Nerozluštitelná záhada užívání si

     Bylo to v létě, myslím někdy kolem šestnáctého. Bylo docela teplo, sem tam zafoukal větřík a pohrál si s mými vlasy. Ono bylo vlastně docela dost teplo, já se potil a stejně jsem měl na sobě zimní kabát, mou oblíbenou šálu a plavky. No…, plavky sem měl jen kvůli tomu, že jsem často chodil nedaleko koupaliště a když sem náhodou procházel kolem bandy cigánů, hodily mě z dvoumetrové výšky a ještě k tomu bezdůvodně do vody, alespoň sem si potom připadal, že když mám ty plavky, je mě to všechno jedno. Ale ono nebylo, já si chtěl užít ten novej kabát, co sem si tak přál a prej do zimy umřu, tak sem ho musel užít v létě. A on se mě tak zalíbil, že sem si k němu přikoupil mou oblíbenou šálu a nosil ho každej den.

     Měl sem si prej užívat, když je to moje poslední léto, ale já nevěděl jak. Nikdy sem to nedělal a ani nezkoušel, no a teď, když sem si měl užívat naposled, bylo to vlastně poprvé. Co chcete dělat v létě? Já sem na to za celej život nepřišel a nějak mě docházelo, že asi ani nepřijdu. Je vedro a v kabátě ještě větší. Je všude nikdo, já tomu sám říkám, protože si každej někde užívá, ale toho sem si všimnul až teď v poslední době, protože nikdy předtím sem to nijak neřešil. A já se procházel v kabátě, kterej sem uviděl za výlohou nějakého obchodu, bylo tam napsáno vyprodej a tenhle kabát se vyprodával. Mě se zalíbil hlavně proto, že měl šedesáti procentní slevu a jen tak mimochodem sem to řekl nahlas, „jakože se mě docela líbí“ a už sem ho měl koupenej. Jak říkám, zas tolik se mě nelíbil, ale když už mě ho koupily, bylo mě líto ho nevynosit no a když už sem si měl užívat a tohle bylo moje poslední léto, nezbylo než ho začít nosit za tepla. Myslím, že podobný to bylo i stou šálou, jen ta se mě nějak zalíbila hned a stejně rychle se stala mojí oblíbenou.

     Když už sem se teda procházel po těch ulicích a snažil se rozluštit tu záhadu stím užíváním, stopoval jsem hloučky kluků, kteří se až podezřele smály a vypadaly jakože jsou v tom užíváním si mistři. Bavili se mezi sebou, mě si samozřejmě nevšímaly, i když zas tak přehlídnutelnej sem nebyl a já šel za nima. Někdy několik hodin, než si mě všimly, potom sem se nějak, aniž bych to pochopil, stál právě já zdrojem toho jejich užívání si, jenže bohužel opačně to nefungovalo. Smály se mým směrem, něco na mě pokřikovali, ale vypadali očividně jako v zápalu toho záhadného užívaní si. Bohužel já nic takového nepociťoval a ptal se jich „Jak to, že si dokážou tak lehko užívat, že jim to nedělá sebemenší problémy“, ale nikdy sem se od nich nic nedozvěděl. Nakonec mě většinou povalili na zem, nebo po mě něco hodili, ale záhadu né a né rozluštit.

     Rozhodl jsem se jít po jejich vzoru a začal házel po lidech kameny, pokoušel sem se tomu i smát, sem tam sem po nich vykřikl odposlouchaná slova jako: patolízale, kreténe, demente..., ale nic to se mnou nedělalo. Nakonec sem je povalil na zem, ale seběhli se nějací přihlížející, chytli mě za ruce a nohy, taky mne svalili, potom si jeden z nich pohotově sundal pásek z kalhot a přepásal mě jím. Asi nejsem moc dobrej učitel, protože ani oni nevypadali, že si nějak moc užívají a já si taky moc dobře neužíval. Přišli nějací policisté, kteří mě zatknuli,… prej.

     Potom sem se dozvěděl, že sem udělal nějakou věc, která se dělat nemá. Doufám, že to nebylo právě to užívání si, protože to sem právě neudělal, ale asi ne. Že prej ten člověk, kterýho sem urazil je někdo váženej, a že se mu to moc nelíbilo. To sem zase na druhou stranu pochopil, protože mě se taky nelíbilo, když mě ti kluci povalili na zem, ale to za nima policisté nepřišli. Je možný, že asi nejsem zas tak moc váženej člověk, asi. Každopádně sem tam stál, jen v tom mým kabátě a v plavkách, šálu sem si musel sundat, protože „prej“ je to neslušný. Všechno tohle sem poslouchal a moc sem si teda neužíval.

     Zavřeli mě do bílé místnosti, kabát mě nechali, ale dostal jsem bílé kalhoty, které hezky ladily s tamním okolím. Bylo tam všude plno lidí, někteří se dívali jen tak z okna, jiní se dívali jen tak do zdi, nebo jen tak na televizi i když vypnutou, ale většina z nich se vesele usmívala. Někteří se až za břicho popadali a já jsem se taky začal radovat, protože sem si myslel, že sem se konečně dostal tam, kde si lidi užívají, do jejich centra, k jádru, prostě, že už nato konečně kápnu. Všichni kolem mě vypadali přesně tak, …užívali si.   

     Jenže problém byl v tom, že si se mnou nikdo nechtěl povídat, no a já nevěděl jak se mám naučit užívání si jako oni. Rozhodl jsem se, i když v minulém případě, když jsem zkoušel metody jiných se to moc nepodařilo, že se taky zadívám z okna, ale nic to se mnou nedělalo. Na oknech byly mříže a já se nedokázal soustředit na souvislý pohled z okna, zkoumal jsem jednotlivá rozčlenění, což sem doma dělal taky a to prej není užívání. Od nikoho sem se nic nedozvěděl, a jediné co mě těšilo, že sem tady jediný, kdo má kabát. To bylo všechno čeho sem si užíval, ale nebylo to asi dost. Už mě nebylo ani tak moc horko, venku už taky nebylo moc letně, spíš začaly ze stromů padat listy a byl podzim. Nějak sem dostal strach, že to už asi nestihnu, protože sem se neměl dožít zimy a ta nadchází ihned po podzimu, což už moc času nebylo. Někdy si zima pospíší a přijde, když to nikdo nečeká a to mě děsilo. Připadal sem si zase jiný, byl sem tam já kdo si neužíval, i když sem byl očividně na správném místě. Pořád jsem měl pocit, že jsem tady jediný kdo na to má nejmíň času, jediný, kdo si stím neví rady a stejně to nikoho nezajímalo.

     Řekl jsem si, že se nedá nic dělat a musím zkusit onu metodu, která se mi minule nepovedla. Řekl jsem si, že si tentokrát dám záležet, že budu dělat vše s největší pečlivostí a když přišla naše všemi oblíbená sestra, začal jsem po ní plivat, házet různé předměty, co se mě dostali do ruky, taky jsem ji nazýval patolízalem a dementem a nakonec jsem se rozběhl a svalil jí na zem. Musím, přiznat, že ve chvíli, kdy si toho všichni ostatní všimli a začali mě všemožnými skřeky a posunky povzbuzovat cítil jsem se docela dobře. Nevím jestli to bylo to správné užívání si, jelikož jsem to nikdy nepocítil, ale bylo mě docela fajn. Když jsem se setrou doletěl až ke zdi, já pln dojmů sem jí ještě narazil hlavu na topení, které bylo ihned při ruce. Sestřička vydala podivný zvuk, což asi taky nemělo s užíváním si nic společného, to sem jí zrovna namáčkl hlavu na ten radiátor. Potom se svezla na zem a byla celá od krve. Asi jsem věděl, co teď prožívá, protože, se mě taky párkrát stalo, že jsem se narazil do dna bazénu, když mě do něj hodily a taky se mě to nelíbilo. Sice jsem nevydal žádnej zvuk, ale tentokrát sem měl stejně jako ti smějící se cigáni právo se cítit dobře, protože jsem byl v jiné pozici a byl jsem na sebe hrdej.

     Asi to tak je, když si někdo užívá, vždycky je někdo, komu se to nelíbí a já mám to štěstí, že sem si zkusil oboje. Jenže, ani v druhé pozici sem nezažíval to co sem zažívat měl a tak sem si z toho vyvodil dvě vysvětlení. Buď to dělám všechno špatně, anebo sem nějakej divnej. Než sem se, ale stačil pořádně zamyslet, hluk povykujících spoluobyvatelů téhle místnosti přivolal další sestry, které začali ječet zděšením, já bych se jim snažil pomoct, ale nedali mě moc příležitostí. Přiběhl jeden takovej velkej chlap z ochranky a odtáhl mě pryč. Potom sem byl chvíli v bezvědomí, spal jsem a spal, když jsem se probudil dostal jsem další prášky a spal jsem zase dal. Byl jsem v místnosti bez oken, bez čehokoli. Byl jsem tam jen já a kdykoli sem se probudil, nevěděl jsem kde to sem a než si to uvědomil, dostal jsem další injekci a potom zase spal. Zvláštní bylo, že když jsem toho tolik naspal, ani jednou se mě nezdál žádnej sen, viděl jsem jen tmu a nic víc, nebo si nic víc nepamatuju.

     Když jsem se z té místnosti vrátil mezi ostatní, s hrůzou jsem zjistil, že už je venku sníh. To znamenalo, že už je zima a já tedy budu asi mrtvej. Nevěděl jsem jestli se mě to náhodou nezdá, ale když jsem se zozhlídl kolem, vypadalo to, že si mě nikdo nevšímá, že ani nikdo neví, že tady sem a tak nějak sem tomu uvěřil. Venku bylo stejně bílo jako tady v místnosti, připadal jsem si takový nějaký volný a měl docela dobrou náladu. A potom jsem si něčeho všiml v zrcadle. Byl jsem to já sám, ale co mě udivilo, bylo, že se usmívám. Na tváři jsem měl rozzářenej výraz a když jsem přistoupil blíž k zrcadlu, doopravdy jsem v tom poznal úsměv. Koukal jsem na sebe a smál se a chtělo se mě smát ještě víc a to hlavně proto, že se směju. Tělem mě projel zvláštní pocit, kterej jsem nikdy předtím nepocítil. Sice jsem už na sobě neměl ten svůj kabát, ale tak nějak jsem cítil, že si konečně užívám. Rozběhl jsem se po pokoji a vyskočil z okna, všechno jsem nechal za sebou. Pomalu jsem se vznášel nad bílou krajinou, zasněženými lesy a uvědomoval si, jak je to nádherný si doopravdy užívat. Byl jsem asi mrtvý a byl jsem šťastný. A co je hlavní: užil jsem si to.