Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

DŮVOD K NENÁVISTI - 1.

17. 08. 2005
11
0
3600

Ty největší události se většinou připlíží úplně nenápadně. V parku pod stromy si hrály děti. Po asfaltovém chodníčku se k nim pomalými šouravými kroky blížila šedovlasá stařenka. Za sebou táhla plnou nákupní tašku na kolečkách. Zítra přijede na návštěvu syn se ženou a dětmi. Ta drobotina je věčně hladová a po buchtách od babičky by se mohli všichni utlouct. Něco jim taky musí přibalit s sebou, aby si nemysleli, že je na ně lakomá. No, to si asi myslet nebudou. Její snacha je velice hodné stvoření. Pokaždé jí přivezou nějaký dárek. Na první pohled pozná, že to je Elenina práce. Její syn na takové věci nikdy moc nebyl. Možná právě kvůli nedostatku milé pozornosti se oženil až tak pozdě. Ženy se v jeho společnosti cítily zanedbávané. Elenu mu seslalo samo nebe. Je mladá a šikovná. I po deseti letech manželství má oči jen pro jejího syna. Z přemýšlení ji vytrhl křik chlapce, kterého kamarádi právě nešetrným způsobem přivazovali ke kmeni stromu. Pustila tašku a nechala ji stát na cestě. Přes trávník si to namířila k dětem. „Uličníci, okamžitě toho chlapce pusťte! Slyšíte?“ Chlapci se otočili po hlase. Když zjistili, kdo jim kazí zábavu, začali jeden přes druhého pokřikovat: „Táhni na hřbitov ty stará ochechule!“ „Zdechni!“ „Co tady děláš, jdi počítat červy v hlíně!“ „Zmiz nebo ti ukopnu hlavu!“ řval na ni největší z chlapců a vzápětí po ní hodil prázdnou plechovku od koly. Vyděšeně se otočila a spěchala k odložené tašce. Už na nic nečekala, popadla tašku a celou cestu domů téměř běžela. Taška za ní hlasitě drkotala po nerovném chodníku. Před domem se celá zadýchaná zastavila, ale na to, aby pozdravila sousedku vycházející z domu, jí už nezbývalo sil. Jen dvakrát naprázdno otevřela ústa. Potom jí tělem projela ostrá bolest a ztratila vědomí. V okamžiku, kdy kolem parku projížděla houkající sanitka, se po ní jeden z chlapců otočil a zamyšleně ji sledoval, dokud nezmizela v ulici za rohem.

Byl jeden z těch nudných večerů, kdy si člověk říká, že nejlepší bude zalézt do postele a rychle se prospat do rána. Chystala jsem si pozdní večeři a zrovna se rozhodovala, jestli je na vaječnou topinku lepší hořčice nebo kečup, když zazvonil telefon. Volala mi maminka. A jestli jsem se prý dívala na zprávy. Podle jejího vystrašeného hlasu jsem soudila, že bude minimálně konec světa nebo třetí světová válka.

            Nakonec ani jedno, ani druhé. Jenom nějaký šílenec si zase vybíjel své komplexy a postřílel děti, které stály před školou a čekaly než bude čas jít na odpolední vyučování. Potom  zastřelil sebe. Takové věci se stávají. Jde mi z toho mráz po zádech, ale svět nezměním. Moje maminka tvrdí, že tolik násilí nikdy nebylo. Pořád dokola se jí snažím vysvětlovat, že lidé jsou pořád stejní. V každé době. Dějiny se svým způsobem stále opakují. To jen technika nám dává možnost, aby si byl celý svět blíž. Tak se k nám v okamžiku dostanou zprávy z celého světa a my pak podléháme klamnému dojmu, jako by se toho nyní dělo mnohem víc než v minulosti.

            Vrátila jsem se ke svým topinkám a rozhodla se pro kečup. Vzala jsem talíř s večeří a přesunula se do obývacího pokoje. Pohodlně jsem se usadila do křesla. Pustila jsem  televizi. Kabelovku  jsem si nenechala zapojit z nějaké momentální šetrnosti, takže jsem se musela spokojit s výběrem ze čtyř hlavních programů. Na prvním programu běžela zrovna nějaká kriminálka. Zarostlý policista ospale mžoural do papírů před sebou a vedl dlouhý monolog určený kolegovi, který se v případu na první pohled orientoval mnohem lépe a tak v klidu kouřil jednu cigaretu za druhou.

