Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Ledová panna 2

04. 08. 2005
0
0
1693

Tento dvojdílný sci - fi příběh se uzavírá.

 Ledová panna   2       

 Po její smrti se provalilo, že to byla ona, kdo potopil otce a podsvětí. Okolo její smrti se vznášelo spoustu podezření, bylo to tajemství, které se nemohl nikdo dozvědět. Pro policii zůstalo záhadou jak k tomu mohlo dojít. Dlouho nechtěli tento případ uzavřít, ale po roce tak učinili.

            Komisař s tím nebyl vůbec spokojený, měl Albínu rád. Za tu dobu, po kterou mu pomáhala, ji poznal a pochopil, že se není čemu divit, že se ve svém věku chová, tak jak se chová, chovala, opravil se, když vystupoval z auta.

            Když přišel na oddělení, řekli mu, že na něj v kanceláři čeká nějaká dívka, která s ním chtěla mluvit. Vešel tedy do kanceláře a zeptal se , co si přeje. ,,Dobrý den pane komisaři Karabo, vidím, že mě opravdu nikdo nepozná,“ řekla a potom se zasmála.

            Po chvíli pokračovala, ,,jmenuji se Alexandra Krose, ale vy mě znáte ještě jako Albínu...“ nechtělo se jí vyslovit to přímení, stejně to bylo zbytečné.

            Chvíli na ni zůstal hledět, je to opravdu ona, ten její hlas, ano je to Albína. Ale vypadala jinak, jak se mohla tolik změnit za ten rok, a kde vůbec byla. Ještě si ji jednou prohlédl, vlasy měla rozpuštěné a zřejmě přebarvené, místo brýlí barevné kontaktní čočky. Zpomněl si jak vypadala, když ji viděl naposledy, vlasy vyčesané do drdolu, brýle... Poté si sedl, nic nechápal. Alexandra mu tedy vše vysvětlila.

            Nechtěla moc mluvit o tom, co dělala během toho roku, ale řekla mu, co se stalo tenkrát před soudní budovou. Mělo to vypadat, že zemřela, chtěla udělat tečku za minulostí a jinak to nešlo. Poprosila ho též, jestli by si ji nemohl vzít do péče než bude plnoletá. Chápal to, doteď nepoznala rodičovskou lásku. Souhlasil. ,,Nebude to vaší ženě vadit?“ zeptala se Alexandra. ,,Ne, to nebude. Víš už před rokem jsme tě chtěli adoptovat.“

            Poté odjeli k němu domů, kde byla jeho dcera i žena a povídali si celé hodiny. Teď už řekla, co dělala ten rok, jak přišla k jinému jménu a ačkoli to bylo trochu nezákonné, nikomu to nevadilo, chápali ji.

            A tak šel čas, Alex vystudovala gymnasium, kde nastoupila už během roku své nepřítomnosti, a nastoupila na archeologickou školu, kterou vystudovala bez obtíží. V 25 uměla anglicky, francouzsky, německy, portugalsky, řecky a učila se rumunsky, španělsky, česky a trošku ovládala i chorvatštinu, bulharštinu a čínštinu.

            Ale teď potolika letech ji poznal jeden muž z otcovy ochranky, kterého pustili z vězení. Naštěstí si toho Alex včas všimla a přijala nabídku od Archeologického ústavu. Ještě ten večer odletěla do Egypta. Někdo z ústavu ji však zradil a z ní se stal uprchlík před minulostí.

            V Egyptě byla dva měsíce, ale pak kolem ní začali umírat lidé, a tak se rozhodla, odletět do Tanzanie. Potom následovala Namibie, Libérie, Mosambik, Madagaskar a Zambie. Nikde se nezdržela déle než měsíc a půl.

            Ta krátká doba ji však nebránila, aby se dozvěděla spoustu věcí z minulosti a nenašla několik vzácných a historicky neocenitelných jeskyň, posvátných chrámů a naučit se řeč desítek kmenů. Domorodci jí říkali v překladu Světlé vlasy. Její jemná tvář a blond vlasy jí pomáhali, aby k ní měli všichni úctu. Ale nejvíce si domorodé kmeny vážily jejího čistého srdce. Málo kdo z civilizovaného světa k nim byl tak milý a laskavý. Nacházela mnoho pozůstalostí z minulosti, ale ne všechny posílala ústavu.

            V Zambii ji, ale už našli nájemní vrazi, a když zastřelili šamanku, která si stoupla mezi Alex a střelce, rozhodla se odjet z kontinentu. Než žena zemřela dala ji do ruky medailon, který vypadal jako by byl z bílého mramoru, ale byl studený, jako led a k tomu jí řekla: ,,Odjeď do Jižní Ameriky a hledej stejný symbol.“ Poté zemřela, to Alex velice zasáhlo, měla ji velice ráda. Byla si také jistá, že je to archeoložka, která zmizela před patnácti lety v Jižní Americe, ale co dělala tady?

            Zatím se v Itálii rozneslo, že je Albína stále žije. Způsobilo to tam strašný rozruch. Znovu se otevřel případ její smrti a brzy se přišlo i na to, že ji komisař adoptoval. A hlavně, že darovala nemalé částky na charitu a zachování památek. Peníze pocházeli od její matky, která měla značné množství peněz po svém otci, který byl multimilionář.

            Albínin otec se těchto peněz nedotkl. Nemohl, protože nevěděl, kde je hledat. Byly uloženy v bankách po celém světě, ale to Albína zjistila až poté, co přišla na to, že její matka má v jedné bance bezpečnostní schránku. Tam se dostala s pomocí komisaře. Ve schránce byl dopis adresovaný jí, tedy Albíně a tam to vše bylo.

            Alex tedy odletěla do Paraguaje. Tam ji, ale už na letišti čekalo několik mužů. Podařilo se jí, ale utéct do pralesa. Několik dní se schovávala v malé vesničce, ale i tam ji našli. Vystříleli do ní celý zásobník, a když padla na zem, vypadl ji z kapsy medailon.

            Muži přivedli i všechny obyvatele vesničky a chtěli je také zabít. Jeden z mužů si však všiml medailonu, který se třpytil na písku a krvi. Když se k ní blížil, aby ho zvedl, Alex zvedla ruku a pevně ho sevřela v dlani.

            V té době už bylo všude kolem spoustu policistů z Itálie, Brazílie a zvláštní komando z USA. Alex nenáviděli všichni, kdo měl co dělat s podsvětím, kterému zasadila obrovskou ránu. Byli tak posedlí pomstou, že si i ti nejzkušenější přestali dávat pozor a nevšimli si, že byli odhaleni.

            Muž ustoupil, když viděl, že je ještě živá a chtěl ji dorazil, ale to už se do toho vložilo komando a muže zatkla. Když chtěli zkontrolovat zda je Alex stále živá, zjistili, že se kolem ní tvoří nezvyklé světlo. Na několik vteřin bylo tak intenzivní, že nikdo neviděl. Když se ztlumilo Alex tam už nebyla, zůstala tam jen krvavá kaluž.

            Lékař, který tam byl řekl, že je nemožné, aby někdo přežil, když přišel o tolik krve. Několik dní ji hledali, ale krvavé skvrny končili na začátku pralesa.

            Zatím se Alex toulala pralesem až došla ke starému chrámu. Nevěděla kde se tu vzala, ale když vešla, uviděla na stěně obrovský medailon. Byl stejný jako ten, který celou dobu držela pevně v dlani. Před stěnou stála ženská socha. Ale než jako socha vypadala spíše jako zmrzlá živá bytost, krásná mladá žena.

            Vyčerpaná Alexandra k ní přistoupila a podlomily se jí nohy. Jakmile se dotkla zakrvácenou rukou ledové ženy, ztratila vědomí, ale žena začala procitat. Když procitla uviděla dívku ležící v kaluži krve. Všimla si také medailonu, který držela v dlani. Zvedla ji tedy ze země a položila na oltář. Vyndala jí z ruky medailon a vložila ho do středu obrovské malby. Na oltář z něho dopadla obrovská záře a Alexiiny rány se zacelily.

            Za několik dní se probrala a hned poznala ženu, která se oni stará. Žena ji vyprávěla příběh, který se stal před tisíci lety: ,,Byla tu malá vesnice. Kolem tohoto chrámu. Jednou jsem přišla mladá těhotná žena a porodila tu holčičku. Při porodu však zemřela. Holčičky se tedy ujala šamanka,“ na chvíli se zastavila.

            ,,Když dívka vyrostla v mladou ženu, odmítla se stát ženou náčelníka. On ji tedy nechal vyhnat. Dívka odešla, ale cestou narazila na obrovskou skálu. Jako malá si tu hrála a nikdy žádnou takovou skálu ani nezahlédla. Jakmile se jí dotkla skála zmizela a místo ní tam byl jen medailónek,“ opět se zastavila.

            ,,Stejný jako jsi držela v ruce. Vzala ho a šla zpět do vesnice. Když přišla, místo vesnice tu našla jen spáleniště. Hrůzou sevřela pevně medailon a celá zmrzla. Medailónek zřejmě zmizel, protože za celou dobu sem nepřišla živá bytost, jen ty Alex,“ skončila své vypravování.

            Alex pochopila, že mluví o sobě. Věřila tomu, i když na nadpřirozeno nikdy nevěřila, nedokázala si jinak vysvětlit, že stále žije. A tak tedy i Alex vypověděla svůj příběh.

            Zůstala tam ještě nějaký čas, a pak jí Ledová panna řekla, že by se měla vrátit do Itálie a žít si svůj život. Podala jí medailon se slovy: ,,Nedávej ho z ruky, vždy tě ochrání a také všechny, o které by ses bála.“

            Doprovodila ji do města vzdáleného několik set kilometrů od chrámu, ale cesta trvala jen krátce. Alex se opět nedivila, pořád měla pocit, že je to jen sen, ale ten to nebyl. Jakmile bylo vidět město, Ledová panna se vrátila zpět do pralesa. Alex tam tedy šla.

            Většina policistů už odjela, ale Italové ještě zůstali, museli vyřídit politické věci. Alex se chvíli toulala ulicemi, a pak se zastavila před restaurací. V tu chvíli z ní vyšla Dagmar, ze které se stala policejní inspektorka. Jakmile uviděla Alex do tváře nevěřila vlastním očím. ,,Ano jsem to já Dagmar,“ řekla. ,,To není možné, to jsi nemohla přežít.“

            Chvíli se na sebe dívali a pak ji Dagmar objala. ,,Kde si byla? Dva a půl měsíce o tobě nikdo nevěděl a... Počkej, nepostřelili tě snad?“ Dagmar nechápala, vždyť vyslýchala ty vrahy a všichni tvrdili, že do ni vyprázdnili jeden zásobník. ,,Řeknu ti co se mi stalo, ale neuvěříš, vlastně tomu tak úplně nevěřím ani já. A to jsem to prožila,“ řekla Alex, protože pochopila kudy se ubírají myšlenky její sestry.

            Alex se vrátila do Itálie, kde ji čekalo spoustu vysvětlování. To ji však nedělalo tolik starostí jako, jak se k ní budou chovat. Už si zvykla na to, že ji nikdo nespojuje s podsvětím, ale teď už všichni znají pravdu. Přátelé se však od ní neodvrátili.

            Za rok bylo vše zase při starém, tedy až nato, že se z ní stala nová ředitelka muzea. Byl to dárek k jejím narozeninám. Při oslavě se jí Dagmar zeptala, zda si hodlá založit rodinu. Na to Alex neodpověděla, protože její milostný život se rovnal nule. Milovala sice Petra, svého spolupracovníka z archeologického institutu a měla s ním sice krátký poměr, než odjela do Afriky. Ale on je ženatý, a proto se radši o něm nezmiňuje.

            Ten však byl také na její oslavě. Snažila se mu vyhýbat, ale on si toho všiml a šel za ní na terasu. Chvíli tam jen stáli a dívali se na oblohu. Petr, ale do toho ticha řekl: ,,Už jsem dva měsíce rozvedený.“ Alex se ho zeptala proč jí to říká, stejně nikdy nechtěla, aby se rozvedl a jejich románek stejně už dávno skončil. ,,Já nepodal žádost o rozvod, ale žena. Znovu se zamilovala a já s rozvodem souhlasil.“ Alex se na něho podívala a vrátila se zpět do domu.

            Druhý den přišel Petr za Alex do kanceláře. Řekl jí, že už ji nechce podruhé ztratit. Alex ho chtěla vyhodit z kanceláře, ale on ji políbil. ,,To není dobrý nápad Petře,“ řekla, když se od něj odtrhla. Po celém těle jí jezdil mráz, ale celá hořela. On jí nabízí, aby se k němu vrátila. Bylo to pro ni těžké, už se totiž smířila s myšlenkou, že pro něj byla jen povyražení. Milovala ho a bála se o jeho život. Když se jí, ale zeptal zda si ho vezme, řekla ano.

            Jejich svatbu rozebírali všechny bulvární časopisy. Všude se šířili různé klepy a pomluvy, oni si toho však nevšímali. A jejich sňatku požehnal samotný papež.

            Alex žila klidně, několik let se jí minulost nedotkla. Porodila chlapečka a o rok později dceru. Ale v den, kdy se jí narodila, minulost se spikla. Nová mafie, která tu vládla už několik let, se rozhodla, že se pomstí Albíně a unesla jejího syna a právě narozenou dceru.

            Petr skončil s několika kulkami v břiše na operačním sále. Náhodou se kulky nedotkly žádného důležitého orgánu, a tak nebyl v přímém ohrožení života. Když se to Albína dozvěděla zhroutila se. Byla slabá po těžkém porodu a tato zpráva ji naprosto vysílila, psychicky i fyzicky.

            Albína trvala na tom, že chce domů, i když byla teprve druhý den po porodu. Doktorka tedy dovolila, ale jen na několik hodin.

            Když vešla do domu, jako by její vysílené tělo začalo nabírat novou energii. Přišla ke krbu, v obývacím pokoji, a sundala medailon. Odešla s ním do pracovny a posadila se na křeslo. Medailon chytla pevně do dlaně a zavřela oči.

            Najednou se kolem celého domu objevila stejná záře, jako tehdy v pralese. Před Albínou, která i přes zavřené oči viděla záři stanula Ledová panna. ,,Už jsem čekala, kdy mě zavoláš. Vím co se ti stalo,“ řekla lítostivým hlasem. ,,Ledová panno, prosím, pomoc mi,“ řekla Albína, ale kupodivu medailon jí dal tolik síly, že byla silnější než kdy předtím.

            V tu dobu se také konala schůze představitelů podsvětí. Už si nebyli moc jistí, že neudělali chybu únosem Albíniných dětí a postřelením jejího manžela. Měli pravdu. To co je za to čeká, bude horší než smrt.

            Ledová panna musela chránit Albínu do konce jejího života, aby její duše našla konečně klid, tak jí tedy řekla: ,,Jeď za manželem. Dej mu medailon do dlaně a on se uzdraví. Já ti přivedu tvé děti. Řekni paní inspektorce, že pokud chce zničit mafii má přijít za hodinu do tvého bývalého domu. Domu tvého otce.“ Potom zmizela.

            Cestou do nemocnice zavolala Dagmar, že pro ni má úžasnou zprávu. Zda dokáže dát do hodiny dohromady komando. Další mafie čeká na zničení. Dagmar nechápala a tak jí to chtěla vysvětlit, ale když padlo jméno Ledová panna, Dagmar jen řekla: ,,Ano, za hodinu jsem v tvém domě.“

            Alex přišla k Petrovi do pokoje a vtiskla mu medailon do dlaně. Petr se hned probudil z komatu.

            Když policejní komando přijelo do domu Albínina otce, všude byl led. Venku bylo třicet ve stínu, ale celý dům byl zamrzlí, když vešli dovnitř, našli tam vysoké členy mafie, nájemné vrahy a další. Jakmile se jich policisté dotkli, rozmrzli. Nikdo nevěděl co si má myslet, ale když rozmrzli byli na pokraji zhroucení, jako by prošli peklem. Poté co všichni opustili dům, tak před očima všech, rozmrzl.

            Když je policie vyslýchala, nikdo nevěřil vlastním uším, ani očím. Nájemní vrahové, mafiáni a mluvili pravdu, nelhali vůbec v ničem, což se brzy zjistilo. Dokonce nechtěli ani právníka. Ten týden co je vyslýchali se dozvěděli tolik informací, že věděli i kdy se narodili děti jejich hlavního šéfa.

            Ale celé dva týdny trvalo, než se objevili Albíniny děti. Ledová panna je celou dobu schovával a ve svém chrámu.

            Ten den byl zrovna soud s nástupcem Albínina otce. Když seděla Alex na lavici svědků a obhájce ji zavaloval otázkami v místnosti se objevilo světlo a uprostřed síně stála Ledová panna, která držela v náručí malou holčičku a vedle ní stál dvouletý chlapec.

            Všichni v sálu se zvedli a jejich oči vyjadřovali údiv. Albína se vrhla k dětem a vzala si malou do náručí. V celé místnosti zavládl zmatek. Když členové mafie uviděli Ledovou pannu, každý ztuhl a nedokázal se pohnout.

            ,,Tady máš své děti Alexandro. Už se nemusíš bát, potom co zažili,“ řekla a přitom se podívala na pár přítomných, ,, se na tebe neopováží ani pomyslet. Víš jak mě zavolat,“ řekla a zmizela v husté mlze.

            Od té doby už Albína žila v klidu a minulost jí problémy nedělala. Někdy si však zavolala Ledovou pannu, aby se jí zeptala na několik věcí. Našla v ní přítelkyni, kterých sice teď měla hodně, ale s ní to bylo jiné, byla to Ledová panna.


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru