Jednou...

Už zase sedím na vratké lavičce na kopci za městem. Čas od času mrknu od papíru směrem ke klášteru, snad hledám pomoc, když nenacházím slova. Nevěřím v Boha, nikdy mi nešla vytvořit představa o starém bělovousém stařečkovi, který pomáhá hodným lidem a na ty zlé posílá bouřky, ať fyzické nebo psychické. Já teď nevěřím ničemu. Ničemu a nikomu. Jde žít bez víry? No, jde. Ale to pak žijete jako já. A věřte mi (pokud vy v sobě chováte náznaky víry aspoň v pár lidí okolo), není to med. Když už si myslím, že bych se konečně mohla zakousnout do té skvělé čokolády s oříšky, která je tak šíleně drahá, zjistím, že místo cukru do ní přimíchali sůl a oříšky se změnily v hrozinky, které v čokoládě nesnáším.

Co třeba dneska!

To byl zase den. Jsem ráda, že nesedím v lavici ve škole, ale tady na lavičce, ač si po ní zase někdo čmáral takovým tím fixem na cédéčka (jednou jsem tam zkoušela vyrýt hrotem od kružítka své jméno, ale... no... lavička je přece jen z tvrdšího dřeva, takže jsem druhej den nemohla zapíchnout špičku do sešitu, což dělám obzvlášť ráda, protože si představím, že to, do čeho chci bodnout, není čtverečkovaná á čtyřka, ale moje úhlavní nepřítelkyně, proto jsem si málem začala obkreslovat pětikorunu ála Marečku podejte mi pero) a zase byla poblemcaná žvejkačkama, těma hnusnejma růžovýma, který mi vážně stačilo ochutnat jen jednou.

Na to, že mi pod zadkem chybí jedna šprycle, jsem si zvykla dávno.

A myslím, že úplně stejná špryclička mi chybí i v životě.

Taková, na kterou si můžu      sednout, abych měla jistotu, že nespadnu. Taková, na kterou si můžu stoupnout a konečně zakřičet, na celý město, ať to všichni ví, že už je to za mnou?

            A víš co, moje drahá lavičko? Slibuju ti, že jednou si sem přitáhnu prkýnko a nějaký hřebíky, nebo čím jsou tvoje součástky smontovány, a přidělám ho na tebe. Jednou to určitě bude. A potom si zase sednu na malej rozvrzanej kolotoč a budu vyvádět jako malý děcko, a konečně budu šťastná.

Jednou...