STO TAKOVÝCH DOMŮ - 12.

 

Únava. Pociťovala jsem nesmírnou úlevu, že můžu zavřít oči a nechat se odnášet proudem věčnosti. Propadala jsem se hlouběji a hlouběji…

„Vstávej! Podívej se na mě! Slyšíš?“ ostrý hlas projel mým oslabeným vědomím.

„Ne. Nech mě. Chci spát.“ Ani jsem se neobtěžovala otevřít oči.

„Lásko, vzbuď se. Sakra!“ hlas mi nedovolil odplout do snů. Silné ruce mnou třásly.

Otevřela jsem neochotně jedno oko. Světlo lampičky u mé postele se mi svou intenzitou zařízlo snad až do mozku. Statečně jsem otevřela i druhé oko a odvrátila hlavu na opačnou stranu. Jas žárovky byl nesnesitelný.

„Jak je ti?“

Zkusila jsem se posadit, ale žaludek se mi sevřel bolestivou křečí, takže jsem padla zpět na polštář. Další křeč mě na okamžik úplně paralyzovala. Zaúpěla jsem a kolena přitáhla až k bradě. Další křeč se dostavila vzápětí. Cítila jsem, že budu zvracet. Bezmocně jsem se z postele svezla na podlahu dřív, než mě jeho ruce mohly zadržet. Na koberec jsem zvrátila obsah svého žaludku. Křeče střídaly zvracení. Nekončící bolest mi rvala útroby. Já jsem se kroutila na podlaze a on stál bezradně nade mnou. Ve chvíli, kdy jsem byla přesvědčená, že už brzy přijde můj konec, se dostavila úleva. První reflex byl dostat se rychle do koupelny a zbavit se té nečistoty. Mé vysílené tělo odmítlo spolupracovat.

„Miláčku, já tě odnesu. Už to bude dobré, už ti bude dobře, neboj…“

Zvedl mě do výšky jako bych byla pírko. Odnesl mě do koupelny a pomohl mi s očistou. Když jsem náhodou zahlédla svůj obraz v zrcadle, málem jsem vykřikla hrůzou. Vypadala jsem snad o dvacet let starší. Oči se ztrácely v temných kruzích, pleť měla barvu pergamenu, bledá ústa připomínala špatně zhojenou jizvu.

„Teď tě uložím do obýváku. Ložnice se musí nejprve uklidit.“

Chtěla jsem se omluvit za tu pohromu, ale přiložil mi prst na ústa a naznačil, že mám být tiše.

„Musíš si odpočinout. Zkus ještě chvíli nespát, prosím. Pro jistotu.“

Oči se mi zavíraly a nechápala jsem ani náhodou, proč nemám spát. Zavrtěla jsem hlavou. Jako by se mi mozková hmota přelívala ze strany na stranu. V obýváku byla příšerná zima. Mé tělo zachvátilo nejdříve mírné chvění, které přešlo v silnou zimnici. Zuby mi cvakaly o sebe, ani tlustá vlněná deka mi nepomohla se zahřát. Teď jsem neměla na spaní pomyšlení. Zoufale jsem se choulila do sebe. V místnosti jsem byla najednou sama. Jednu chvíli tu byla absolutní tma a druhou chvíli už hořel v krbu oheň. I mé vnitřnosti z ničeho nic stravoval oheň. …A pak zase ta zimnice. Tma a chlad v krbu, tma a chlad místo mých myšlenek…

Nakonec jsem, zřejmě vyčerpáním, tvrdě usnula. Ráno jsem se vzbudila sice s žaludkem na vodě, ale s mnohem jasnější hlavou. Co se mi to, proboha, přihodilo?

„Lásko, jak se cítíš?“ čekal v křesle než se probudím.

„Nevím. Jako po boji.“

„Taky to byl boj! Boj o tvůj život, miláčku.“

„O můj život?“ nechápala jsem.

„Kdo ti dal ty bylinky?“

„Jaké bylinky?“ zeptala jsem se.

„Ty, ze kterých sis vařila čaj.“

„To byl sáčkový čaj, ovocný se skořicí.“

„Nesmysl. Leda, že by…“ odmlčel se.

„Leda, že co?“

„No, myslím, že ti tam někdo něco přidal. Pár kytiček na rozloučenou.“

„Jak tě to napadlo? Jak můžeš na něco takového myslet?“

„Trochu jsem těch bylinek našel rozsypaných v kuchyni. A ty říkáš, že jsi bylinky nepoužila. A při tvé pořádnosti pochybuji o jejich delší přítomnosti na podlaze.“

Zamrazilo mě. Někdo mi otrávil čaj. Vážně chutnal trochu divně, jinak než obvykle. Chtěl mě někdo zabít? Kdo? Proč? Vyděsilo mě to. První reakce byla se sbalit a odjet odtud hodně daleko. „Neměla bych jít na policii?“ navrhla jsem pravděpodobně nejvhodnější řešení.

„Neblázni, nemáš pořádné důkazy. A co kdyby podezřívali mě…“

Mě, mě, mě … Doznívalo mi v hlavě. To byl zase sen! Ráno za všechny peníze. Copak se dá s takovými myšlenkami pustit jen tak do práce? Vypila jsem svoji ranní kávu, poněkud upravila svůj zevnějšek a vyrazila na projížďku. Měla jsem v úmyslu zajet autem jen kousek za město a nechat myšlenky, aby se trochu provětraly.

Pokaždé, když jsem si říkala, že tady je hezky, tady zastavím, vylezu z auta a pokochám se okolní krajinou, nějaké jiné auto už u silnice stálo. O společnost jsem nestála, tak jsem jela stále dál a dál a dál… Schválně jsem se snažila nemyslet na směr, kterým se ubírám. Vždyť já to tam tudy jen projedu. Podívám se po okolí. Do té vesnice nezajedu. Kdepak. Nakonec, je to ještě pěkný kus cesty. To můžu ještě stokrát odbočit jinam. Můžu, což o to. Ale taky nemusím, že? Všechno tam už bude jistě v plném květu. Musí tam být nádherně. Vždyť ono by to ani nemuselo tak hloupě vypadat, kdybych se zastavila. Na chvilku. Jen pozdravit… Od mé návštěvy už přece uběhla nějaká doba. Co když se něco změnilo a já se nic nedozvím? Rozhodně bych se té návštěvě neměla vyhýbat. Možná jsem měla raději zavolat předem…. Ale co! Aspoň bude Aleš překvapený.

Vůbec jsem si nepřipouštěla, že může jít o nepříjemné překvapení. Taky mě zaskočilo, když jsem zazvonila na zvonek a nikdo nepřišel otevřít. Za dveřmi jsem slyšela štěkat a kňučet Chlupáče. Poprvé mě napadlo, že jeho pán má nějaké zaměstnání a tam tráví páteční dopoledne. Nerozhodně jsem vzala do ruky mobil. Mám mu zavolat nebo ne? Nevěděla jsem. Raději se snad rychle vytratím. Poodjela jsem však sotva sto metrů, když jsem Aleše uviděla. Právě vycházel z místního obchůdku. Zastavila jsem přímo vedle něj. Nevěřícně kroutil hlavou.

„Asi se trefím, když odhadnu, že jste přijela za mnou.“

„Můžu vás svézt domů?“

Zasmál se. „Ale jistě, přece neodmítnu, když mám před sebou takovou štreku.“

Doma vybalil nákup. Já jsem se zatím nabídla, že uvařím kávu.

„Vy už jste tu vážně jako doma,“ okomentoval mé počínání.

Hotovou kávu jsem opatrně přenesla na stůl, odháněje Chlupáče, který měl z mé návštěvy nefalšovanou radost a nebál se ji projevit. Od minule pěkně povyrostl. Divoký byl ale pořád stejně.

„Tak zase u kávy…“ Začal Aleš rozhovor. „Já musím mít nějakou super značku, že sem na ni tak ráda jezdíte.“

„Jste mistr v tom, jak utnout rozhovor hned na začátku.“

„Vidím, že ne dost velký. Vy se něčím jen tak odradit nenecháte. S čím vyrukujete tentokrát?“

„S ničím. Jen jsem se přijela podívat, jak tady vypadá květen.“ Plácala jsem se v tom pěkně.

„Oznamujete mi, že vás mám čekat na inspekci i v červnu, červenci, srpnu, září…? Uvědomujete si… Ne, vy si zřejmě neuvědomujete spoustu věcí,“ nakrčil čelo a zhluboka se nadechl.

„Chtěla bych se zeptat,“ snažila jsem se odvést rozhovor jiným směrem, „jaké je vaše zaměstnání?“

„Proč?“ nechápal.

„Kdykoli přijedu, jste doma.“

„To máte, bohužel, štěstí. Pracuju totiž tady v domě.“

„Aha.“ Čekala jsem, že mi řekne, co tady v domě dělá, ale popíjel klidně ze svého hrnečku kávu a mlčel.

„Co tedy děláte? Čím jste?“ naléhala jsem.

„Vy jste zatraceně zvědavá! Jsem bylinkář. Stačí?“

Kdyby neřekl stačí, tak by mi to snad stačilo. „A dál?“

„Dál vás to už nemusí zajímat.“

„Jste něco jako babka… Teda spíš dědek kořenář?“

„Tak něco.“ Byl náhle upjatý a očividně nechtěl dál pokračovat v započatém výslechu.

„Provádíte nějaké… nějaké zakázané věci?“ ztišila jsem hlas, jako by nás mohl někdo poslouchat za dveřmi.

„Proboha, jak jste na to přišla!?“

„Takže ano?“ vydechla jsem ohromeně.

„Takže ne!“ téměř vykřikl a prudce vstal od stolu. Židle za ním se zapotácela a převrátila se. Naštvaně ji popadnul a postavil zpět.

„Tak proč ty tajnosti? Jen jsem se vás ptala na zaměstnání a vy z toho hned děláte kdovíjaké drama.“

„S vámi je to drama od začátku, vážená. S vámi se nedá vůbec normálně mluvit. Pokaždé vyrukujete s něčím, z čeho by člověk vylítnul z kůže.“

„Tak mi normálně odpovězte, čím se zabýváte a nemusíte se rozčilovat a obviňovat mě, že, že…“ nemohla jsem vyjádřit slovy, z čeho mě to vlastně obviňuje.

„Jsem bylinkář a … a taky občasný spisovatel. Nebo tak něco.“

„Co píšete?“

„Sakra, o těch bylinkách přece!“

„A jak to mám vědět?“

Odmlčeli jsme se. Znovu se posadil. Rukou si uhladil rozcuchané vlasy. Nevěděla jsem najednou kam s očima. Proč se tváří jako bych něco provedla. Co je na tom, že píše o bylinkách. Nebo za tím je ještě něco?

„Píšete taky o jedech? O jedovatých bylinách?“ vyhrkla jsem, jak mi na mysl přišel můj strašlivý sen.

„Prosím? Kam tím zase míříte?“

„Já. Ani nikam. Jen mě to tak napadlo. Kdyby jste se nedělal pořád tak tajemným, tak …“

„Tak bych měl od vás pokoj? To asi těžko. A vůbec nechtěla by jste raději vyklopit, proč jste vlastně tentokrát přijela? Rozhodla jste se mi znepříjemnit život natolik, abych přistoupil k prodeji?“

Od hlavy k patě mne polila vlna horkosti. Jak jen může…

„Promiňte. Zašel jsem daleko.“

„Já taky,“ připustila jsem.

„Nedáte si skleničku něčeho ostřejšího?“

„Ano, ráda. Děkuji.“ Měla jsem namítnout, že  jsem tady autem. Nechtělo se mi. Přijala jsem nabízený pohárek a aniž bych zkoumala blíže obsah, pomalu jsem se napila. Slivovice. A vážně pěkně ostrá.

„Pravá moravská,“ smál se hostitel.

„No, dobrá. Něco takového jsem asi potřebovala.“ Dopila jsem rychle zbytek a nechala si nalít další.“

„Pojedete až večer, že?“ konstatoval Aleš. „Nebo běžně jezdíte pod vlivem?“ neodpustil si popíchnout mě.

„Nejezdím pod vlivem. Nejsem vrah ani sebevrah.“

„Aha. Takže nejste vrah, nejste ani sebevrah… tak mi raději povězte, co vlastně, tedy promiňte… kdo vlastně jste?“

„Já… jsem…jsem… já,“ vykoktala jsem a naprosto se znemožnila.

Aleš se začal pochechtávat, nakonec to nevydržel a rozesmál se na celé kolo. „Jak výstižné.“ Jeho smích nebral konce. Hodila jsem pocit trapnosti za hlavu a rozesmála se také.

„Pojď si tykat,“ navrhla jsem bez rozmyslu, když trochu opadlo naše největší veselí, „stejně tu budu až do večera.“ Následovala nová salva smíchu.

„Tak fajn. Děvče, ty jsi případ k pohledání… ale nic ve zlém,“ dodal rychle, když uviděl můj výraz.

Na tykání naplnil malé pohárky potřetí a pomalu mi začínalo být jasné, že nikam nepojedu ani večer.  Přísun alkoholu mi nečekaně pomohl shodit ze sebe všechnu tíhu posledních měsíců. Cítila jsem se mladá, svěží, uvolněná. Aleš postupně také začal roztávat. Vyklubal se z něj milý společník. Pro jistotu jsem nechala v mozku zapnutou kontrolku pro řečové centrum. Nehodlala jsem tu pohodu narušit nějakou hloupě plácnutou větou. Mluvili jsme spolu téměř nepřetržitě a přesto si dokázali nic neříct.

Vyspala jsem se na gauči v obýváku, přestože mi Aleš nabízel pro přespání jeden z volných pokojíků. Ulehala jsem s touhou propadnout se do svých podivných snů, což se mi tentokrát nepodařilo. Škoda. Možná mi unikla možnost konfrontace snu se skutečností. Byla jsem přeci tak blízko!

Ráno mě probudila vůně kávy. Rychle jsem na sebe naházela oblečení, trochu si rukama přičísla rozcuchané vlasy a vydala se do kuchyně. Aleš stál u sporáku a cosi kuchtil. Když mě zaslechnul přicházet, otočil se a věnoval mi úsměv, čistý a  zářivý jako to ranní sluníčko.

Posadila jsem se ke stolu, na kterém byl prostřen čistý látkový ubrus, s viditelnými sklady, jak někde ležel dlouho ve skříni. Nechala jsem se obsloužit. Aleš přede mne postavil hrnek s kávou a na talířku tři lákavě vypadající palačinky, z jejichž roliček zvolna vytékal řídký džem.

„Tak kdy vyrazíš?“ zeptal se mě, sotva jsem polkla první sousto.

„Už se mě chceš zbavit?“ nasadila jsem lehký tón, přestože mne jeho slova trochu zabolela. Myslela jsem si, že ten včerejšek byl fajn a z nás se stali přátelé. Poznání, že Aleš to vnímá jinak, mi nebylo příjemné.

„Kupodivu ani ne. Samotného mě to překvapuje. Jen jsem tě chtěl o něco poprosit…“

„Tak prosím,“ pobídla jsem ho.

„Jestli bys mě mohla vzít cestou zpátky sebou. Potřeboval bych si ve městě něco zařídit.“

„Teď? V sobotu?“ divila jsem se.

