Krok beze stopy

To tenkrát sněžilo a já stál v teple za oknem, když prošel tichem padajících vloček. Tichem tak bílým a čistým, že jsem na malý okamžik, --tak malý-- v něm viděl anděla... Byl to však poutník opírající se o holi, v ruce měl skývu chleba. Pomalu kráčel dál a já slyšel jak pod jeho studenýma nohama křupe čerstvě napadlý sních, ano slyšel, ikdyž nás dělila okna, ledový vzduch i osud... Po chvíli se otočil, upřeně pohlédl do posledního okna odkud ještě přicházelo světlo a usmál se... Daroval jsem mu jednu slzu na rozloučenou. A pak jsem v dálce pozoroval jak odchází -- jen naše stíny si šli naproti...