Pohádka

Poslouchej, usedni, nech už psaní ten dopis stejně neodešleš pero arch papíru jenom zraní a Ty? V horku krbu bledneš

Povím Ti pohádku, o malém děvčátku loukou běželo, snad mělo dlouhé vlasy hrajíc si s motýly, myslelo na chvíli že může létat, když soumrak slunce hasí. Pohádku o krvi, uschovám za brvy pár slz ještě neprolitých, dost jich bylo tma křik zadusí, nechápe, kdo nezkusí jak bolí vědomí, že cosi uvnitř shnilo. Pohádku o vině dvou dlaní na klíně vychladly do mlčení nemocničních dek pro lásku bez touhy, plivajíc na slouhy chvěli se svíraje slepotu, bledý vztek. Pohádku o děsu, sklenicí zatřesu odložených včerejšků, je to tak snadné přez hlavu peřinu, na krátkou vteřinu všechno má řešení, brzy tvrdě spadne. Pohádku o ptaní, o nocích bez spaní tak bijte už zpívejte hradební zvonce svlékněte kabátce, prozraďte pohádce lze vůbec ještě vrátit šťastné konce?

---