Jako stéblo trávy...

Tahle báseň vznikla na jedné akci, kde jsem se cítila opravdu sama...

Vyčnívající stéblo trávy
cítí se na očích,
klopí svůj zrak,
a přesto se na něj nikdo nedívá..
hlava nad zemí
a prst mazající zprávy,
v písku,
vítr je zakrývá..
téměř suché seno,
mlčky ležící,
praskající dřevo,
oheň hořící,
sebe dusící a dusící i všechnu lítost
jen most spojující bouřlivé břehy.
je tu tak sama,
nikoho nezná,
smutné oči,
hladící ruka, něžná
přemýšlí, proč chtěla všechna svoje těla,
jednou je stejně vyvezou v rakvích z kostela..

---