Povídka s nohama

       Stála v kupé, když jsem procházel kolem. Hledal jsem zrovna volné místo a tak mne udivilo, že je v celém vagónu úplně sama. Byla to noha a když jsem šel kolem, uviděl jsem, že tam jen tak stojí, inu zeptal jsem se jí není ji-li zima, povšimnuv si otevřeného okna za ní. V celém kupé byla nepochopitelná tma a z toho okna foukal vítr, možná, že jsem spatřil husí kůži na té noze a chloupky postavený v pozoru a možná proto jsem si myslel, že je té noze zima. „Milá slečno,“ začal jsem „že jsem tak smělý, mohu se zeptat, proč tu stojíte tak sama?“ Myslím, že i na mne to bylo dosti smělé, ještě nikdy jsem neoslovil jen tak z ničeho nic cizí nohu a ještě k tomu opačného pohlaví. Možná, že to bylo tou tmou a slabým, až záhadně teplým větříkem.

       Koukl jsem se zkoumavě na tu krásnou nohu a uviděl malé, nenápadné tetovaní nad kotníkem  i myslím, že si i ona povšimla mne, že jsem si jeho povšiml a začala se červenat, snažila se ono ledabyle vytetované tetování schovat, ale jak chcete něco na noze, schovat právě tou nohou? A tak jsem se na to milé tetování přestal dívat. Abych odvedl pozornost, pokusil jsem se opět o konverzaci s nohou stojící jen tak v kupé. „Máte tady volno?“ Myslel jsem v této pomyslné, jedoucí místnosti, ale byla to velice špatná improvizace, když pomyslím, že celé kupé a celý vagón byl prázdný. Ovšem nervozita je zvláštní věc. Posadil jsem se, protáhl si nohy a začal si je pomalu jen tak prohlížet. Takové malé nohy, malé škaredé, mi připadali, pajdající a tlusté při chůzi, nešikovné, zmateně jsem těkal očima z jedné nohy na druhou a cítil se trapně ve společnosti té krásné nohy uprostřed! K čemu mi jsou tyhle dvě, nebojím se říci fádní a obyčejné nohy? I deset takových bych nechtěl, co bych s nimi taky dělal, že? Nejsem pavouk a ani ten jich nemá deset. Cítil jsem se čím dál více ubohý s těma mýma nohama a zjišťoval, že je úplně stejně složité skrýt dvě nohy dvouma těma samýma nohama jako skrýt jednu nohu tou samou nohou. Takže je vlastně jedno a to úplně, jestli máte dvě nebo jednu, ale za to tak překrásnou nohu.

       Napadlo mne a to dílem tak zvané volné asociace, zkusit si jednu mou nohu, jen tak odloupnout, jako když odlupujete jeden dílek kaktusu, vyvolalo mi to patřičný úsměv na tváři, toto pomyšlení, ale jde to tak snadno! Přemýšlel jsem o kaktusu jako nějaký zahradník a nevědomky jsem si šmátral rukama po jedné mé noze a když jsem si v duchu přemítal, nebo spíše představoval, jak odlamuji rostlině tropické, v podstatě, jednu končetinu, shledávám, že ve skutečnosti, již jednu svou nohu v ruce držím.

       Abych řekl pravdu, nejprve jsem chtěl křičet bolestí, ale potom jsem si uvědomil, že mne vlastně nic nebolí a že je mi fajn, sedím si prostě jen tak v kupé uprostřed tmy s nohou a nohou v ruce. Nečekal jsem dlouho a seděl jsem v kupé s nohou a se dvěma nohama v každé ruce s jednou v tom samém kupé uprostřed tmy. A tak jsem je, když  je již v oněch rukou držel, oknem vyhodil, tím oknem, ze kterého tak příjemně foukal chladivý a přitom teplý, svěží vzduch.

       Tak si vykračuji po městě, s jednou nohou, ale tak překrásnou, pevnou a nezaměnitelnou, že se nemohu přestat usmívat blahem. Potkávám spoustu lidí s ubohýma dvouma nohama, že je mi jich líto. Vykračují si: levá, pravá, levá pravá a pořád dokola myslí si co nemají a můžou si na mne, jak se říká:oči nechat. Na mě??? a přitom oni jsou tady k smíchu. Otáčejí se a potom ještě jednou, koukají se nevěřícně kroutíc hlavou a přitom mají dvě trapné nohy. Ptají se „Kde se vám to stalo? Jak se vám to stalo? Vy chudáčku jeden ubohej! Nejraději by mi, kdybych seděl u obrubníku  s čepicí naruby položenou, nějakou tu korunu hodily, ale přitom oni jsou ti chudáci chudý! Já jsem našel poklad !!! Našel jsem svou nohu a nemohu býti více šťastný, tu jejich závist přehrávanou ať si nechají od cesty! A jdu dál s úsměvem prozářený od hlavy až k patě.