Šeď

   Seděl na panelákovém balkóně a pokuřoval cigaretu. Bylo další ze šedivých sídlištních ran. Lidé pod ním se hemžili jako stádo mravenců a spěchali do svých zaměstnání. Jako cvičené opičky, každé ráno ve stejnou hodinu, stejnou minutu, setkávali se na zastávkách hromadné dopravy, mlčeli, četli noviny nebo klábosili se známými a kolegy. Skoro to vypadalo jako jediný den, opakující se neustále dokola, jenom s přibývajícími vráskami a ubývající silou.

   Všichni tihle lidé, aniž by si to uvědomili, zešíleli monotónností svých životů. Po práci usedali do svých křesel, usínali u zapnutých televizorů a možná jedině ve snech odvažovali se žít tak, jako chtěli kdysi – v době, kterou si již příliš nevybavovali, ale přesto na ni stále a stále nostalgicky vzpomínali. A teď nadávají, jsou nespokojení. Všechny touhy a cíle zmizely v mlžném oparu minulosti. Nezbylo nic jiného, než přijmout monotónnost za svůj životní úděl a postoj. A postupem času tihle lidé zdegenerovali natolik, že se ta monotónnost stala zvykem, jakousi jistotou a při jejím narušení začali paradoxně propadat panice.

   Takhle je aspoň viděl on. Horší však bylo, že se  takto začal také cítit. Cítil, jak jím prostupuje stereotyp. Pomalu a kradmo plížil se všude okolo, připraven zamořit celé jeho okolí a pomalu ho udusit. Snažil se všemožně vybočit. Často měnil zaměstnání, bydliště, snažil se hodně cestovat, ale jakoby před tím vším nebylo úniku. Lidé byli všude stejní. Armády slepých robotů obklopovaly ho doslova na každém kroku.

   Za řeč nestálo ani žádné jeho zaměstnání. Jedno bylo jako druhé a vůbec nezáleželo na tom, čím se dotyčná firma zabývala. Vždy to byla jen spousta mizerné práce za mizerné peníze. A nad ním jen spousta pitomců, kteří vždy věděli nejlépe, co a jak se má dělat, kteří mohli kdykoliv vyhodit kohokoliv za každou maličkost a náležitě si tuto vládu nad těmi loutkami užívali. Zakrývali tak ale jenom svoji ubohost a malost a ve skutečnosti na tom nebyli o moc lépe, než jejich pracující hračky.

   Spousta z nich hledala pomoc u Boha. Potřebovali věřit, že je po jejich ubohém životě čeká něco víc, že to všechno má přece jen nějaký hlubší smysl. Čekali, že jim ve složitých životních situacích tenhle superchlapík pomůže. Většinou na ně ovšem kašlal a oni i přesto snažili se věřit slepě dál.

   Vždy si říkal, že existuje-li nějaký Bůh, jsme jeho nejbizarnějším dílem, nejohavnější podívanou. Dost chytří na to, abychom vymysleli stovky způsobů, jak se zničit a moc hloupí na to, abychom to neudělali.

   Pak tu byla rodina. Věc, která člověku přece jen měla přinést štěstí, která měla naplnit jeho život. Ale ani ta mu nebyla po chuti. Představoval si, jak vychovává svoje dítě, obrušuje si ho jako ozubené kolečko, aby dobře zapadlo do toho velkého stroje a bylo mu na zvracení. Sledovat, jak roste, jak se z nevinné naivní bytosti stává oběť,  jak degeneruje a pokud by bylo minimálně stejně tak citlivé, jako byl on, pokud by se bránilo a nechtělo se nechat chytit, byl by jeho život stejným znechucením, jakým byl pro něho.

   Nevěřil na lásku. Považoval to vždy jen za dočasné poblouznění. Pokud tedy láska existovala, byl to cit chabý a krátkodobý. Přesto žil s ženou, ke které po celou dobu soužití choval velmi intenzivní a trvanlivý cit. Nenáviděl jí každým kousíčkem své bytosti. Ale v jeho světě citové prázdnoty to znamenalo mnoho. Bylo to vykročení z prázdnoty. Naplňovalo ho, že je schopen cítit aspoň nenávist.

   Jeho žena byla nepříliš pohledná, vyloženě hloupá žena. Byla to ta nejtuctovější a nejnezajímavější osoba, kterou kdy potkal. Již od prvního pohledu ho nesnesitelně iritovala. Když jí stačil poznat, jeho pohrdání a znechucení se ještě několikrát zvýšilo. Zároveň však byla i objektem jeho sexuálního zájmu. Z nepochopitelného důvodu ho přitahovaly ženy ošklivé, honosící se prazvláštními tvary.

   Netrvalo dlouho a začali se spolu pravidelně scházet. Nebyl to až takový problém. On byl v té době sympatický chlap a ona spoustě mužů nestála ani za pohled. Její chování mu vadilo stále víc a byl šťastný. Byla to první žena, ke které něco cítil a tento cit se neustále stupňoval. K zbláznění jí nesnášel.

   Krátce po začátku jejich zvláštního vztahu okusil její tělo poprvé v posteli a v tu chvíli pochopil, že je mu souzená. Nikde se neholila. Všude byla divoce zarostlá chomáči chlupů. V posteli pak chovala se stejně živočišně, jako vypadala. Nestydatě roztáhla své chlupaté nohy, přitáhla ho ke svému tak podivně vzrušivě páchnoucímu tělu a hladově pohltila. Řvala při tom jako smyslů zbavená a on se mohl zbláznit rozkoší. Připadal si jako samec, kopulující s nespoutaným a divokým zvířetem. Nikdy nezažil nic lepšího.

   Po sexu se však opět změnila v tu nudnou ukecanou nevzdělanou husu, co v jednom kuse sledovala trapné romantické seriály, luštila při tom křížovky a plácala o nepodstatných a nezajímavých pitomostech.

   Chtěl s ní však zůstat, a tak se přetvařoval, jak jen to šlo, vyznával jí s krajním odporem lásku, občas koupil nějakou cetku a připadal si docela spokojený. Vždyť láska má k nenávisti tak blízko, že vlastně ani příliš nelhal, když jí tahle slova šeptal do ucha.

   Brzy naplánovali svatbu. To měl být jeho triumf a pravděpodobně i konec, který by stál za to. Chtěl se jí před oltářem vysmát a říct své jednoznačné „ne“. Chtěl jí vidět poníženou, plačící a nechápající. Intenzivně toužil se na ní v tu chvíli dívat. Z tohoto důvodu snažil se přípravu svatby co nejvíce urychlit, což ona samozřejmě považovala za projev intenzivní lásky a touhy po společném soužití.

   Když ale došlo na věc, nedokázal to. Viděl, jak moc je šťastná, jak moc touží vzít si člověka, kterého vůbec nezná a najednou neměl chuť jí vidět poníženou a bezradnou. Napadlo ho, že by už nemusel nikdy spatřit její zvířecí tělo a poslouchat její orgasmické skřeky. A to ho jakýmsi perverzním způsobem stále intenzivněji přitahovalo. Vzrušovalo ho, jen na to pomyslel. Nakonec tedy řekl „ano“ a sňatek byl uzavřen.

   Po nějaké době společného soužití však musel zákonitě přijít konec. Takhle to prostě fungovat nemohlo. To věděl moc dobře. A konec si vybavoval stále poměrně přesně.

   Seděl na balkóně, stejně jako dnes, když k němu přistoupila.

   „Krásné ráno, miláčku,“ spustila vesele.

   „Ahoj, vyspala ses?“ zeptal se s předstíraným zájmem.

   „Dobře, děkuji. Ale trvalo mi, než jsem včera usnula. Dost jsem přemýšlela a myslím, že jsme spolu už dost dlouho.“

   Tušil, kam tím míří, dobře věděl, že to jednou přijde a ten okamžik byl tady. Přesto se zatvářil hloupě a snažil se působit nechápavým dojmem.

   „Ano, to jsme, co má být?“

   „Chtěla bych už miminko.“

   „No jasně, třeba budem mít jednou tolik dětí, že je nestačíme uživit a budeme je muset všechny utopit, aby nepochcípaly hlady,“ překvapil sám sebe neobvykle drsným sarkasmem.

   „Co to povídáš? Chci jenom jedno miminko, jedno miminko uživíme.“

   „A přemýšlela si o tom, co bude, až vyroste? Nebude oblíbený ve škole, chytne se nějaký podělaný party, začne fetovat a až nebude mít na svou dávku, oba nás bez milosti zabije a okrade. Nebo ho srazí na přechodu náklaďák a zbyde z něho jen hromada polámanejch kostí, obalená krvavym masem. Zrovna včera psali v novinách, že někdo přejel dítě. Nebo vypukne nějaká další z těch debilních válek a v ní ho zabijou. A co když se narodí postižený? Budem se celej život starat o slintajícího mrzáka, utrácet hromadu peněz za doktory a léky, aby nám pak chcípl pod rukama? To chceš? Takhle si zkurvit život? Tahle doba neni dobrá pro nový děti, blíží se zkáza a ty nemůžeš trestat nikoho tím, že mu daruješ život a necháš ho v těchhle sračkách žít a pojít, nemůžeš!“

   „Co to povídáš? Naše dítě bude zdravý, šťastný a spokojený, stejně jako já.“

   „Tvoje štěstí pramení z hlouposti a naivity!“

   „To nechceš následovníka? Někoho, kdo tu po tobě všechno převezme?“

   „Co převezme?! Tenhle hnusnej šedivej byt? Starou rezavou škodovku? Špatně placenou otrokářskou práci?“

   „Copak ty nejsi šťastný?“

   „Šťastný? Proč proboha?! Že se ze mě stává jedna z těch neúnavných loutek, ovládaných stereotypem, abych nepošel hladem a nepřišel o bydlení? Že jedinej cit, kterej jsem schopnej cítit, je nenávist? To je nějaký štěstí?“

   „Copak ty mě nemiluješ? To jsi mě nikdy ani na okamžik nemiloval?“

   „Párkrát jsem něco podobného cítil několik dnů k ženám, které jsem poznal před tebou, ale vždy se to změnilo v totální lhostejnost a nezájem. Tebe jsem ale nemiloval ani okamžik. Od začátku jsem tě nesnášel, jenže tenhle cit aspoň přetrval, proto jsem teď s tebou.“

 V té chvíli začala plakat. Vůbec nic nepochopila, tak moc byla pitomá, ale to přece věděl. Ani ho to nepřekvapilo. Už po několikáté pocítil chuť jí uhodit, ale neučinil tak. Koukal na tu husu, jak leží zkroucená na zemi a pláče a najednou se to stalo. Necítil vůbec nic, všechna averze k této osobě vyprchala. Lhostejně tam postával a sledoval jí se stejným zájmem, jako když sledujete dodělávající mouchu.

   „Mám odejít?“ zeptala se.

   „Je mi to jedno,“ řekl popravdě.

   Sledoval, jak odchází a doufal, že to v něm vyvolá aspoň nějaký pocit. Nic se nestalo. Prostě odešla a jemu život nepřipadal ani bohatší ani chudší, než kdykoliv předtím.