Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
1.
Král byl po celé věky hlavou všeho. Byl svrchovaný vládce a despota. Většinou to byl však mírumilovný despota. Tak to bylo i s králem, který vládnul, když jsem se já narodil. Byl fajn, jestli se tohle dá vůbec o králi říci. Poddaní netrpěli hladem, neodsuzovalo se na smrt, daně byly malé a šlechta dala pokoj. Co víc si může prostý člověk přát. Ba co víc si může přát král. Ale král si přál víc. Chybělo mu v životě jenom jedno, Žena. Nedalo se říct, že král Muršiliš II. vynikal krásou, nebo moudrostí, přesto neustále přitahoval všeliké ženstvo. Velmi často pořádal hostiny, na které zval ty nejhezčí ženy ze země. Vybrat si však nemohl. Pak ale potkal jakousi poběhlici, která údajně přišla z Morrliru, což byla říše těch ohavných skřetů a domorodců. Stahovala se tam všelijaká spodina z našeho krásného království a kdo chtěl přežít a nestát se mrchožroutem, ten se Morrliru zdaleka vyhnul. Král však nedbal varování svých věrných proroků a skřetici pojal za manželku. Nejen, že byla ošklivá, byla také němá. Nikdy nechodila mezi lid. Lidé ji vlastně viděli jen na hradním cimbuří, nebo na obrázcích. A od té doby se vláda našeho rádoby mírumilovného krále naprosto změnila. Daně nepočitatelně vzrostly, obnovil se trest smrti a aby toho nebylo málo, na zemi pojednou začaly útočit neznámé domorodé kmeny, pocházející zřejmě z Morrliru. Lidé se počali bouřit, doprošovali se, aby je král vyslechnul, aby jim pomohl bránit se, protože útoky kmenů byly nebývale silné, na jejich zaostalou kulturu. Žádná vesnice však nemohla podat zprávu o tom, jaká to jsou stvoření, nebo odkud přišla a kam se vydala, protože nebyl nikdo, kdo je viděl a přežil tak dlouho, aby o nich mohl mluvit. A král mlčel. Přestal se stýkat s lidem a snad i přestal vládnout. Šlechta se stala velmi silnou a jejich chtíče den ode dne rostly.
Už pár let jsme žili s matkou v prohnilé chatrči v lese, kde jsme byli alespoň částečně v bezpečí. Už to byly určitě dva roky, co můj otec odjel bránit vesnice před Kmeny. Slíbil, že se určitě vrátí. Slíbil, že pošle zprávu, ale zatím jsme čekali marně. Můj bratr Viktor a já jsme byli jediní, kdo ještě zachovávali tradice široko daleko. Také jsme byli jediní, kdo by mohl bránit náš dům, široko daleko. Ale já jsem se nebál, matka mě také pojmenovala Yson, podle jednoho udatného bojovníka. Pravda byla, že na boj tady byl spíš Viktor. Byl o pět let starší než já a těsně před tím, než vypukly války Kmenů, byl na hradě pasován na rytíře. Dostal nádhernou stříbrnou zbroj a veliký meč. Bylo to zvláštní, matka nás vychovávala tak odlišně. Viktorovi zaplatili s otcem rytířskou školu a mě místo do rytířské školy poslali kreslit obrázky. Připadalo mi, že mě nemají rádi a utekl jsem odtamtud. Bez jejich vědomí jsem se přihlásil na Sadar te Lémos, což byla rytířská škola, na které byl i můj bratr. Myslel jsem si, že bude mít radost, že se chci stát také rytířem, jako on. Ale ne. Velmi se zlobil, když to zjistil. Přemluvil jsem ho tenkrát, ať mě neposílá domů, že to chci zkusit. Po necelém roce učení jsem ho s pláčem prosil, ať mě odtamtud dostane. Nenáviděl jsem bojování! Vrátil jsem se tedy na Ars Uomo, což byla má bývalá umělecká škola. Stal jsem se harfeníkem. Naučil jsem se vyrábět nástroje s tím nejlíbivějším zvukem. Pochopil jsem, že s královou zálibou v hostinách a plesech je to velmi dobré povolání. Učil jsem se zpívat a hrát na nejrůznější nástroje. A kupodivu mě to začalo bavit.
V patnácti letech jsem skončil se studiem a na chvíli jsem se byl přiučovat v harfenickém cechu. Učil mě sám mistr cechu, Robinton. Byl jsem velmi pyšný na své umění. Po několika měsících v cechu jsem byl vybrán do skupiny pěvců, kteří měli vystupovat na králově hostině. Mělo to obrovský úspěch. Král byl velmi potěšen a obzvlášť chválil mé sólo s flétnou.
Netrvalo dlouho a král si mě nechal pozvat k dvoru a nabídnul mi učňovství na těch nejlepších školách, abych se později mohl stát jeho dvorním bardem. Musel ale tento čin odložit, protože se právě rozhodl, že se ožení. A dál to znáte. Byly války Kmenů a tak jsem otci slíbil, že zůstanu doma a s Viktorem budeme chránit matku.
2.
Pomalu nám začaly docházet zásoby masa a tak musel někdo do hradu koupit nějaké zvířectvo, nebo pár plátů sušeného masa. Matka rozhodla, že to bude Viktor, protože mě by se mohlo něco stát. Nebyl jsem příliš nadšen, ale matčino slovo bylo zákon. Viktor taky nevypadal dvakrát vesele. Přesto ale sbalil několik zlaťáků, které nám tady otec nechal a vydal se na cestu. Zbroj i meč nechal doma. Vzal si jen starý dědečkův meč, který ve volných chvílích opravoval. Cesta do hradu trvala pěšky asi tak pět až šest dní, podle toho, jak se člověk coural. Koňmo cesta trvala tak dva dny. Měli jsme jen jednoho koně. Tedy, byla to kobyla. Otec ji kdysi odněkud přivedl, snad ji vyhrál v kartách… Viktor nám ji nechal a šel pěšky. Dny, když s námi nebyl se hrozně vlekly. Musel jsem dělat dvojí práci, za něj. Konečně uběhlo deset dní, ale Viktor nepřijel. Pak uběhl další den a další a další, leč čekali jsme marně. Když už to bylo víc než dva týdny, matka o něj začala mít strach.
„Mami, možná ho něco zdrželo ve městě. Možná potřebuje pomoc.“ Napadlo mě.
„O tom ani nemluv. Snad je v pořádku.“
„No mami, kdybych si vzal koně, mohl bych tam za dva dny být, zjistit, co se stalo a za další dva dny bychom byli zpět.“
„Ne! Je to příliš nebezpečné! Viktor je dospělý a umí se o sebe postarat.“ Namítla.
„Ale co když se mu něco přihodilo. Co když potřebuje mou pomoc?“ Nedal jsem se.
Matka mi to chvíli odpírala, ale nakonec svolila.
„Ale vezmeš si jeho brnění a meč! A slib mi, že budeš opatrný.“
„Slibuji mami! Budeme zpět co nejdříve!“
Osedlal jsem koně a vyrazil. Nerad jsem nechával matku samotnou. Když jsem se vzdaloval od chatrče, měl jsem podivný pocit, že ji nechávám samotnou.
Hnal jsem koně, jeli jsme téměř bez přestávky, abychom byli co nejdříve zase doma. Hlavou se mi honily podivné představy, co se mohlo stát. Ani jedné z nich jsem nechtěl věřit. Konečně jsem dorazil do města. Byla zrovna noc, ale téměř už svítalo. V hradě byl nebývalý ruch. Hospody byly otevřené a vypadalo to, jako by se v nich bouřlivě diskutovalo. Stráže pobíhaly sem a tam a kolem palisády vyrostly nové strážní věže. Skoro jsem to tam nepoznával. Zamířil jsem do první krčmy, na kterou jsem narazil, abych se optal na bratra. Sotva jsem vešel vnořila se jeho známá postava do mého zorného pole. Seděl u stolu, obklopený několika muži, jimž cosi vysvětloval.
Rozzlobilo mě, že nemá žádné potíže, protože slíbil, že přijede domů, nejdřív, jak to jen půjde. Přistoupil jsem k jeho stolu a nenuceně odkašlal. Bratr ke mně zvedl zrak a byl očividně překvapen, že mě vidí.
„Ysone! Co tady děláš? Nemáš být náhodou s matkou?“ Tato věta rozesmála několik přísedících mužů.
„Má o tebe strach Viktore. Slíbil jsem jí, že tě přivezu. Bála se, že se ti něco stalo!“
„Chceš říct, že si ji nechal samotnou?!?“ Zamračil se.
„Jen na chvíli! Musíš jet se mnou domů, Viktore.“
„To nejde Ysone. Organizujeme tady vzpouru proti králi a jeho skřetici. Nemůžu teď jet domů. Za několik týdnů možná přijedu.“ Nezúčastněně mávnul rukou.
„A co slib, který si dal otci! Že budeš matku chránit! Klidně jej porušíš!“ Zvýšil jsem hlas.
„Otec, Ysone, otec je mrtvý. Už se nikdy nevrátí. Slepě s matkou věříte, v jeho návrat. Nejdůležitější teď je zbavil vladaře jeho pravomoci.“
„A tobě je jedno, co bude s naší mámou? Klidně ji tam někde v lese necháš umřít?!“
Viktor sklopil zrak. Vím, že mu nebylo jedno, co se s námi stane. Byl jenom rozohněn tou svou vzpourou. Nakonec se přece jenom rozhodl, že semnou pojede domů a poví matce, co chystá a co se děje v hradě. Odněkud sehnal koně, nevím, možná byl kradený, ale bylo mi to jedno. Když jsme odjížděli z hradu, slunce už bylo na obloze. Bylo časné, chladné ráno.
Když jsme tak jeli, pomyslel jsem si, že na mě bude matka pyšná, jak se mi povedlo tenhle úkol splnit. Naše matka chválou zrovna neplýtvala, ale vděčili jsme ji úplně za vše. Byla náš anděl strážný, který vedl naše kroky od narození.
Když jsme se začali blížit k chatrči, začal jsem mít podivný pocit. Ještě víc mě zneklidnilo, když jsme ve vzduchu zaznamenali kouř. Intuitivně jsme začali hnát koně. Jeli jak nejrychleji to šlo, ale bylo už pozdě…
Některý z Kmenů zřejmě našel naši chatrč a do základů ji vypálil.
S Viktorem jsme si vyměnili vyděšené pohledy.
„Mami!!! Má-mo!!!“ Zavolal Viktor, a hlas se mu zlomil.
Seskočil jsem z koně, ale málem se mi podlomily nohy, jak jsem se třásl.
Přišel jsem blíž k troskám, a Viktor mě následoval. Ani jeden jsme tomu nechtěli uvěřit.
„Mami!“ Zavolal jsem a překročil jsem několik ohořelých trámů. Udělal jsem ještě pár kroků, když pod mou nohou cosi zapraskalo. Pomalu jsem ji zvedl… Byla to ruka, znetvořená plamenem. Byla její…!!!!!
„Proboha! Mami… Né!!! Mami…“ Propadl jsem zoufalému pláči.
3.
Ještě téhož dne jsme odjeli zpět do Jerintu, hradního města.
Před nedávnem mi bylo jedno, jak se situace s Kmeny vyvíjí a bylo mi jedno, jak do toho král a jeho žena zasahují. Dnes už ne. Začal jsem vladaře nenávidět za to, že nechránil zemi před tyranií a neštěstím. Nechal jsem se spoutat myšlenkou, že za vše může jeho žena a s bratrem jsme začali organizovat vzpouru. Nejdříve nás bylo jen pár, pět, šest, myslím. Ale potom se k nám začali přidávat další a další lidé, jejichž osud byl podobný tomu našemu.
Organizovali jsme útok na hrad. Viktor byl hlavní stratég, v jehož hlavě se rodily nejrůznější plány, jak se dostat králi pod kůži. Den ode dne se ale měnily, protože nás stále přibývalo. Bylo to jen pár dnů a z desítky se stala stovka, ze sta tisíc a z tisíce nespočitatelná horda.
Přesně jsme nevěděli, kolik nás je, ale věděli jsme, že hodně. Královští vojáci jen zřídka odolávali našim slibům svobody a klidu a osmdesát vojáků ze sta se nechalo uplatit.
Lidé se rozdělili na tři skupiny. Královští, neutrální, a povstalci. Ti, co nestáli při nás ani při králi nám začali říkat Odi et Amo (nenávidět a milovat).
Stál jsem spíš mimo všeho toto dění a truchlil jsem nad svou hlubokou ztrátou, zatímco bratr pořádal vražedné útoky na královy přívržence a šlechtu. Plánoval zabít Skřetici, jak se začalo říkat královně, a přinutit krále abdikovat. Na trůn pak dosadit někoho svého, ne – li sebe. Hluboce jsem nesouhlasil s jeho krvavým povstáním, ale nemohl jsem nic dělat. Začalo mi to připadat, že tato země se obrátila sama proti sobě. Všichni proti všem. Myslel jsem si, že budeme držet za jeden provaz a postavíme se králi a Kmenům, ne že budeme vraždit pro rozdílné názory.
Jednou Viktor dotáhnul ze své vražedné výpravy několik lidí, kteří se raději vzdali a přijali povstalecké názory, než aby zemřeli. Bylo jich osm. Šest mužů a dvě ženy.
„Zajal jsi je?“ Nevěřil jsem vlastním očím.
„Budou to bodré návnady. Červi jedni proradní! Víš co dělali?“ Zašklebil se.
„Co dělali…“ Prohlížel jsem si je.
„BOJOVALI!“ Začal se smát. „A nejvíc tady ta zmije…!“ Chytil mladou dívku za její špinavé, slepené vlasy.
„Vždyť je to dítě…“ Upřel jsem na bratra zrak.
„Je to dítě asi jako já, nebo ty. Být s námi, řekl bych, že je to ženská. Ale… kdybys jí ukázal jen jediné slabé místo, podřízla by ti hrdlo, ani bys nevěděl jak. Je to krysa.“ Žduchnul do ní. Trochu se zapotácela, ale udržela rovnováhu. Viktor se ušklíbnul a otočil se, aby ze stolu sebral pohár vína. V tu chvíli se dívka rozběhla vší silou narazila jeho hlavou do zdi.
Viktor se v bezvědomí sesunul na podlahu.
„Jmenuju se Serena, ne krysa…“ Odplivla se ne jeho bezvládné tělo a pak obrátila pozornost ke mně.
„Ty,“ pokynula ke mně hlavou, „ty jsi taky vězeň?“
„Mm…Já jsem…no…povstalec.“ Vyděšeně jsem na ni hleděl.
„Aha. Jsi srab. Nic víc. Kdyby ses krvelačného Viktora tak nebál, byl by si svobodný.“
„Ale já jsem svobodný. To… vy podporujete krále, aby nám svobodu bral.“
„My? My se jen krále zastáváme. Protože ho skřetice uhranula. Když ji dostaneme zpět do Morrliru, tak očarování pomine. Pak ji můžeme zabít.“
„A na to jste přišli jak? Zabijeme ji hned a bude pokoj…“
„…Ne! To nesmíte! Je to Isabella – paní Morrliru. Kdybys jí zabil, zemře s ní vše, co ovládá. A ona ovládá krále. Kdyby teď zemřel král, sednul by si na trůn některý z šlechticů, který sympatizuje s Morrlirem. Pak už by nebylo úniku.“ Upřela na mě své velké zelené oči.
„A jak to víš?“
„Máme v hradě zvěda. Šlechtice. Ale poslední dobou se obáváme o jeho život. Jestli mi někdo pomůže, dostanu se do hradu a odvedu krále co nejdál. Čím dál od sebe budou, tím bude Isabellina moc slabší.“
„Povím to našim povstalcům! Určitě ti pomůžou!“ Rozběhl jsem se ke krčmě.“
„Počkej! Do hradu se dostane skupinka dvou, tří lidí. Ne povstalecká horda. Musí to být někdo, kdo už v hradě byl. Pochybuji, že je tady v Jerintu někdo takový.“
„Můj bratr! Viktor tam byl pasován na rytíře.“ Vzpomněl jsem si.
„Viktor je tvůj bratr? Jéje… Ten nepřipadá v úvahu.“
„Ty si tam byl taky Ysone.“ Viktor promluvil. Probral se z bezvědomí a asi vyslechl náš rozhovor. „Ale pokud tam půjdeš, zradíš naši vzpouru!“
Serena se na mě překvapeně podívala. „Ty jsi byl v hradě? Proč jsi to neřekl dříve? Tak to mi pomůžeš, pokud ovšem nejsi opravdu srab…“
Chvíli jsem váhal, ale to, co říkala mi připadalo věrohodně. Já jsem vlastně s bratrem nikdy moc nesouhlasil. A pokud potřebuje někoho, kdo už byl v hradě, jsem já ten pravý. Rozhodl jsem se, že jí pomůžu. Pomůžu tím celé zemi.
„Dobrá, udělám to.“ Jakmile jsem to řekl, Viktor mi věnoval vražedný pohled.
„Od teď už nejsi mým bratrem. Až tě potkám, zabiju tě, protože kdo není s námi je proti nám…!“
„Dobrá, Viktore… Děláme to kvůli matce a otci, vím to.“ Pak jsem se otočil a následoval jsem Serenu. Věděl jsem také, že naše bratrství nic nezničí, ať už říká Viktor cokoliv. Věděl jsem, že by mě nezabil, chtěl jen říct, že se ve mně zklamal. Pokud se ale povede zachránit krále, dokážu mu, že jsem ho nezradil. A nezradil jsem ani naši zemi.
Serena mě vedla přímou cestou k hradu. Chodil jsem tudy mnohokrát a znal jsem každý její kámen. Přesto mi ale připadal cizí. Krvavá. Byla široká pro dva vozy a nejedno kolo ji padlo za oběť. Kdysi končila až těsně před příkopem, teď ale náhle zahnula za roh a končila před malou dřevěnou boudou. Byla noc, ale přesto jsem si všimnul, že má na zdi načmáráno několik znamení. Neznal jsem je a snad ani nechtěl znát. Přišlo mi divné, že jsem této podivné budově nikdy nevěnoval pozornost. A také mi přišlo divné že se tady Serena tak dobře vyznala.
„Tady, tohle je Michailův domov. To je ten šlechtic, o kterém jsem mluvila.“ Pronesla když jsme stanuli přede dveřmi. „Poskytne nám částečný úkryt. Jsme tady před skřeticí částečně v bezpečí, protože nás považuje za královy sympatizanty. Povstalci se sem moc neodvažují a i kdyby…“ poklepala na svůj kord, poslušně visící u pasu.
„Fajn.“ Souhlasil jsem.
„Čím jsi byl předtím, než vypukly boje?“ Prohodila, když se snažila paklíčem odemknout zámek. „Žoldnéřem, nebo rytířem?“
„Bardem.“ Usmál jsem se.
„Aha…“ Vypadal překvapeně. „Nevadí, pár věcí tě naučím.“ Poodstoupila ode dveří.
„Odemknuto?“ Zeptal jsem se.
„Ještě ne, ale něj strpení…“ Bouchla si pěstí do dlaně a dveře ladně vykopla.
„Fajn.“ Opět jsem musel souhlasit.
Písmák