            Zápletku se mi nedařilo zachytit a tak jsem přepnula na druhý program. Z černobílých záběrů bombardujících letadel mi bylo jasné, že ani tohle nebude to pravé, takže jsem pokračovala hned dál. Třetí program, bohužel, splnil má očekávání. Na obrazovce se odvíjel děj krvavého akčního filmu. Známý herec představoval, jako vždy, neporazitelného hrdinu, který pro jistotu střílí už předem na vše, co se jen trochu pohne. Tak tohle teda nemusím.

            S chutí jsem se zakousla do druhé topinky a odhodlaně přepnula televizi na poslední možný program. Nic moc jsem si od toho neslibovala, takže jsem ani nebyla zklamaná. Nemám ráda pořady, kterým se říká talk show. Tahle konverzační posezení před kamerou mi připadají značně uhozená. Mám zato, že do těchto pořadů se hlásí lidi, co mají pocit, jako by vystoupením před kamerou překonali sami sebe a tím se mohli zbavit všech svých komplexů a osobních problémů. Třeba zrovna tenhle brýlatý mladík. Ten musí mít mindráků až na půdu…

„…takže si myslím, že by o tom měli lidi něco vědět.“ Jeho klidný, ale přitom zvučný hlas mne překvapil. Do představy o zakřiknutém klukovi, který svádí před kamerou vnitřní boj, mi rozhodně nezapadal.

            „Zdá se, jako by lidi přestali vnímat své okolí,“ pokračoval, oči upíraje přímo do kamery. „Násilí dnes můžeme vidět doslova na každém kroku. Stalo se naléhavou hrozbou. Lidé si už nedůvěřují. Bojí se sebe navzájem. Na noc se každý zamyká ve svém bytě, ale ani tak si nemůže být jistý. Matky ignorují své děti…“

            „Takže vy se domníváte, že náš svět už ani být horší nemůže,“ zarazila moderátorka mladíka uprostřed věty. Další věc, co na těchhle pořadech nesnáším.

            Moderátorka se s umělým úsměvem obrátila k televizním divákům. „ Dnes se v našem pořadu bavíme na téma Jak přežít naši dobu. A máme tu dalšího hosta…“

            Dalším hostem byl pán v šedém obleku s tváří úspěšného podnikatele, který se snažil lidem vysvětlit, že stres v podstatě neexistuje. Existují prý jen slabší jedinci. Ti nejsou schopni řídit efektivně svůj čas a upadají do takzvaných stresových situací… Ještě chvíli jsem čekala, zda se  dostane ke slovu brýlatý mladík. Rozhovor se však stočil úplně jiným směrem.Tak jsem televizi vypnula.

            Zvedla jsem se z křesla, odnesla do kuchyně ušpiněný talíř a během mytí nádobí jsem přemýšlela o tom, co říkal ten mladý muž v televizi. Určitě by si s mamkou rozuměl. Ta okolo sebe taky vidí jen samé hrůzy. Jako by svět kolem nebyl plný krásných věcí. Něco takového mě napadlo za ty dva roky úplně poprvé. Že by se mi vrátila chuť do života? Trochu jsem se za to zastyděla a rychle vylovila z paměti vzpomínku na Milana. Před očima jsem viděla živě jeho rozesmátou tvář. Pak ji zastínila jiná vzpomínka, kterou bych nejraději vymazala navždy z paměti, ale která mi stále ještě nedá v noci spát. Jako by se všechno stalo teprve včera a Milan na nemocničním lůžku, ležící ve změti hadiček byl skutečný. Jeho bledá tvář zkřivená bolestí, potom mě někdo vystrčil na chodbu, kolem pospíchá doktor, zmatek a nejistota a konec jako ze špatného filmu. Uklidňující slova lékaře, při kterých se vaří krev, hrozíc tělu šílenou explozí…

Otřela jsem si slzy, uklidila utřený talíř  a namířila do koupelny. Dala jsem si pořádně horkou sprchu, která mne měla zbavit té hořkosti uvnitř. Sprcha nepomohla. Vlastně nepomáhalo vůbec nic. Den za dnem jsem se snažila nějak přežít. Ven jsem vycházela jedině tehdy, pokud jsem si šla vyzvednout, či odevzdat další práci nebo jsem se vydala navštívit maminku. Přátelé se mi zpočátku snažili pomáhat ze všech sil, ale mé deprese zůstávaly a dlouhodobě se to stávalo pro ostatní obtížným břemenem, takže i jejich návštěvy u mne řídly, až jednoho dne ustaly docela. S Milanovou rodinou se vzájemné pouto přetrhlo v den pohřbu, kdy mi zoufalá matka dávala naprosto nesmyslně za vinu  Milanovu smrt. Jako by něco změnil fakt, že jsme mohli jet na té motorce oba. Já  ho přece nechtěla ztratit. Nechtěla jsem být jeho vdovou. Plánovali jsme rodinu, koupili tenhle dům… Ne, se smrtí jsme nepočítali. Vždyť život pro nás teprve začínal. A teď…

            Celé to večerní smutnění mi akorát přivodilo bolest hlavy. Jestli mi to za to stálo. Ráno jsem vstávala brzy, abych stihla už  o půl osmé schůzku s paní Fischerovou, která mi zajišťovala práci. Většinou jsem překládala z francouzštiny různá vědecká pojednání, ale sem tam jsem měla štěstí i na opravdový román. Ten jsem si pak doslova vychutnávala. Také jsem s takovou prací bývala hotová v rekordně krátké době.

            Setkání s paní Fischerovou netrvalo déle než deset minut. Odcházela jsem odtud s taškou narvanou prospekty a v duchu nadávala. Takovou práci dělají většinou začátečníci. Je to strašná nuda. Jenomže jiný druh příjmů nemám, tím pádem si nemůžu příliš vyskakovat. Sotva s penězi vyjdu. Už několikrát jsem se rozhodovala, jestli nemám dům raději prodat a sehnat si něco menšího. Mamka mi taky navrhovala, ať se vrátím k ní, že samotné je jí smutno. Ale já mám vždycky pocit, jako bych mohla prodejem domu Milanovi ublížit. Byl to jeho vysněný domov a já se nyní cítím jako jeho strážce.

            Kdyby se chtěla maminka přestěhovat ke mně, bylo by to úplně ideální. Ona však nechce. A tak si žijeme každá sama se svými osamělými večery, s domovem, kde nás nikdo nečeká. Ale ani tak na tom nechceme nic měnit. Není v tom žádná logika a přesto mi to připadá samozřejmé. Počítám s tím, že až se nebude moci o sebe postarat, stejně budeme bydlet spolu, ale na to je ještě čas. Spousta času.


Horavin
20. 05. 2006
Dát tip
*

pekylau
07. 01. 2006
Dát tip
Konečně jsem si našel klidnější chvilku a pustil se do tvé ´´prozy´´. Příjemné počtení. Nalévám si čaj [lipový - samozřejmě] a těším se na pokračování. t

Mezon
30. 09. 2005
Dát tip
Fakt, lepší než to moje :o) ***

Yeziiinka
16. 09. 2005
Dát tip
Ta píše...*! :)

Alojs
07. 09. 2005
Dát tip
Rozvláčné, což se dá vzhledem k dalších dvaceti dílům tolerovat. Napsáno pěkným jazykem, čtivé, rozumné a plynoucí... Jediná chyba je to, co už tady ostatní zmínili. Všechny části v jeden den. tip

Přečetla jsem to, musím říct, že je to docela pěkné, čtivé... Budu číst dál, uvidíme. A vlastně si i ráda tipnu.

pacajda
25. 08. 2005
Dát tip
Lucie, přečetla jsem první část a vypadá to nadějně - určitě si to přečtu celé. *

liska
21. 08. 2005
Dát tip
Je to dobré. Už jsme to jendou přečetla a čtu to podruhé. Doporučuji přečíst vícekrát. Teď jsem už u kapitoly 18 a vidím tam to, co mi poprvé jaksi uniklo. Asi jsem to četla předtím, snažíc se hledat pouze chyby, což mi jaksi překáželo v tom, abych vnímala především děj a co tím chtěl pisatel říct. Díky Lucie

reka
18. 08. 2005
Dát tip
dobre napsany, zkusim dvojku. myslim, zes ale skutecne tenhle roman (nebo dlouhou povidku?) zabila tim, zes to vsechno poslala naraz. a je nesmysl tvrdit, ze je to jedno, protoze nemas potrebu se prosadit. kdybys nechtela, aby to lidi cetli, tak bys to na pismaka vubec nemusela davat. a kdyz teda chces, aby to nekdo precet, tak neni uplne idealni predat to tak, aby to bylo na cteni co nejneprijemny. anebo ctenare taky nenavidis?

Nebudu se vytáčet a snažit se schovávat za slova. Naprosto upřímně: Poprvé jsem porušila "pravidla", protože jsem o žádných neměla ani tušení. A teď podruhé došlo k celému tomu fiasku jen proto, že jsem chtěla nahradit vše ztracené. Text jsem vkládala až příliš mechanicky. Vždy jsem dala pouze šipku zpět, přepsala číslo kapitoly, zkopírovala kousek po kousku a dala odeslat. Vůbec mi nedošlo, že mám celou dobu zřejmě označené políčko "vložit na hlavní stránku" (nebo tak nějak je to tam napsané). A taky mě nenapadlo, že se nakonec dočkám ještě upozornění, že jsem vložila více než jsem ohodnotila - prostě se mi s tvorbou ztratila i všechna moje kritika, kterou jsem do té doby ohodnotila díla ostatních. Prostě zmatek. Víckrát už se k tomuto tématu vracet nebudu. Nemělo by to žádný další smysl. A pro příště budu rozhodně "chytřejší". A hlavně pozornější. Děkuji všem, kteří už to dále nebudou rozpitvávat. Přeji pěkný den a spoustu inspirací při psaní :-)

REDH0T
17. 08. 2005
Dát tip
Proč se Vilma přestěhovala z Mladé Boleslavi do Kolína a proč Karel zasadil lípu a ne jínan ?

KayTee
17. 08. 2005
Dát tip
tomu se říká tapetování

Zbora
17. 08. 2005
Dát tip
Nedočkavost je zákeřná vlastnost...co to rozvrhnout pěkně po týdnech...a do kolika že je ten román rozvržen dílů? Já abych věděl, kdy už bude konec.

Danielson
17. 08. 2005
Dát tip
moc se mi to nechce číst, ale připomíná mi to název filmu 10 důvodů proč tě nenávidím...

Petrushka
17. 08. 2005
Dát tip
to fakt nevím, komu se to bude chtít číst.joojoo, nevzpomínám, kdy se u nás tapetovalo..:)

Jen jsem obnovila, co bylo při stěhování smazáno, taky mi moji tvorbu nemazali pomalu po týdnech, ale vše zmizelo naráz!

REDH0T
17. 08. 2005
Dát tip
...přesto nechápu, proč se Vilma přestěhovala z Mladé Boleslavi do Kolína a proč Karel zasadil lípu a ne jínan ?

Vaud
17. 08. 2005
Dát tip
21 vložených (a předtím smazaných) děl je dobrý Důvod k nenávisti ;-) Asi to bude fajn dílko, ale tenhle přístup je špatný marketingový tah, který ho bohužel odstřelí. Snad se s novým administrátorem domluvíme na omezení množství děl, které může být vloženo za jeden den nebo měsíc. Teď je to spíš otázka Netikety.

Leclajr
17. 08. 2005
Dát tip
Tak jsem si to přečetl, a musím říct, že mě to vcelku i zaujalo.. takovéhle příběhu mě baví, příběhy ze znuděných večerů, rozsáhlé pojednání o přepínání televizních kanálů a v neposlední řadě nějaká ta zajímavá zápletka.. REDH0Te: Vilma měla Mladé Boleslavi už plný zuby a lípa se na tom místě lépe vyjímala..

REDH0T
17. 08. 2005
Dát tip
Leclajr - vždyť v Mladé Boleslavi vyrostla a poznala prvního chlapce a dívku...!!! s tou lípou máš asi pravdu

hmm...číst se to dá, ale moc nás to nebavilo...

Leclajr
17. 08. 2005
Dát tip
Hejhola, lidi, už jsem dospěl ke kapitole 8 a vřele doporučuji.. tapetování je téma vcelku zajímavé, ale děj uvnitř té tapety stojí více za nějaká ta slůvka kritiky..*

Ráda píšu, ráda čtu díla jiných, ale takové to vkládání a upravování mě vůbec nebaví. Byla jsem ráda, že to mám z krku. Zvlášť, když jsem to musela dělat celé znovu. A pokud si někdo mé dílko nechce přečíst pouze z toho důvodu, že jsem si dovolila to poslat celé naráz (nebýt toho smazání, nemuselo se tu o tom zbytečně diskutovat), pak si říkám, že to možná ani taková škoda není. Nemám potřebu se prosadit za každou cenu.

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru