Tempus fuckit

Namíchám si tě

podle svého gusta

víš že mám mlsný jazýček

Stříbříš mé sítě

napnuté z brna do djakarty

čas je jak koláž ze smyček

nekonečno v něm vrůstá

jak řasy nazpět do víček

polibek spěchá zpátky na rty

a pak se zavřou ústa

Jsme převrácené obrazy

v nichž prší do souhvězdí

a čekáme kdo přimrazí

naše těla ke zdi

a zbyde prázdná krusta

v ledu rozednění

Jsi krajina - tak pustá

proč potom v tobě není

ani místečka na omyl?

Proč přimodralé skelety

z plátna gigerova

která jsem včera rozlomil

jak jádra mramorová

lepí se tiše na věty?

Je krev vážně tak hustá

že hypnotikum z tablety

v sobě už navždy schová?

Namíchal jsem si tě

jak bolavá slova

v sladké komedii

v níž znějí skvostné kuplety

no a tak tě piji

znova

znova

znova

...

Jsem zpátky v sobě.

Ale ty?

...