Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

DŮVOD K NENÁVISTI - 3.

17. 08. 2005
5
0
1765

„Ty ses zbláznila!“

            „Ale mami, já…“

            „Ne, ty ses zbláznila… Nika se zbláznila!“ prohlásila nekompromisně moje matka a odešla spěšnými kroky do ložnice, přičemž nezapomněla na hlasité zavírání dveří.

            Zůstala jsem sedět u kuchyňského stolu. Takovou reakci jsem nečekala. Nevím, jak mě vůbec mohlo napadnout, že bude mít radost. Najednou i mne samotnou přepadly obavy. V hlavě se mi okamžitě vyrojily stovky neodbytných otazníků. Do této chvíle jsem cítila jen klid, přesvědčena o správnosti svého rozhodnutí. Vůbec jsem nepochybovala. Teď se to na mě sesypalo naráz. Mamka má pravdu. Musela jsem se zbláznit. Strachy se mi až sevřel žaludek. Co si počnu s dítětem? O dětech vůbec nic nevím. Umí už tříleté dítě vůbec mluvit? Domluvím se s ním? Co když onemocní, smrtelně se zraní… Takové a podobné byly mé nynější myšlenky. Vzít si na starost dítě, to není jen tak. Proč jsem si to neuvědomovala předtím. Dostala jsem se do pořádné patálie. Složila jsem hlavu do dlaní a rozbrečela se. Strach vystřídala lítost. Čím jsem si zasloužila takové starosti? Pořád mě pronásledují samé tragédie. Pěkně jedna za druhou…

            V okamžiku jsem měla pocit, že na mě někdo vychrstnul kbelík plný ledové vody. V hlavě mi duněl jakýsi hlas: „Vzít pod svoji ochranu nevinné dítě není žádná tragédie!“

            Vyskočila jsem ze židle a vyděšeně se rozhlížela kolem sebe. Ano, výčitky svědomí dokážou někdy hotové zázraky. Mé svědomí mluví pravdu. Dítě není tragédie. Věřící lidé mají dítě za požehnání. A já jsem koneckonců taky věřící i když ne oficiálně. Dokonce nejsem ani pokřtěná. To mi však v mojí víře nebrání. Má víra pochází z neurčitého zdroje. Snad jsem se s ní už narodila. Nevěřím na evoluci. Svět buněk a genetiky je příliš složitý a dokonalý na to, aby se stvořil sám.

Maminka ještě z pokoje nevyšla. Zaklepala jsem jemně na dveře a čekala. Odpověď nepřišla. Zaklepala jsem ještě jednou a vešla bez vyzvání. Mamka seděla v křesílku u okna. Ruce měla složené v klíně, oči hleděly nepřítomně do dálky. Moji přítomnost vůbec nebrala na vědomí. Stála jsem tam    u dveří a nebyla si jista tím, co bych měla říct nebo udělat. Její klidné vzezření moji nejistotu ještě umocňovalo. Po chvíli jsem k ní přece jen přistoupila. Zlehka jsem se dotkla rukou jejího ramene.

            Odvrátila pohled od okna ke mně: „Možná je to tak správné, co my víme. Bůh ví, co dělá.“

Její absolutní víra v Boha, jeho všemohoucnost a všudypřítomnost mne odjakživa doháněla k šílenství. Existenci Boha nepopírám, ale všechny ty náboženské žvásty jsou jen výplodem něčí bujné fantazie. Vždyť Bůh o náš svět nejeví nejmenší zájem. Z jakéhosi důvodu jej sice stvořil, ale dál jej ponechal svému osudu. Copak nikdo z těch všech pobožných nevidí, že spolehnout se mohou jen sami na sebe? Ovšem časy hádek na tohle téma už máme naštěstí za sebou.

            „Ano, všechno nějak dopadne,“ odpověděla jsem jednou z ustálených frází, která sice není vyloženě souhlasnou, ale nesouhlasnou taky ne.

            „Přemýšlím o tom, jak všechno zvládneš. Možná bys uvítala pomocnou ruku?“

            Kam tím míří? Jak mi chce pomáhat?

„Myslela jsi to vážně s tím, že bys byla ráda, kdybych se k tobě nastěhovala?“

            „Ano, samozřejmě. Ty bys opravdu byla ochotná tenhle byt opustit? Vážně bys to udělala?“

            „A proč ne? Člověk by neměl lpět na majetku, zvláště když je ho zapotřebí někde jinde.“

Měla pravdu. S sebou by si všechno mohla vzít jen těžko.

            „Mami, já nevím, co říct. Nechci, abys potom litovala.“

            „To nemyslíš vážně! Měla bych snad pociťovat lítost nad blízkostí své dcery?“

            „Tak jsem to nemyslela. Chci jen, abys byla šťastná.“

            „ O mé štěstí se nestrachuj, nemyslím, že by se nám mělo žít špatně. Dokonce si zcela jistě finančně polepšíme.“ Usmála se na mne vědoucím úsměvem.

            Oplatila jsem jí ho. Obě si umíme dobře spočítat, oč je jedno společné bydlení levnější než dvě samostatná.

            Cestou domů jsem spřádala plány pro naši blízkou budoucnost. V duchu jsem stěhovala, přesouvala, vylepšovala a měnila vše, nač jsem si jen vzpomněla. 


pekylau
07. 01. 2006
Dát tip
...zatím je to téměř ideální, doufám že se to moc nezdramatizuje [tuzemácek mi dosel] t Alojs má pravdu že se člověk v konci truchu ztrácí [ale nebýt jeho poznámky, asi bych to ani nezaregistroval]

Alojs
07. 09. 2005
Dát tip
možná tak jsou některé obraty (psychické) moc rychlé, ale ani to mi nezabrání v tom, abych neupustil tipa. je v tom život. Jediné, co mi dost vadilo, byly přímé řeči na konci. Trošku jsem se ztratil v tom, kdo co říká, kdo se ke komu nastěhuje... četl jsem to ale jen jednou, je to dost možná chyba má.

tpek

pacajda
26. 08. 2005
Dát tip
*

pacajda
26. 08. 2005
Dát tip
*

cvokator
18. 08. 2005
Dát tip
Zatím se mi to líbí. Dobře se to čte.

Leclajr
17. 08. 2005
Dát tip
Hm hm, no tak uvidíme..:)*

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru