Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seV PRAVÉ POLEDNE-2
31. 08. 2007
0
0
2247
Autor
fungus2
ČÁST DRUHÁ ZÁVĚREČNÁ
Když Jarda došel ke dveřím výtahu, tak spatřil rozsvícené horní červené světylko, což znamenalo, že výtah jede nahoru. Vzápětí uslyšel přibližující se štěkot a hned mu došlo, že v kabině výtahu je sousedka bydlící ve stejném patře. A ta měla dogu, která vůbec nebyla přátelská. Jarda se tedy okamžitě rozeběhl ke schodišti, ale ve stejný okamžik kabina výtahu dojela do patra. Sotva se dveře otevřely, tak na chodbu za štěkotu vyběhla černá doga. Ta okamžitě svou pozornost zaměřila na Jardu. Překvapená sousedka otevřela ústa dokořán, poté co uviděla prchajícího souseda v pyžamu.
„Iris! K noze!!“ vykřikla a rozeběhla se za dogou. O chvíli později za výkřiků a štěkotu Jarda běhal po patře, přičemž na něho Iris skákala a její majitelka se jí snažila zachytit za obojek.
„Jestli mě kousne, tak na toho psa podám žalobu!“ křičel Jarda, který vzápětí doběhl ke dveřím od výtahu a prudkým pohybem je otevřel. Stačil je za sebou zavřít, načež se doga za štěkotu postavila na zadní packy a předními se o dveře opřela. Hned poté stiskl tlačítko označené písmenem P a kabina se rozjela.
„Co to máte za blbý nápady se v pravý poledne producírovat v pyžamu po chodbě!“ zaslechl Jarda výkřik sousedky, načež výtah dojel do přízemí. Okamžitě z kabiny vyběhl a sprintoval ke dveřím domu. Zlá předtucha, že budou zamčené se naplnila. Chvíli s protaženým obličejem hleděl přes jejich prosklenou část na parkoviště, kde stála u auta jeho manželka Pavla. Podle jejích rozhořčených gestikulací mu bylo jasné, že bude muset něco rychle podniknout. A tak o chvíli později zazvonil na zvonek jednoho z bytů v přízemí.
Pan Horáček se po zadívání dveřním kukátkem nestačil divit, když uviděl na chodbě stát souseda v pyžamu. S užaslým výrazem v obličeji pomalu otevřel dveře a Jarda mu hned sdělil: „Dobrý den. Já se vomlouvám. Nastala taková absurdní situace. Já strašně rychle vstával a nestačil jsem se převlíct. A pak se mi zabouchly dveře na balkoně a manželce zase klíčky v autě. A já bych se potřeboval dostat ven, ale je zamčeno. Mohl by jste mi prosím půjčit klíč? Já si jen vodemknu a hned vám ho vrátím.“
Pořád ohromený Horaček beze slov sáhl na věšáček a podal mu kroužek, na němž bylo několik klíčů. Jarda se okamžitě rozeběhl chodbou ke dveřím. Rychle zkoušel strkat do zámku jeden klíč za druhým. Až ten třetí byl pravý. Poté běžel zase nazpátek a s poděkováním klíče vrátil. Horáček se stále nezmohl na slovo a jen nechápavě zíral.
Jarda vzápětí vyběhl na schody vedoucí na chodník, po kterých šla starší žena s dvěmi taškami.
„Já vám pomůžu, paní Málková,“ nabídl se ochotně a zkoprnělé sousedce vzal obě tašky. Při rychlé chůzi schodištěm mu začaly padat pyžamové kalhoty. Vzápětí mu nezbylo nic jiného, než si taškami zakrýt jisté partie. Paní Málková bydlela v přízemí, a tak skoro polonahý proběhl chodbou. Položil tašky před dveře jejího bytu a potom si rychle vytáhl kalhoty. Současně se křečovitě usmál na pana Horáčka, který s otevřenými ústy pořád stál ve dveřích.
„Ten nákup máte u dveří!“ řekl sousedce, když kolem ní sbíhal schody. Ta stála jako opařená a měla vytřeštěné oči.
„Ježišmarja! Co si to tam předváděl! Zbláznil si se!?“ vyhrkla na něho Pavla.
„Já v tom fofru nějak zapomněl, že jsem v pyžamu,“ vysoukal ze sebe.
„Co si vo tobě lidi pomyslej!? Nečum tak blbě a dělej!“
Jarda vsunul svou pravou ruku do mezery, která byla mezi koncem okénka a horní okrajem dveřního rámu. Přitom mu začaly opět padat pyžamové kalhoty a Pavla mu je hned vytahovala nahoru. Za několik minut se mu podařilo prsty zevnitř otevřít dveře.
„A je to všechno oukej,“ pronesl Jarda, když vstoupili do domu.