„Obchody jsou snad otevřené i v sobotu.“

„Jo. Jasně. Když jsi řekl zařídit, myslela jsem na úřadech nebo podobně.“

„Typicky městský člověk. Všechno na dosah, obchodní centra jsou samozřejmostí, která nestojí za zmínku…“

„Tak za prvé. Nejsem městský člověk. Původem jsem z menší vesničky, než je tahle. Tam není ani obchůdeček. A za druhé. I lidé z vesnic jezdí vykupovat hypermarkety. Možná jsou v tom ještě důslednější než ti měšťáci.“

„Když mají auto, tak snad ano.“

„Nemáš auto?“ divila jsem se. Jak může někdo žít bez auta.

„Viděla jsi tu snad nějaké?“

„Myslela jsem, že je někde schované.“

„Není.“

„Nemáš řidičák nebo… neuraz se… prostředky?“

„To druhé. Bohužel.“

„Bylinky nevynáší?“ zeptala jsem se a nejraději bych se kousla do jazyka. Přešel to však bez mrknutí oka.

„To jsou takové nárazovky. Někde něco napíšu, pak se mám chvíli dobře a potom zase nějakou dobu třeba nic.“

„A nechtěl by ses raději živit nějak jinak?“

„Přemýšlím o tom.“

„Něco konkrétního?“ vyzvídala jsem.

„Zatím o tom nechci mluvit. Musím si ještě pár věcí ujasnit.“

„To já taky,“ dodala jsem téměř neslyšně jen pro sebe.

Pomohla jsem opláchnout nádobí od snídaně a vyrazili jsme na cestu. Nikam se mi nechtělo. Hlavně ne zpět do mého městského bytu. Když už, tak bych raději zajela k rodičům. A to není špatný nápad. Aspoň nebude muset jet Aleš zpět autobusem. Když jsem mu oznámila svůj nápad, netvářil se obzvláště nadšeně.

„Jsi fakt dost bohatá, viď?“

„Nejsem bohatá.“

„Nevykládej. Když máš na to, abys jezdila desítky kilometrů pořád tam a zpátky… Benzín z nebe neprší…“

„Nejsem bohatá a nejsem chudá. Myslím, že mám tak akorát.“

„Tak to s tebou ještě nebude tak zlé. Nejhorší jsou bohatí, co si před chudákem ještě na své majetkové poměry stěžují.“

Nenechala jsem si ujít příležitost a oponovala mu: „Ty ale nejsi žádný chudák. Když mi prodáš svůj dům, dostaneš dost, abys mohl mít pěkný byteček, auto a benzín na ježdění tam i zpět.“

„To není tak jednoduché. Z domu mi patří jen jedna polovina. Druhá polovina by sice taky byla k mání, ale než abys ty peníze narvala do chřtánu …“ Naráz zmlknul a jen mávnul rukou. „Škoda mluvit.“

„Komu? Komu do chřtánu?“ chtěla jsem vědět.

„To je jedno. To není tvůj problém. Tvůj problém jsem já. Já neprodám.“

Zbytek cesty provázelo jen mlčení, za doprovodu popových melodií linoucích se z rádia. Aleš má pokaždé něco, co bych chtěla vědět a co mi neřekne. Proč vůbec začíná, když nedokončí větu? Aspoň vím, že druhá půlka domu k mání je. Nebude problém zjistit vlastníka. S tou informací už by se dalo něco podniknout.

Aleš se nechal zavézt do centra města. Na odpoledne jsme si domluvili místo, kde ho vyzvednu. Zajela jsem domů, nabalila si věci na týden a nanosila je do auta. Udělám si dovolenou. Odeslala jsem několik e-mailů, najedla se a pomalu byl čas vyzvednout Aleše.

Čekal už na místě. V ruce držel kytici oranžových růží. Nasedl do auta a kytku mi předal. Byla jsem překvapená.

„Nedívej se tak na mě. Prodávali je v akci, tak jsem neodolal. Jsi jediná, komu bych je mohl předat, takže…“

„Děkuji. Přivoněla jsem ke květům, ale nic jsem necítila.“

„Nevoní a oranžová je u darovaných růží taky dost nepoužitelná. Proto byly zřejmě v té akci.“

„To nevadí. Stejně z nich mám radost, jsou krásné,“ ujistila jsem ho.

 

---