Na Písmáku publikuje 51 tisíc autorů, 468 tisíc textů, miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Naděje umřela
datum / id24.09.2005 / 178000Vytisknout |
autormisicka
kategoriePovídkyDalší dílo autora
zobrazeno2050x
počet tipů2
v oblíbených0x
Prolog
Možná napíši druhý díl...to, co bylo dřív.
Naděje umřela

„Zdar, už jdu dolů počkej“, ječím na kámošku z okna.

Popadnu tři balíky letáků LIDL a letím dolů. S Baruš rveme letáky do batohů, aby nás nikdo neviděl. Tahle brigáda nám přijde ponižující, jenže peníze prostě potřebujeme. Ženeme na autobus a já už se těším až budu zase doma v teple. Když dorazíme na místo, rychle začneme obcházet naší trasu rodinných domků. Dnes po nás neštěkne ani pes. Taky aby jo, když je asi 5 stupňů pod nulou. Ani jedna z nás neprohodí ani slovo, protože ta zima je fakt otravná. Mě už zase modrají prsty. Zase jsem si zase zapomněla rukavice. Na závěr nás čeká obrovskej panelák a pak hurá do autobusu, kde je alespoň trochu teplo.

            Nasedáme do „dvacítky“ a já cítím, jak se mi zase začínají prokrvovat prsty. I mým zádům se ulevilo, když jsem zbytek letáku odložila do krabice v posledním domě  na naší trase.

„Nezajdeme do Tesca ještě na kafe?“ Tentokrát musím drahou polovičku zklamat: „Já musím za babičkou do nemocnice. Slíbila jsem donést jí grep.“ „Aha, tak se uvidíme zejtra ve škole.“

Rozloučíme se, Barča vystoupí a já pokračuji v cestě.

Vystoupím až na nádraží, vlítnu do krámu, do sáčku hodím dva grepy. Prodavač, stojící u váhy, se na mě usměje. Úsměv mu oplatím asi jen ze slušnosti a již mířím ke kasám. Upaluji domů, rychle převlíknout, učesat a už zase mažu na bus. Div málem neběžím, abych  stihla autobus v 18:43. Za mnou vlaje můj riflovej kabát, jenž jsem si ve spěchu nestačila ani zapnout.

Vejdu do nemocnice a ihned mě praští nemocniční zápach. Těším se až si s babičkou popovídám a po cestě do jejího pokoje si připravuji, co vše ji řeknu. Hlavně jsem si 100%ně jistá, že první co mi babička řekne, bude: „Ahoj Michalko, tobě to ale sluší.“ To taky kvůli tomu na sobě mám ten kabát.

Když vejdu dovnitř, chvály se mi sice dostane, ale z rozhovoru s babičkou asi nebude nic.

Kolem její postele stojí členové naší rodiny. Ihned poznám, že se asi něco děje. Je tu děda, moje mamča s taťkou, strejda a babiččin bratr a sestra, tedy můj prastrejda a prateta.

            Mamka mi ihned vysvětlí situaci: „Babičku musí znovu převézt na JIPku, protože

Má zase problémy s ledvinami.“

            Babička je po operaci nádoru a po chemoterapii, se jí jednou udělalo špatně a na svátek sv.Mikuláše, ji museli dopravit do nemocnice. Už je tu asi dva měsíce a tento víkend měla jít domů. No tak z toho asi zase nic nebude.

            Pobalíme babičce věci ze skříňky a už tu jsou sestry. Nepříjemný jako vždy, odbrzdí kolečka postele a odváží babičku z pokoje. A najednou se skoro zastaví čas. Babiččina postel je na chodbě, my všichni stojíme v jejím pokoji hledíc na její pohublou tvář a v tomto okamžiku  se mi vteřiny zdají jako hodiny. Všechno je hrozně zpomalené. Babička zvedne ruku na pozdrav a ta nepříjemná sestra ji dováží pryč.

            Kdybych na tenhle příběh koukala v televizi, asi bych na hlavního hrdinu řvala se slzami v očích: „Ježiš, vždyť je to naposled, co ji vidíš. Tak běž! Utíkej se s ní rozloučit.“

Jenže tentokrát jsem byla hlavní hrdina já a žádný křik televizního diváka jsem neslyšela.

            Domů jsem dojela se smutnou náladou. Připravila jsem si do školy a pak s mamčou, která jediná mohla za babičkou na JIPku, probírala, jak je babičce.  Dozvěděla jsem se, že to není žádná sláva, ale nijak mě to nezaskočilo, protože bylo už i hůř.

            Následující den ve škole se mě zhostily divný pocity. Byla zrovna svačinová přestávka a tak jsem si se svým discmanem sedla na parapet a koukala z okna. A bylo to tady. Pozorujíc sněhové vločky mi bylo jasný, že někdo blízký mě opouští. Že odchází stejně tak rychle, jako  sněhová vločka roztaje po dopadu na cestu. A že už se rozloučit nestačím.

            Kráčela jsem domů v naději, že to vše byly jen pocity…že odpoledne se stavím za babičkou…že mi zase jednou bude barvit a stříhat vlasy… že mi znova a znova bude vařit k obědu těstoviny s vajíčkem a broskvovým kompotem a večer mi povídat pohádky o víle, který slýchávám již 17 rokem…a že s ní  jednou oslavím úspěšné složení přijímacích zkoušek na vysokou školu...a že…Vždyť naděje umírá poslední.

Přišla jsem domů. Na gauči seděla maminka, v ruce kapesník a po její tváři tekly slzy. Toužící po obětí ke mně natáhla ruce a vše bylo jasné. Naděje umřela



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

30.09.2005 00:00:00dát kritice tipmisicka
to nemá bejt jako kšeft...prostě jsem chtěla napsat to, co tomu předcházelo...ale nejak se mi nechce:)))
29.09.2005 00:00:00dát kritice tipNicollette
děláš z toho pěknej kšef - "možná napíšu druhej díl"....

osobně mi to přijde celkem smutný a to i přesto a nebo možná právě proto, že je to uplně obyčejně napsaný.....

fakt smutný... nemam co víc bych řekla
26.09.2005 00:00:00dát kritice tipSonor
takhle zemřela i moje babča. bylo mi stejně *
24.09.2005 00:00:00dát kritice tipMicro
Není to špatné, ale něco mi tam chybí. Co se týče slohu, žadné výraznější chyby tam nejsou, ale možná by sis mohla utvořit osobitější styl. Občas mi vadilo, že měníš spisovný jazyk s nespisovných, chce si to rovnou ze začátku ujasnit, jak to vlastně chceš.
Pravopis hodnotit nebudu, občas zapřemýšlej, jestli nedáváš do některých vět moc čárek - dáváš je i tam, kde být nemají. Jinak nic zásadního...
K samotnému příběhu - je dobré, jak se přesuneš od letáků k babičce, ale pak už je to očekávatelné a ten konec bych v podstatě vůbec nemusel číst, ničím nepřekvapí. I ty pocity atp. - všechno je to typické, ničím neobvyklé, i když bolestivé. Většina z nás to zná... Navíc psané jazykem, který nijak nepřekvapí (ani neurazí). Piš dál, snaž se utvořit si vlastní styl a toho se držet. Určitě je to do začátku dobré.
24.09.2005 00:00:00dát kritice tipČokoládová
Ježiši, to je smutný :,(
24.09.2005 00:00:00dát kritice tipmisicka
for Micro: děkuji:)
24.09.2005 00:00:00dát kritice tipmisicka
avi
24.09.2005 00:00:00dát kritice tippoulett
Je to moc smutný, ale nádherně popsané vnitřní pocity. Máš velké srdce. Za to tip
24.09.2005 00:00:00dát kritice tipHrbol
kdy je phřeb?
24.09.2005 00:00:00dát kritice tipmisicka
to je vtip?
24.09.2005 00:00:00dát kritice tipmisicka
avi Hrbol
24.09.2005 00:00:00dát kritice tipmisicka
děkuju moc:))


Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Pismak.cz 1997 – 2022, provozuje Dobrý spolek, pravidla Wiki of 21st century Letní dětský tábor