„Až na to, že polovina paneláku čuměla na tebe! To je vostuda jako hrom!“
„To se přežije. Představ si, že bych nebyl doma a tobě se tohle stalo. Tak to by si musela jet pro náhradní klíč za svejma rodičema na druhej konec města,“ mínil Jarda. Přitom vyšli z výtahu a on hned vsunul klíč do zámku. Jenže do něho strčil ten, kterým se dveře nedaly otevřít a poté se vší silou snažil jím v zámku otočit. Vzápětí se ozvalo křupnutí a v prstech držel jen hlavičku klíče. Zkoprněle se sklonil k zámku a konečky prstů se marně snažil jeho druhou část vytáhnout. V ten okamžik se chodbou rozlehl výkřik jeho ženy. A on by se v tu chvíli nejraději propadl až pod základy panelového domu.
KONEC
„Iris! K noze!!“ vykřikla a rozeběhla se za dogou. O chvíli později za výkřiků a štěkotu Jarda běhal po patře, přičemž na něho Iris skákala a její majitelka se jí snažila zachytit za obojek.
„Jestli mě kousne, tak na toho psa podám žalobu!“ křičel Jarda, který vzápětí doběhl ke dveřím od výtahu a prudkým pohybem je otevřel. Stačil je za sebou zavřít, načež se doga za štěkotu postavila na zadní packy a předními se o dveře opřela. Hned poté stiskl tlačítko označené písmenem P a kabina se rozjela.
„Co to máte za blbý nápady se v pravý poledne producírovat v pyžamu po chodbě!“ zaslechl Jarda výkřik sousedky, načež výtah dojel do přízemí. Okamžitě z kabiny vyběhl a sprintoval ke dveřím domu. Zlá předtucha, že budou zamčené se naplnila. Chvíli s protaženým obličejem hleděl přes jejich prosklenou část na parkoviště, kde stála u auta jeho manželka Pavla. Podle jejích rozhořčených gestikulací mu bylo jasné, že bude muset něco rychle podniknout. A tak o chvíli později zazvonil na zvonek jednoho z bytů v přízemí.
Pan Horáček se po zadívání dveřním kukátkem nestačil divit, když uviděl na chodbě stát souseda v pyžamu. S užaslým výrazem v obličeji pomalu otevřel dveře a Jarda mu hned sdělil: „Dobrý den. Já se vomlouvám. Nastala taková absurdní situace. Já strašně rychle vstával a nestačil jsem se převlíct. A pak se mi zabouchly dveře na balkoně a manželce zase klíčky v autě. A já bych se potřeboval dostat ven, ale je zamčeno. Mohl by jste mi prosím půjčit klíč? Já si jen vodemknu a hned vám ho vrátím.“
Pořád ohromený Horaček beze slov sáhl na věšáček a podal mu kroužek, na němž bylo několik klíčů. Jarda se okamžitě rozeběhl chodbou ke dveřím. Rychle zkoušel strkat do zámku jeden klíč za druhým. Až ten třetí byl pravý. Poté běžel zase nazpátek a s poděkováním klíče vrátil. Horáček se stále nezmohl na slovo a jen nechápavě zíral.
Jarda vzápětí vyběhl na schody vedoucí na chodník, po kterých šla starší žena s dvěmi taškami.
„Já vám pomůžu, paní Málková,“ nabídl se ochotně a zkoprnělé sousedce vzal obě tašky. Při rychlé chůzi schodištěm mu začaly padat pyžamové kalhoty. Vzápětí mu nezbylo nic jiného, než si taškami zakrýt jisté partie. Paní Málková bydlela v přízemí, a tak skoro polonahý proběhl chodbou. Položil tašky před dveře jejího bytu a potom si rychle vytáhl kalhoty. Současně se křečovitě usmál na pana Horáčka, který s otevřenými ústy pořád stál ve dveřích.
„Ten nákup máte u dveří!“ řekl sousedce, když kolem ní sbíhal schody. Ta stála jako opařená a měla vytřeštěné oči.
„Ježišmarja! Co si to tam předváděl! Zbláznil si se!?“ vyhrkla na něho Pavla.
„Já v tom fofru nějak zapomněl, že jsem v pyžamu,“ vysoukal ze sebe.
„Co si vo tobě lidi pomyslej!? Nečum tak blbě a dělej!“
Jarda vsunul svou pravou ruku do mezery, která byla mezi koncem okénka a horní okrajem dveřního rámu. Přitom mu začaly opět padat pyžamové kalhoty a Pavla mu je hned vytahovala nahoru. Za několik minut se mu podařilo prsty zevnitř otevřít dveře.
„A je to všechno oukej,“ pronesl Jarda, když vstoupili do domu.
„Až na to, že polovina paneláku čuměla na tebe! To je vostuda jako hrom!“
„To se přežije. Představ si, že bych nebyl doma a tobě se tohle stalo. Tak to by si musela jet pro náhradní klíč za svejma rodičema na druhej konec města,“ mínil Jarda. Přitom vyšli z výtahu a on hned vsunul klíč do zámku. Jenže do něho strčil ten, kterým se dveře nedaly otevřít a poté se vší silou snažil jím v zámku otočit. Vzápětí se ozvalo křupnutí a v prstech držel jen hlavičku klíče. Zkoprněle se sklonil k zámku a konečky prstů se marně snažil jeho druhou část vytáhnout. V ten okamžik se chodbou rozlehl výkřik jeho ženy. A on by se v tu chvíli nejraději propadl až pod základy panelového domu.
KONEC