Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Naposled...

21. 09. 2005
2
0
726
Autor
Pierotka

Naprostá pocitovka, určená jendomu člověku, kterého mám stále na dosah ruky, ale přesto je již vzdálenost mezi námi zřejmě nepřekonatelná... Nedávno jsem si sedla a začla psát co mě napadalo... Původně to měl být dopis, ale pak mi došlo, že nevím, jestli by o něj vůbec ten někdo stál, tak se vylejvám aspoň sem...:) Pokud si to přečte, pochopí... Snad... Je mi to moc líto... A bolí to... Všechno, co se v poslední době stalo... Chybíš mi...:( Každý to znáte, každý jste si něčím takovým prošli... Takže nečekejte nic objevnýho. :)

Naposled….

Tolikrát jsme si to řekli, aniž by tomu ni jeden z nás věřil… Naposled byl jen náš jiný výraz pro „brzy na viděnou“. Až na to skutečné a opravdové naposled, které jsme raději nepojmenovali…

Poprvé jsi řekl jen „děkuju za krásnej večer…“ a já věděla, že je to zde… Opravdu naposled. Nikdy víc! Nikdo z nás to nevyřkl, nikdo neměl odvahu to říct nahlas a přesto… Najednou se to zjevilo mezi námi a oba jsme věděli, že už to neodejde.

Jsme až příliš stejní na to, abychom mohli být spolu?

Jsme možná až příliš naladěni na stejný kanál, abychom byli schopni jeden druhému skutečně porozumět…

Možná si rozumíme až příliš, aby se z nás mohl stát pár.

 

Vidíme si do hlav. Aniž bychom řekli jediné slovo, vedeme spolu hodinové dialogy. Lžeme si do očí a oba o tom víme, pod zástěrou naprosté upřímnosti si zatajujeme skutečnost. Ani jeden z nás není schopen přiznat své city a přesto o nich oba navzájem víme. Vše co mezi námi bylo vyřčeno je lež a přetvářka, a přestože oba známe pravdu, ani jeden z nás nebude nikdy tím prvním, kdo by ji odhalil a ukázal na ní…Oba pečlivě hlídáme pozice a ani jeden nechceme riskovat případným útokem…

„Nemusíme mluvit,

nemluvíme,

cítíme...“

napsala jsem kdysi do jedné ze svých „básniček“ v době, kdy jsem tě ještě neznala, vůbec… Přesto jsem ale věděla, že přijdeš. Protneš mou životní cestu a aniž bych chtěla, nebo ti to dovolila, přehodíš její výhybku.

Nyní díky tobě jedu po kolejích, které nenávidím a zároveň miluji… Ze všech sil se opírám do oné prokleté výhybky a snažím se ji vrátit tam, kde byla než jsem tě potkala.

Jsem příliš slabá…

A nebo jen za slabostí schovávám svou vnitřní neodhodlanost k tomu to doopravdy udělat.

Nechci tě ztratit, nechci se zas dál vydat po mých osamělých a bodláčím zarostlých kolejích vedoucích do cílové stanice Neznámo s posádkou domovské stanice Samota na palubě, ale není jiné cesty a výpravčí už dávno zamával k odjezdu…

Jedeš až příliš stejně jako já a oba se na jediné koleje nevejdeme, zatáhl jsi mě k sobě a neuvědomil sis co vlastně děláš… Já si to také nechtěla uvědomit.

Nejlépe nikdy…

Po ten krátký úsek, co jsme jeli spolu nám neustále hrozila kolize. Na každém rozcestí jsme si říkali sbohem a loučili se tak dlouho, až jsme je přejeli a rozhodli se tedy vyčkat na další…

A další…

Naše tratě se však teď oddělili náhle a zcela nečekaně, aniž bychom si stihli říct jediné slovo.

Snad to byla jediná možnost, jak se skutečně rozdělit…

NAPOSLED…


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru