Diář

00:04

Po zasněném pikniku v dešti jsem si na čelo přilepil minci a procházel se bezvýznamnou vesničkou. Tolik jsem se chtěl ztratit v jejích ulicích, až jsem ji prochodil skrz naskrz a objevil se zas na svém výchozím místě. Na místě plném prázdnoty a šumění potoka. To je ta pravá tragédie.

Když kostelní hodiny zas jednou fungovaly a odbily půl dvanácté, vyhnul jsem se schodům a usedl na houpačku. Dětské hřiště plné vajglů a ztracené cudnosti. Houpal jsem se. 19 minut a 23 vteřin. Setiny moje stopky neukazují. Hysterický smích mi dělal společnost. Asi můj.

Řekl jsem: Dávám ti půl minuty. Pokud během ní neutečeš, začnu tě líbat.

Odešel.

Poznámku ve smyslu “takhle nám velkoměsta huntujou mladý lidi” raději přehluším hořko sladkou symfonií. Některé známosti jsou opravdu nebezpečné…

03:29

Po dnešním dni, stráveném (jako by to už dávno nebyla nuda) bezvýsledným rozpitváváním sebe sama, jsem se zas jednou rozhodl udělat si mátový čaj. Pár lístků a potlačovaná nenávist v hrnku s uraženým uchem. Asi to jediné, na co se (sám doma) v půl čtvrté ráno zmůžu. Taky bych mohl bloumat. Ulicemi. Nebo roztrhat polštář a utopit se v…to nepůjde. Zkurvený dutý vlákna. Mohl bych pustit muziku až na doraz, až budou reproduktory chrčet a nadskakovat, a čekat na souseda, který by…

To taky nepůjde. Zkurvenej rodinnej domek.

Dám si cigaretu, která mi stejně nebude chutnat a půjdu si lehnout.

Asi jsem měl ten ibišek zalejvat.

13:20

Dnešní dopoledne mělo chuť brokolice macerované v sektu. Dopoledne, které ve mně vzbudilo chuť psát a psát a psát. Noci a dny. Dny a noci. Stále a bez přestávky, dokud nepadnu únavou. Nejde to. Snad za to může jablečný juice. Možná taky Baz Luhrmann. Ale největší část viny má moje vlastní neschopnost vzepřít se všem těm proklínaným okolnostem.

14:44

B) bylo správně! Je to vina Baze Luhrmanna. A možná taky trochu toho, že nemám peníze na cigarety.

Žít neznamená nic jiného, než experimentovat s danými možnostmi.

22:16

Nikdo přece neřekl, že se experiment musí zdařit… Přicházející déšť s poruchou erekce mi těžko vysvětlí, do čeho investovat zbabělé sny

zaspalé bohoslužby

alkoholem omámené úplňky (pouze ze zdvořilosti)

stránku číslo 297 vytrženou z anglicko-českého slovníku.

Půjdu na svou obvyklou večerní osamělou a nedokončenou cigaretu, která mi nechutná, a konečně opravdu vyřeším guacamolovou nejistotu svého vlastního bytí a nikomu nepovím, že jsem se tak rozhodl už po třísté osmdesáté druhé.

Tentokrát to totiž myslím naprosto vážně.

(…a vůbec mi nevadí, že jsem to minule, předminule, předpředminule, předpředpředminule, předpředpředpředminule, předpředpředpředpředminule, předpředpředpředpředpředminule, předpředpředpředpředpředpředminule, předpředpředpředpředpředpředpředminule, předpředpředpředpředpředpředpředpředminule, předpředpředpředpředpředpředpředpředpředminule, předpředpředpředpředpředpředpředpředpředpředminule, a tak dále říkal taky.)

22:47

Ty cigarety byly čtyři. A ta pátá by mi určitě byla bývala chutnala.

19:53

Utopený ve vegetariánské svačince jsem pročítal Zjevení Janovo a odhalil (konečně! Bylo to nekonečné…) povahu “toho nahoře”. Janovi bylo zjeveno toto: Noci již nebude a nebudou potřebovat světlo lampy ani světlo slunce, neboť Pán Bůh (poznámka - rozuměj pán bůh…) bude jejich světlem…

Takže má nenávist vůči němu panuje zřejmě z jeho nestálé radioaktivní povahy. Stejně je to ale machr, když dokáže nahradit osvětlení…potažmo elektřinu…není tedy bůh vlastně elektřina?

Měl bych si asi raději pustit nějaký disk ten kompaktní a nelít rozumy do obrazovky. Avšak dnešní procházka v bouřce, zmagnetizovaná vidlička a hrst zralých malin rozzářily moje Ego jako neon. Neon, jehož krásu jsem poznal až v Jeho očích.

22:46

Po dlouhé době jsem zas viděl tmu. Veřejné osvětlení v naší ulici vypovědělo službu a já viděl tmu. Ne v sobě. Okolo! Narušil ji jen projíždějící náklaďák. A i ten vypadal tak nějak…

…symbolicky

Se škytavkou se špatně usíná.

00:44

Půlnoční procházka a kovová chuť krve mě ukolébaly ke spánku. Za pochodu.

A poslední cigareta dnešního dne mi setsakramentsky chutnala!

03:30 (zhruba)

Výherní automat (na kávu) mi posvítil na nikdy neučiněné kroky. Nad jejich hrůzou jsem ustrnul a vydal se dolů. Krok-sun-krok. Plakal jsem nad krásou leknínů a povodní osamělosti. Praha.

??:?? (někdy mezi půlnocí a čtvrtou hodinou ranní)

Ležel jsem, obklopený šuměním Rusalek a světlem oslavných ohňů. Ležel jsem. A, ztracen uvnitř sebe sama, dospěl jsem k závěru… K závěru dne. K závěru noci. A nezbylo, než se přestat spoléhat na revizora v noční tramvaji. Na trhací kalendář nesplněných přání. Na prázdnou láhev od vína, zahozenou do jícnu sopky mého dočasného stanoviště. Nastala chvíle vzít zodpovědnost sám na sebe. Nikdo jiný tu totiž nebyl. Zapálil jsem si, dlouho, dlouho, dlouho vyfukoval modravé obláčky… a raději šel spát.

02:32

Procházky po Praze jsou o ničem! I když je pravda, že opilci se člověk nezavděčí ani cigaretou…

00:45

Zjištění: Transsexuální Moudrý valach mi požehnání nedá. A klidnou noc taky nepopřeje.

16:47

“Volaný účastník je dočasně nedostupný…”

23:17

Půlgram nikotinu

obsahuje vinu

nevyřčených proseb,

přání, snů a hrozeb.

Já, Čas, jen tak plynu

(…zas mám kocovinu…)

a cukrovou třtinu

dám ti do vínku.

• Já chci maminku!

23:49

Červená pastelka a kouzelná fazolka a zahradní hadice a bezcitná chobotnice a houkání vlaku a bezmocný smích a večerní bohoslužba a nadějné rozvzpomenutí a tiché osamění a oranžová nálada a nikotinový dýchánek a abstinující žába a absinthující koala.

Prostě obyčejný červencový den (a noc).

15:34 (zápis za včerejšek, protože aby mě lépe nosorožec to včera nešlo)

…to jsem zas jednou přestal předstírat heterosexualitu a střemhlav se vrhnul do náruče Minulosti. Nechal jsem se pohltit smrt nosící vůní vanilky. Důvěrný rozhovor a 23 korun. Bylo to víc, než jsem mohl čekat. A zatímco vzduch se zachvíval Ztrátou náboženství, počítal jsem voskové kapky, dopadající na mou obnaženou a po chladu toužící hruď. Pět uschlých bonsají a život zrazený jediným šplouchnutím aneb opakování je matkou bolavé hlavy.

00:32

Cesta na benzínku může být zajímavější, než by člověk čekal… Pár fialově fluoreskujících očí a bezduché tóny radia mi zas jednou zvedli náladu. Mozek mám sice přetížený od neustálých bezduchých rozhovorů se stíny všude kolem, ale i tak dokáži ještě skórovat. Jen kdyby svítil měsíc.

Lovely but lethal.

03:49

Ať nechť kéž a zmije s čokoládovou příchutí. I to se někdy stává… Procházel jsem (samozřejmě v myšlenkách) Prahou a smál se na celé kolo. Smál jsem se skupince opilců. Smál jsem se metalistovi, který neměl na cigarety. Smál jsem se ledovému čaji (0,5 l za 45 Kč). Smál jsem se sám sobě. A pak plakal. Kvůli kartonovým jizvám na bříšcích mých prstů. Mám chuť rozvibrovat své tělo do extáze sebelítosti a vibrovat satoi ukko uutta lunta, käy sie yksin yöjaloilla, sillä miull on koppakenkä, kop-kop koppakenkä.Běda… jsem jen člověk.