DŮVOD K NENÁVISTI - 14.

„Za hodinku tam budeme. To budeš koukat, je tam jako v pohádce.“

No, jen aby to nebyla pohádka o dračí sluji, pomyslela jsem si trpce.

„V příští dědině se zastavíme na oběd. Je tam takový útulný penzion, kde výborně vaří. Co vy na to?“ Mrknul do zpětného zrcátka, aby zkontroloval mamčinu a Michálkovu reakci.

„Jo, jo, jó“, nechal se slyšet malý, „budeme papat dobrůtky…“

To bylo výstižné. Jarek se zdál úplně posedlý myšlenkou, že děti se získávají hlavně dobrotami. Čím více zmrzliny a čokolády, tím větší je pak jejich láska. Nutno uznat zvrácenou genialitu této myšlenky. O dětech se tvrdí, že jsou nevinné. Jejich prodejnost a prospěchářství jsou však této teorii neúměrné.

Růžová dvoupatrová budova s okny plnými červených muškátů se tvářila velmi vlídně a vývěsní tabule vedle solidních dřevěných dveří hlásala, že právě zde máme možnost posoudit jedinečnost staročeské kuchyně. Pro jistotu se tento nápis opakoval ještě ve dvou cizích jazycích.

Nicméně vypečená kachnička se zelím a bramborovým knedlíkem chutnala výtečně. Michálek se zdál rovněž spokojený s pořádnou, údajně dětskou, porcí jahodových knedlíků. Jarek se pohodlně rozvaloval na masivní židli po vzoru staročeských pantátů tak věrohodně, že jsem skoro čekala až odněkud vyloví zahnutou fajfčičku a začne si ji nacpávat krejcarovým tabákem.

S plnými žaludky jsme pokračovali v cestě o něco veseleji. Sluníčko krásně vykreslovalo okolní krajinu v celé její kráse, takže se chtělo uvěřit, že právě tohle je ten pravý lék na mé obavy, přesně, jak mě o tom Jarek přesvědčoval. Okouzleně jsem očima hltala sytou zeleň lesů, stříbrné odlesky na hladině řeky i nostalgii zchátralé chaloupky s předzahrádkou plnou růží. Otevřeným okénkem se dovnitř auta tlačily vůně časného léta s takovou intenzitou, až jsem z toho téměř dostávala závrať.

„Koníčky se pasou! Aninko, dívej!“ I na malého to kouzlo působilo. Co chvíli ukazoval na nějakou zajímavost, smál se, brebentil, okouzleně mlčel nebo zase tleskal ručkama.

Jarek si začal notovat jakousi odrhovačku a k mému údivu se k němu mamka přidala. Další písničku jsem si  s nimi s chutí zazpívala i já. U silnice seděli u provizorních stánků prodavači třešní. U jednoho jsme zastavili a nějaké koupili. Chutnaly sladce a obarvily nám svojí šťávou ruce, v Michálkově případě i oblečení.

Mohlo nám začít báječné léto, možná jsem se mohla i naučit mít Jarka ráda, možná… Jenže to by nás tak nesměl tlačit čas a valit se na nás příval událostí, kterým se v tomhle stádiu už nedalo nijak zabránit. To odpoledne jsem však navzdory všemu byla opravdu šťastná. Hovorově řečeno: jsem si dobíjela baterky.

Kolem cedule s názvem naší cílové vesničky projel Jarek obřadně pomalu.

„Tak to je ten můj osobní ráj,“ pronesl pyšně.

A nepřeháněl. Jarkova chalupa stála až na konci této podivné vísky. Podivné proto, že byste tu marně hledali nějaké otlučené stavení, kupku hnoje nebo snad zaparkovaný traktor. Nebylo tu nic, co by jen vzdáleně připomínalo práci. Míním tím práci, kterou si v souvislosti s pojmem vesnice běžně představíme. Vše se zdálo dokonale upravené a jako vystřižené z nabídkového katalogu stavební firmy, která výhradně staví domy na klíč.

„Tady je to zvláštní. Jako by tu ani nežili obyčejní lidé,“ podivila jsem se nahlas, „vždyť ty chaloupky jsou všechny jako nové“.

Jarek se usmíval. „Však tady také mají jen šest stálých obyvatel. Jinak to tu mají samí chalupáři. Poté, co zrušili místní zemědělské družstvo, tu nebylo možné najít v okolí žádnou práci. Pak někdo z města nabídl jednomu z místních za polorozpadlé stavení v idylické zapadlé díře nehorázné peníze a pak už to frčelo jako na drátku. Nabídky se jen hrnuly, načež místní neváhali a svou rodnou vísku doslova prodali. Teda až na jednu rodinu, ta měla i bez prodeje peněz dostatek, takže mezi zdejší sortu dobře zapadla.“

„Takže se netajíš tím, že tě to přišlo pěkně draho – ten tvůj ráj.“ Neodpustila jsem si poznámku.

„Rozhodně to vyšlo levněji než rezidence na Bahamách,“  zatvářil se dost rozmrzele.

Zřejmě jsem přestřelila. Nechtěla jsem jej však hned po příjezdu naštvat, tak jsem rychle hledala, čím bych to napravila.

„No jo, ale neviděla jsem žádný obchod, dokonce ani hospodu?“

Jarkovi se hned zase vrátil výraz usměvavého suveréna. „Ty jsou o vesnici dál. Jak vybalíme a vy se ubytujete, můžeme se tam zajet podívat.“

Nejdříve nás ale čekala obhlídka toho krásného stavení, kde jsme teď měli nějakou dobu pobývat. Celý pozemek byl ohraničen bílým laťkovým plotem. Od vrátek vedla k domu cestička z nášlapných kamenů. Domek byl omítnut zářivě bílou barvou, okna zdobily růžové převislé muškáty. Pod ovocným stromem v předzahrádce byla umístěna jednoduchá lavička. Lákala k posezení. Později na ni určitě dojde.

Poté, co jsme byli obeznámeni i se zahradou za domem, odemknul Jarek dveře a vešli jsme dovnitř chalupy. Z úzké, dřevem obložené chodby se vcházelo do kuchyně, koupelny a do obývací místnosti s krbem, dřevěným schodištěm s vrzajícími schody se pak vystoupalo do podkroví, které bylo rozděleno na dva útulné pokojíky, vybavené pěkným selským nábytkem. Každému z nich vévodilo dvoulůžko s peřinami v modrobílých pruhovaných povlacích.

Po prohlídce jsme začali z auta vynášet naše zavazadla. V jedné chvilce,  kdy nebyl nikdo v dohledu, se Jarek ke mně sklonil a jakoby nic, mě letmo políbil. Překvapil mě. Ani jsem nestihla nijak zareagovat a už zmizel v domě i s jednou z našich tašek. Tak tahle dovolená zase tak úplně zadarmo nebude.

Během vybalování jsme se nemohly s mamkou na lecčem shodnout. Michálek se svým velkým kamarádem poletoval někde po zahradě. Za chvíli se rozezvučela sekačka, a když jsem vykoukla z okna, viděla jsem dva rozdováděné kluky v boji s přerostlým trávníkem.

„Snad by se tady našlo něco na spaní pro Michálka, vždyť ta postel je moc malá, to snad vyráběli pro dva zamilované, ale ne pro nás tři“, nemohla se smířit maminka s místem na spaní.

Taky jsem to s tím spaním neviděla zrovna růžově.

„A co kdyby spal malý u Jarka v pokoji?“

„Ale mami, to přece nejde?“

„Proč ne? Stejně ti pořád nadbíhá, tak ať ví, jaké to je, když chce ženu s dítětem.“

„S dítětem? Moje drahá maminko, zřejmě ti uniká jeden drobný detail… To dítě není moje!“

Nevím, kde se tam tak najednou vzal, ale stál tam mezi dveřmi, hlavičku skloněnou a v ruce žmoulal nějakou květinku, kterou zřejmě utrhnul na zahrádce. Tu teď odhodil na zem a utíkal pryč. Pospíchala jsem za ním.

„Opatrně po těch schodech! No tak, Michálku zpomal!“

Já sama jsem se málem přerazila. Utíkala jsem ven za ním. Lehnul si na trávu, škubal ji ručkama a naříkal. Přiběhli jsme k němu s Jarkem současně.

„Co se mu stalo?“ divil se Jarek.

„Já nevím.“ Snažila jsem se dítě zvednout, ale  to se urputně bránilo. Nechala jsem toho tedy a usadila se do trávy o kus dál.

„Tak kamaráde vstávej. Klidně si utečeš od práce a svého starého bracha v tom  necháš, tak nevím, jestli je na tebe chlape vůbec spoleh…“ zkoušel to pan Dokonalý svou metodou.

Chlapeček hned vyskočil, protřel si rukou uslzené oči a hned se bránil: „Je na mě spoleh. Já neutekl, chtěl jsem dát Anince tu kytku.“

„A kde je ta kytka, už jsi ji daroval?“

„Nechci.“

„No tak když nechceš, tak nechceš. Půjdeme dodělat tu práci?“

Odvedl si Michálka a jen omluvně pokrčil rameny. Ani se na nic neptal. A chlapeček se na mě vůbec nepodíval. Vrátila jsem se k vybalování.

„Tak co?“ zjišťovala mamka.

„Nic. Asi se pohodlně vyspíš.“

Nechápavě na mne hleděla.

„Říkám, že zřejmě nebude problém dát Michálka k Jarkovi do pokoje.“

Po večeři, kdy se na mě malý ani jednou nepodíval, jsem to už nevydržela: „Michálku, pojď se mnou na zahradu, budeme spolu mluvit, ano?“

„Musím?“

„Ano, musíš. Tak pojď.“

Posadili jsme se na lavičku. Nevěděla jsem jak začít.

„Michálku, já zkusím hádat. Zlobíš se, protože jsem řekla, že nejsi moje dítě?“

Mlčel.

„Michálku, když vznikne nějaké nedorozumění, je potřeba o tom mluvit. Lidé spolu málo mluví a pak jsou zbytečně nešťastní.“

Nepromluvil, jen kýval nohama.

„Dítě jedno, vždyť já tě mám tak ráda a ty mě trápíš.“

„Nemáš.“

Aspoň něco.

„Proč si to myslíš?“

„Já nejsem tvůj, totiž.“

„Ale to přece nevadí. To s tím nemá dočista nic společného.“ Chytila jsem ho za ruku a snažila se mu pomocí toho doteku vysvětlit, co všechno pro mě právě on znamená a že bych dala vše, co mám, aby nás už nikdy nic od sebe neodloučilo. A že ať si kdo chce co chce říká o mateřském poutu, tak já tomuhle nevěřím, protože za tohle dítě bych se bila ze všech sil a nic a nikdo by mě nedonutil se od něj oddělit. Jakýpak mateřský cit. Vždyť jeho vlastní matka ho opustila. Sice jen na dva roky, ale opustila. Dva roky! Ten človíček se mění každým dnem, jak tedy může postrádat dva roky jeho života.

„Ale já chci být tvůj, Aninko. Moc tvůj.“

Jeho oči mi zářily vstříc. Posadila jsem si ho na klín, hladila jej po vláskách a něžně konejšila slovy, která vyvěrala přímo ze srdce. Teď byl můj a mé city byly určitě srovnatelné s těmi mateřskými.

Problém s nocováním se vyřešil jednoduše. Jarek prohlásil chalupu za pevnost a sebe za rytíře a chodil po domě tam a zpátky s rukou u úst, coby hlásnou troubou, vykřikoval, že se hledá statečný rytíř, nebojácný v boji a bdělý na stráži, který by mu pomohl ohlídat nebezpečné stanoviště v západní věži a čelit nájezdům zlých loupežníků. Michálek se samozřejmě chytil. Když jsem mu chtěla dát pusu před spaním, okřikl mě, že se rytíři na stráži nemůžou líbat se ženskýma. Jarek se tomu náramně chechtal, tak mi bylo jasné, odkud vítr vane.

„Když tedy nemůžou, tak to já teda radši půjdu. Dobrou noc statečný rytíři. A o tom líbání – to si budu pamatovat.“ Poslední větu a pohled jsem věnovala tomu staršímu z rytířů.

„Ale to se vztahuje pouze na dobu, kdy musí hlídat na stráži,“ pospíšil si onen chrabrý válečník s vysvětlením.

„Ale takový rytíř by měl snad být na stráži neustále. Nebo se snad mýlím?“

„Jen se neboj vzácná paní, pro dámu svého srdce jsem ochoten i válečnou vřavu opustit, jen abych směl políbit špičku jejího střevíce a vzdát hold její kráse.“

Se smíchem jsem seběhla ze schodů a zamířila do kuchyně. Bylo potřeba umýt nádobí od večeře.