Povídka s touhou po pádu

 Jmenoval se Petr a přežil tři pády z okna. Myslil si ten Petr, že přežije i čtvrtý, stál na okenní římse, koukal se po okolní krajině, foukal svěží vzduch a on se těšil na ten pád. Byl vysoko tak, že i ptáci ho zdravili, kroužili kolem něj, a on si připadal jako něco víc než ostatní.

     Byl v patnáctém patře a když z něj spadl po prvé, přísahal, že už nikdy nebude z okna padat. Svůj první pád si vůbec nevychutnal, měl strach ze smrti, když si v poslední vteřině uvědomil, že padá už tři předchozí. Možnost smrti se mu prokousala pod kůži a on sebou praštil na asfaltovou zem. Spadl na záda a když se koukal na nebe, pomalu mu docházelo, že není na oným světě, že svůj pád přežil a že má hlad.

     Nyní když stál na okenní římse lehounce se přidržujíc světélkujících žaluzií, neměl ani ponětí, že tento jeho pád je poslední. Dýchal život plnými doušky, z nozder mu sálala dychtivost. „Blázen“, kde kdo pomyslel by si, blázen je to, když tak hazarduje se svým životem, ale nikdo ještě nepřežil pád z takové výšky  a nikdo neví, jaké to je.

     Je to jako droga po které, ihned po pozření, toužíte znovu. S přeráženými kostmi se plazíte po schodech vzhůru a jediné na co myslíte je, proč se dělají tak malé baráky.

     Petr se díval po krajině, mával ptákům, usmíval se na svět, byl šťastný když viděl onu hlubokou propast pod sebou. Srdce mu tlouklo a on zvažoval jestli nemá vylézt na střechu a pád si tak o pár metrů prodloužit.

     Ale v tom ho někdo strčil ze zadu do zad, Petr se otočil a viděl jen zahalenou postavu a míhající patra patnáctipatrového domu. Zastavil se na prádelních šňůrách asi pět metrů nad zemí. Byl zmatenej a jedna ze silonových šňůr mu pomalinku přeřezávala krční tepnu a odkrajovala hlavu od těla. Kdyby byl skočil sám, bez větších problémů by se šňůrám vyhnul.

       Náš příběh končí dopadnutím hlavy bez těla na asfaltový chodník, hlavy Petra se zasněným výrazem, koukající se s vytřeštěnýma očima na asfaltovou zem. A závistivec, který ho celou dobu sledoval, ten se teď jen směje, je šťastný, že už není tady mezi námi nikdo, kdo by si mohl skákat jak se mu zachce a z jaké výšky se mu zlíbí.