Telegraph Road

Telegraph Road. Při té písni se vrací všechno. Loňský srpen, vůně léta, zážitky už mírně obestřené mlhou, pálící slunce nad hlavou, úsměvy a důvěra donedávna úplně cizích lidí. Pocit, že nic není nemožné. Pouto, které se zdá být nepřetrhnutelné. Kroky tmou, stisk ruky, pohlazení. Svět ve světě. Uzavřený před všedností a běžnými problémy. Mám chuť se vrátit. I když…

Ale přesto nedokážu odolat a pouštím si ji znovu a znovu. Zavírám oči. Za víčky se vytváří obraz silnice lemované telegrafními sloupy. Nohy v sandálech zanesených prachem, zpocené triko na zádech, slamák a batoh tížící ramena. Nic z toho se doopravdy neodehrálo. Teď to vím jistě. Ale za pár let, kdo ví. Čas je čaroděj.

Zvednutá ruka, úsměv tmavovlasému řidiči peugeotu, měkké křeslo auta a  rychlostí rozmazaná scenérie za oknem. Vzduch odfukuje horkem, asfalt se vlní před očima. Cestovat je svoboda. Ta svoboda, kterou lze ochutnat, dýchat, podržet na dlaních. Můžete ji vidět v očích spolupoutníků, slyšet v cizích šeptaných rozhovorech. Je všude okolo a natahuje po vás svá chapadla.

Tak se nechte chytit. Pak i vy možná uslyšíte tu známou melodii. Přinese vám ji vítr. Ten vítr, který má tisíce vůní i chutí a cuchá mi vlasy, když znovu stojím na vrcholu rozpůlené věže...