Zával

Schoulen v neznámém prostoru

jazyk v ústech bolí

odevzdán osudu

volám matku svojí

Tma mě bolí v očích

ten průchod vedl do nikam

prach mé tělo dusí

a zvonek tiše docinkal

V záblescích paměti

v křiku co uši nevnímají

z pod víček přivřených

mé sny mi někam utíkají

Chce se mi brečet

v slzách ti tu nechat vzkaz

že chtěl jsem být s tebou

že měl jsem rád tvůj něžný hlas

Poslední nádech

pak jen ticho v troskách domu

tělo v krvi

a pár kapek beznaděje k tomu