Povídka, kterou jsem taky nemohl

     K obědu jsem dostal svoje oči, já jsem sice nevěděl, že to jsou oči a ještě k tomu moje, protože jsem žádný neměl, kterýma bych se podíval co jsem k obědu dostal. Měl jsem hlad, a tak se do jídla pustil hned, jakmile zacinkala lžíce, ponořená v polévce, prudkým položením na stůl. Bylo zvláštní jíst svoje oči, i když jak jsem před chvílí povídal, neměl jsem ponětí o pokrmu právě požívaném. Ale zvláštní to bylo, jako bych viděl sám sebe, jak jím sám sebe, v malinkaté místnosti s oranžovými zdmi a velikým akváriem uprostřed a malinkatými rybkami plovoucíma bez očí.

     Ale toho jídla bylo málo a já měl veliký hlad. Taky kdo by se najedl dvou očí, že? Nemusím snad opakovat, že byly ještě ke všemu mé vlastní, což jsem, říkám to naposled, sám nevěděl. Ale ono není těžké nasytit slepého a tak jsem si velice pochutnal na svých uších, bradě, nosu a jako zákusek jsem dostal.., nebudu to ani říkat.

     Hlavní bylo, že jsem již neměl hlad a tak jsem vstal od stolu, uklonil se, aniž bych věděl jestli se klaním na správnou stranu a jestli děkuju tomu správnému. Neměl jsem uši ( asi víte proč) a tak jsem nedostal odpověď, teda možná ano, ale já jí neslyšel, avšak bylo mi to jedno. Problém nastal, když jsem se chtěl vysmrkat, nevědomky a s pocitem nosu na svém místě, šmátral jsem oslepen v prázdnu a hledal kapesník. Nakonec jsem našel jen nějaký ubrousek, což jsem poznal po hmatu a pokusil se vysmrkat a to byl problém. Nebudu ani popisovat jak těžce se smrká bez nosu a hlavně jak těžko se člověk smiřuje s tím, když zjistí, že nemá nos, i když ho tam mezi očima stále cítí.

     Ale to nebylo nic proti tomu co jsem zjistil, když se mě zachtělo jít na záchod. Myslím, že jsem spadl na zem a byl trošku mimo, tedy pokud jsem na zem vůbec dopadl? To byly, ale jen mé pocity a já nevěděl čemu mám již věřit. Naštvaný na ruce, jelikož díky nim jsem se dozvěděl tu nešťastnou novinu, ale bylo mi jich zároveň líto, protože, kdybych měl oči, vyčítal bych to jim.

     Jenže potom, jako by toho bylo málo, stal se zázrak a já uviděl bradu, o které jsem ani nevěděl, že ji nemám, nos, uši a tamto, jak jsou v břichu a plavou v polívce. Netrvalo dlouho a uvědomil jsem si všechno. Byl jsem naštvaný, vyděšený a hlavně hladový, protože když jsem si uvědomil, že jsem snědl, to co jsem snědl, vůbec jsem se toho nenajedl, protože to prostě nešlo.

     Rozčíleně jsem se nějak dopravil k jídelnímu stolu a žádal další stravu. Chtěl jsem dostat další jídlo, měl jsem na to právo, protože sníst sám sebe jsem mohl klidně sám a zadarmo. Byl jsem však podveden a to hned na začátku, když jsem dostal jako první chod oči, teď si se mnou mohli dělat co chtěli a taky dělali. Věděl jsem, že nevím co jím a že by to mohlo být něco, co by se mi nemuselo líbit, ale hlad je nejlepší kuchař, jak se tak říká.

     Další problém, ale naštěstí poslední, nastal, když mě zbyla už jen jedna ruka a pusa. Já měl stále hlad, ale nemohl jsem si sníst ruku, protože bych potom neměl čím držet vidličku a nemohl jsem sníst pusu, protože bych jí potom neměl čím jíst. Byl jsem v koncích a ještě k tomu stále hladový, nevím proč, ale čím více jsem toho jedl, tím více hladový jsem si připadal, snědl jsem už úplně všechno, ale nic mě dostatečně nenasytilo.

     Nemohl jsem se rozhlídnout a nemohl jsem poslouchat hudbu, nemohl jsem k ničemu čichat a nemohl jsem běhat, nemohl jsem už ani jíst i když jsem měl hlad, hlad po všem co jsem nemohl a tak jsem s plným břichem umřel hlady.