úplně jiný národ. Oni sami říkali tomu svému území Česko, takže ten národ, nevím přesně, jak se jmenoval, protože jsem tu tabletku ještě důkladně nestrávila, ale podle názvu území to museli být buď Českové, Česi, Českouni nebo Českoni. No a ty Českoně naši vietnamští předkové během 21. století úplně vynahradili.“

„Co to povídáš, Binh? Co to je za nesmysl?“

„Jestli chceš, tak ti to klidně vysvětlím, ale varuji tě, není to nic veselého“.

„Počkej chvíli, já se na to raději pořádně obleču – už mi naskakuje husí kůže“.

„Takže to bylo tak... Ještě na konci 20. století žili Vietnamci v naší skutečné pravlasti v jihovýchodní Asii. Ve střední Evropě tehdy začínali obnovovat kapitalismus, a tak sháněli odborníky z celého světa, kteří by je naučili, co umí jinde dělat lépe. Taky potřebovali, aby je někdo naučil správně obchodovat, proto je přijel vzdělávat i náš vietnamský prapředek Ťa-Man s rodinou. A protože s ním byli ti Česi velice spokojeni, postupně se do Evropy odstěhovalo několik desítek, později stovek a nakonec desítek tisíc Ťa-Manových příbuzných. Tehdy se to, co je dnes naše hlavní město Phua-A, ještě jmenovalo Praha, a naše národní řeka Ht Ava byla Vltava. Ale to odbočuju...

No tak tehdy měli ti Českové naráz velký problém s nějakými škůdci na pšenici. Pšenice to byla taková obilovina, kterou tady Českoni pěstovali a dávali snad úplně do všeho. V době, kdy skoro v celé střední Evropě z nedostatku pšenice hrozil hladomor, přišla firma Monsanto s geneticky modifikovanou pšenicí, která byla proti pšeničným škůdcům odolná. (Napadá mě teď, že ta firma určitě nějak souvisí i s dnešním největším státem Afriky Monsanto.) Modifikovaná pšenice sice zachránila Českoně od hladomoru, ale až po několika letech se zjistilo, že s ní asi něco není v pořádku. Až pozdě si někdo všiml, že se v jejich porodnicích už nerodí prakticky žádní Česové, ale jenom Vietnamci. Geneticky modifikovaná pšenice totiž způsobila ztrátu reprodukčních schopností mužských spermií, a každý muž nebo i maličký chlapec, který se jí byť jen jedinkrát při jídle kontaminoval, už nikdy nemohl mít potomky. Vietnamci měli tehdy velké štěstí v tom, že se i po příchodu do Evropy stravovali výhradně svými tradičními potravinami – tj. bambusovými výhonky, rýží a nudlemi, dováženými z naší pravlasti v Asii, a tak jako jediní katastrofu geneticky modifikované pšenice Monsanto přežili – Česáci postupně jako národ vymírali a tak se sem místo nich postupně nastěhovávali všichni naši předci z Asie. Nakonec bylo veliké štěstí, že jsme si právě včas našli nové území pro osídlení, protože díky stoupání hladin oceánů v 21. století byla celá naše stará pravlast zatopena mořem.“

„A tohle všechno ses dozvěděla z té dnešní dějepisné tabletky, kterou jste dostali ve škole?“, ptá se značně otřesená matka? „Zítra tam zajdu a musím se zeptat, co to má všechno znamenat a kdo zavinil, že vás krmí takovými bludy. Ale teď už pojďme spát...“

Před dveřmi pracovny ředitelky školy se ráno srotil hlouček naštvaných matek a všechny se mezi sebou bavily o tomtéž – jaké zkažené výukové tablety jejich děti dostaly včera ve škole a ozývaly se takové výkřiky jako „Kdo to kdy slyšel takový nesmysl, že tady dřív žili nějací Českouni? A co je to za blábol, že by i Válku s mloky napsal taký nějaký prachobyčejný Českoň a ne náš největší vietnamský spisovatel 20. století Tcha-Pech? Tohle tak přece nemůžeme nechat!“

Ředitelka nabídla rozvášněným matkám pohodlná křesílka ve své pracovně a začala jim vysvětlovat: „My jsme standardní základní škola. Dobře víte, jak to v našem standardním školství chodí - každý standardní žák dostane v průběhu školního roku z každého předmětu příslušné množství vzdělávacích tabletek, které mu poskytnou standardní vzdělání ze všeho toho, co bude v životě potřebovat. Složení standardních vzdělávacích tabletek je takové, že zajišťuje harmonickou provázanost mezi jednotlivými studovanými obory. Každý žák, který zkonzumuje všechny standardní vzdělávací tabletky, má jistotu, že ve škole získá právě takové znalosti, které ke svému budoucímu standardnímu životu bude potřebovat“.

„Tak už k věci, tohle přece všichni dobře víme“, ozvalo se ze strany nedočkavých posluchaček.

„Problém je v tom, že kromě standardních škol u nás existují ještě školy exkluzívní, ve které jsou vyvolené děti připravovány na obsazení exkluzívních míst v naší společnosti, a ony pro svou výuku dostávají samozřejmě vzdělávací tabletky s rozšířeným souborem vědomostí. Teoreticky by tyhle exkluzívní tabletky mohli dostávat všichni, ale naší vládě jde především o blaho standardních lidí. Bylo vědecky zjištěno, že standardní lidé mají mozky s nižší kapacitou, než lidé exkluzívní, a rozšířené vědomosti by jim navíc mohly při jejich životě překážet – zdůrazňuji ale, že jsme vyspělá společnost, proto všichni standardní žáci dostávají právě takové informace, které jim budou pomáhat ke šťastnému a spokojenému životu. Ani více, ani méně“.

„Tak už k věci!“, ozvala se znovu jiná matka.

„I když zatím nevíme přesně, kdo to byl, ale pravděpodobně členové jedné anarchistické skupiny – říkají si „Paprsek světla“ - se nedávno tajně vloupali do laboratoří, kde se vyrábějí vzdělávací pilulky, odcizili tam návody na jejich výrobu se všemi údaji, které jsou v nich obsaženy, a dokonce promíchali obsahy připravených balíků s tabletkami pro standardní školy a pro školy exkluzívní. Přišlo se na to bohužel až teď. Včera poprvé a doufám i naposledy tedy část našich dětí díky této sabotáži dostala v několika předmětech vzdělávací tabletky, určené původně pro žáky exkluzívní školy. Velice se za to všem omlouvám, protože je mi jasné, že s tím mohou mít vaše děti celý zbytek života velké problémy“.

„A nedá se to nějak smazat? Když jsou pilulky na učení, musí být přece i pilulky na odnaučení!“, zoufale zaúpí jedna z matek.

„Máte pravdu, takové bobule už také jsou, ale bohužel zatím jen ve stádiu vývoje. Neumíme zatím smazat jednotlivé části vědomostí, ale pouze naráz celou paměť. Tyto mazací tabletky vám klidně můžu hned dát, ale zvažte si dobře jejich použití, protože v tom případě si vaše dítě nebude pamatovat vůbec nic – nepozná žádného příbuzného, nebude umět ani mluvit, ani číst či psát, nejen, že netrefí domů, nebude vůbec umět chodit a samozřejmě si nedojde ani na záchod. Všechno se bude muset naučit a prožít si úplně znova.“

„No a co, tak nám k tomu dejte i všechny ty standardní vzdělávací tablety, které dosud v životě snědly, a po smazání paměti je sní všechny ještě jednou, a budou na tom tak, jako byly včera ráno“, nabízí jako jednu z alternativ jiná matka.

„To není tak jednoduché. Vzdělávací tabletky se totiž usazují v paměti mozku postupně a pomalu, přitom, když procházejí zažívacím traktem. Víte dobře, že děti dostávají v jednotlivých hodinách v tabletě vždy jenom jednu jedinou vzdělávací dávku. To se nedá urychlit. Dítě, kterému je dnes 10 let, polykalo vědomostní tabletky postupně 10 let a muselo by je proto jíst opět celých 10 let. Kdyby jich někdo spořádal více naráz, zešílel by z toho“.

Na všechny shromážděné sedla deprese. Jejich děti jsou tedy odsouzeny k tomu neštěstí, že ví něco jiného, než jejich standardní spolužáci, a budou tak z nich nutně psanci, vyvržení ze šťastné standardní společnosti. Matka naší hrdinky Binh v sobě ale přece jen našla odvahu a jako jediná požádala ředitelku o jednu „mazací“ tabletku na paměť.

Po návratu Binh domů ze školy si s ní matka sedla ke stolu a zopakovala jí, co se dnes dozvěděla ve škole. Nakonec vytáhla z kapsy tabletku na mazání paměti a se slovy: „Víš Binh, pro matku je největší tragédií, když přijde o to nejvzácnější, co má - o své standardní dítě. Jednou možná pochopíš, že další život s takovým prokletím už pro mě stejně nemá žádný smysl“ a spolkla prášek, který měla v ruce.




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

24.07.2005 00:00:00dát kritice tipNika141888
husty!naprosto skvěly,vyborně napsany...uprimne nemam co kritizovat, jen doufam ze to neni predpoved do budoucna

t*
21.07.2005 00:00:00dát kritice tipkopírka
zajímavé. nápadité, přestože mi to občas přijde trochu přitažený za vlasy (to ale SF bývá, co?), ale tady je to občas přitažený trochu víc. nelíbí se mi konec - moc patetickej. a taky nechápu, že když věděla věci jako název firmy s geneticky modifikovanou pšenicí a zbytek, jakto, že neznala slovo Češi?
jo a moc se mi líbil bratr Ťa-Man a Tcha-pech(i když myslím, jestli by se to možná nemělo psat spíš Tcha-pec)
ale típec je jasnej i přes těch pár drobnejch vad krásy.
21.07.2005 00:00:00dát kritice tipVoříšek
S tím slovem Češi je to celkem jednoduché - Binh ještě neměla dějepisnou tabletku docela zažitou, proto jen uvažovala logicky a tak jí samozřejmě z hovorového názvu státu nemohlo vyjít nic jiného, než že v Česku žili Českoni nebo Česi. Rozhodně ne Češi - to by se ten vyhynulý stát musel jednoslovně jmenovat jinak - např. Češsko.


Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Pismak.cz 1997 – 2022, provozuje Dobrý spolek, pravidla Wiki of 21st century Letní dětský tábor