Láskyplý psaní na díly (protože dlouhý)

    Takový čtyři lidi. Takový obyčejný čtyři lidi. Máma, táta, dcera, syn. A psi a kočky a hlodavci a rybičky a slepice a strašilky a krabi a prostě taková malá zoologická zahrada. Mámu znám třiadvacet let. Seznámily jsme se na branným cvičení naší školy. Máma mě neměla ráda, řikala, že jsem nafrněná princezna. Jenže nás dali do jednoho družstva a netušili, jak silnou dvojku vytvořili. Máma změnila názor a od tý doby jsme byli jako rodný sestry. Nespočítám noci, kdy jsme spaly na jedný posteli. Když jsme nebydlely v jednom městě, psaly jsme si tisíce dopisů každej den. Mám je všecky schovaný, je jich plný šuple.
     Tátu máma poznala, když jí bylo jednadvacet a tátovi bylo osmnáct a po třech tejdnech se rozhodli, že se vezmou. Máma mi tátu přivedla představit a táta ve dveřích pravil: „Je tam vedro jako kráva, můžu se tu někde vysprchovat?“ „Jasně“ řekla jsem „tamhle je koupelna, ručník si vem ve skříni.“ A od tý doby byl táta jako muj rodnej bratr. Mámě jsem nevěřila, máma měla chlapy hodně ráda a hodně ráda se s nima radovala. „Jestli tomu klukovi ublížíš, tak tě zbiju!“ řekla jsem jí záhy a jejich svatbu jsem považovala za velmi krátkodobou záležitost. Svatba byla takovej malej mejdan. Já jsem si zlomila nohu, na radnici jsem blinkala do květináčů, ztratila jsem kytku a vůbec jsem dělala šílenou ostudu, ale odpustili mi to. Máma si dodnes optimisticky myslí, že jsem blinkala z toho, že jsem byla nervózní. Prdlajz, vožrala jsem se jako prase ten večer před svatbou. Nohu jsem si zlomila, když jsem skákala ze schodů na taxíka, táta mě někde po cestě sebral, odvezl mě na pohotovost, odvezl mě z pohotovosti a ráno mi držel hlavu nad květináčem. Uzavřeli jsme pevné přátelství. No, ona ta svatba tak jako tak nebyla zrovinka standardní svatba. Jen nevěsta, ženich, dva svědci a blbej bratranec, aby fotil. Když jsme byli s nevěstou kupovat ženichovi svatební košili, nevěsta řekla pani prodavačce, že potřebuje velikost čtyřicet osm a tim to všecko začalo. Půl hodinky před obřadem šel táta shánět sako, kytku a taxíky. Fotograf blbej bratranec prudil. Táta přijel jen v jednom taxíku, zato měl sako a kytku. Naskládali jsme se do auta, naštěstí to byla Volha, takže se oni čtyři dozadu vešli a já jsem s velkou prdelí blinkala ve předu. Na křižovatkách se ženichova svědkyně sklápěla. Na radnici z nás měli radost, když viděli mě, dali mi židli. Jenže já jsem potřebovala blinkat, záchod byl v přízemí a já s tou sádrou nedošla. Tak proto ty květináče. Naštěstí tam byly živý kytky, takže to schroupaly, umělý by asi po čase začaly zapáchat, protože předpokládám, že by je nikdo neproplách. S výměnou prstýnků nastal zádrhel. Nevěsta netušila, na kterej prst se prstýnek dává a kam s kytkou.. Vrazila kytku do podpaží a vytrčila na ženicha všech deset prstů, aby si vybral. Ženichovi prstýnek dvakrát upadl a kamsi se zakutálel Před prvním manželským polibkem nevěsta začala s děsem v očích couvat před ženichem, bránila se i rukama, byla to scéna jako z němýho filmu, ženich se po ní sápal, chtěje ji políbit a ona se sunula pomalými kroky vzad. Nechápali jsme. Nicméně ženich zvítězil, políbil, udělal kaňku na koberci, protože se neuměl podepsat a pero mu vylítlo obloukem k oknu a byli jsme propuštěni. Odvezli jsme se na oběd a tam jsme se dozvěděli, proč byl první manželském polibek problém. „No von ten blbec řek, že až mu řeknou, že se máme políbit, tak se na mě vrhne a bude mě líbat tak dlouho, až nás od sebe odtrhnou a já se bála, že to fakt udělá, dyk je toho schopnej!“ Jo, byl toho schopnej. Dodnes je toho schopnej. Po svatbě jsme se už neopili, ženich s nevěstou odjeli na privát, aby si užili svatební noc a my jsme odrážely útoky blbého bratrance, dokud se nám nepodařilo ho vypudit na vlak a pak jsme vysílením usnuly. A jaká byla svatba, takovej je celej jejich život. Táta straží žerty, máma je ostražitá a já jim do toho občas blinkám.

     Dva dny po svatbě se ukázalo, že se brát museli, ani o tom nevěděli, máma byla těhotná a začala jíst čokolády a chodit na poslední mejdany a já s tátou jsme probděli spoustu nocí, protože jsme o ni měli strach. Klasická pomejdanová scénka: Máma leží na posteli a odpočívá, já s tátou hrajeme karty. Je ticho. První začne mluvit táta. „Ale opravdu jsi mi mohla dát vědět, víš, mohlas zavolat…“ praví opatrně, protože těhotná máma se nesmí rozčilovat. „No, tak jsem nedala, no, nebyl čas, nebyl po ruce telefon. Ty hodláš bejt naštvanej? Renčo, ty se mnou taky nemluvíš?“ táta smutně mlčí, já naštvaně odpovídám: „Jasně, že s tebou nemluvim, seš nezodpovědnej parchant, copak si neuvědomíš, hlavo zabedněná, že o tebe máme strach? Táta mi ve tři hodiny v noci volá, že nejsi doma, jestli nevim, kde bys mohla bejt, potom veme taxíka, jede ke mně, obvoláváme co se dá, nemocnice, policejní stanice, známý a ty nikde! Ráno se přisereš s pupkem a jdeš odpočívat. Navíc seš dotčená, že jsme naštvaný!“ Máma hodí zadkem, čimž nám dá oběma najevo, že naše konverzace končí a táta nevydrží, přilehne a začne se omlouvat. Stydim se za něj a odcházím. Přes máminy mejdany, čokolády a cigára se v dubnu roku 1987 narodila velmi zdravá holčička (myslim, že nikdy neměla ani rýmu). Porodit máma odjela ke tchýni na Moravu, kde potom s holčičkou bydlela a táta zustal pracovat v Praze, bydlel u mě a ochraňoval mě před chlapama. Jakmile se ozval zvonek, svlík se do slipů a šel otevřít. Ne, že by mi to nevadilo, někdy mě to i příšerně nasralo, jeho argumenty byly chabý a moje chuť na sex veliká. Noci, kdy mě táta učil v posteli prdět mě neuspokojovaly a tak jsem zdrhala z domova na tajný schůzky jako puberťák, ale nějak jsem nepřemejšlela, jestli to mám zapotřebí. Nakonec kde jsou dneska všichni ti chlapi. Občas jsem jela s tátou na víkend za mámou a holčičkou, s tchýní jsme chodily na diskotéky, aby mladý měli trochu času pro sebe a taky jsme hlídaly holčičku, aby si máma oddechla. Vozila jsem žrádlo a vařila, protože mámě chrastily kosti. Holčičce jsem zpívala Kryla, aby byla dobře vychovaná a máma mi nadávala, že ji rozmazluju, protože potom podobný věci vyžadovala od ní. Máma nechtěla uspávat holčičku každej den písničkami s rukou mezi špryclema postýlky. Když byly holčičce dva roky, dostala máma prachy z dědictví po strejdovi, koupili s tátou barák a otěhotněli.

     Barák nebyl ani tak barák, jako pastouška, chlívy bez pozemku v jedný takový zapomenutý díře u Kolína, která čítala asi patnáct obyvatel. A nastala bída. Táta málo vydělával, bydlení sežralo i to málo, narodil se chlapeček, dvě děti taky něco stojí a táta dostal povolávací rozkaz.


     a pokračovat budu zase příště

---