Zpověď muže učeného

Mým pohledem může být bludný racek,

jenž křižuje báni nebeskou, na míle

vzdálený moři.

Křižuje ji po vzoru zoufalství,

jež uzmulo mou duši tak,

jako nelítostná noc uzme

popelavý nebesráz na sklonku dne.

Křižuje modrý safír,

který křečovitě ještě tryská naději,

protože tuší již.

Tuší, že v době,

co přichází jak zahalená persóna,

rozkrojí, jeho blýskavé

fasety, osten moci,

kterou jsem ctil

a které dnes pouze podléhám.

Neuplyne dlouhý čas a ona modř,

jež má být útočištěm zbožných přání,

ona modř se zjizví spárou oblaku nečistého,

stejně tak, jako nečistý

se mi jeví úradek těch,

kteří hlásají slávu Pána našeho.

A zda-li se nyní rouhám,

to nechť posoudí Pán sám.

Zda-li když nyní zpochybňuji

úmysly oněch vykladačů písma,

zda-li tak zpochybňuji i vůli Boží.

A Bůh mi odpusť hříšnost myšlenek,

kterými lomcuje pochyba

a které se vytratí,

jen co pomine tato chvíle

prchavého poblouznění,

či prozření snad.

Nemohu vypovědět,

zda to co se rodí

v mém zmučeném a vylitém srdci,

je statečné či pošetilé.

Statečnost a pošetilost.

Dvé jmen pro dva rytíře,

které snad Zoufalost sama vyvrhla

ze svého skučícího těla.

A nyní kráčejí bratrsky sobě po boku

a nám je zatěžko odlišit,

který je který.

Jedno však jisté je a to,

že nejsem krajem dobrým pro rytíře.

Ze skulin mé duše příliš často

vane otravný dech bestií hlavatých,

obludné zbabělosti a nestydatého sebeklamu.

Jen události dní posledních,

co protékají mými útrobami

jak zkvašené mešní víno,

zanesly mi pod chřípí štiplavý pach síry

a skutečná povaha mých skutků

vyvřela neodbytně na světlo Boží.

Ale nepotrvá dlouho a chvíle,

kdy království nebeské zdá se na dosah,

pomine.

A s ní i všechna má znovuzrozená

upřímnost k sobě samému.

Ta pohasne jako vyhořelá louč.

Ale v tuto chvíli stojím s očima dokořán.

A Trýzeň, tu požíračku všeho,

co je v člověku zdravé a zkáze skryto,

nechávám prostupovat tělem.

Tím samým tělem,

jehož jeden z nejnižších popudů

nese spoluvinu vraždy.

(Ano, nyní zvu vraždou počin,

jež dříve zval jsem

Boží spravedlností.

A natolik dobře se nyní znám,

že dokáži předpovědět

návrat nazírání tohoto.)

V tuto chvíli, kameny dláždění

neodráží snad světlo slunce,

ale samotné očekávání.

A kroky davu, který netuší

proti komu obrátit svůj čpící hněv.

(A Bůh jim odpusť nevědomost.)

Již brzy, chladné krajkoví katedrály

poslední budou ozdobou prachu,

který podobu dostal oku milou

a tělu žádanou. (Ach, lidské tělo mé!)

A drtit budou plátky chrysantému

vahou skály, ze které upředeny byly.

A chrličů tlamy nepozemské,

vrhnou svůj stín střemhlav

na tu, kterou mi nebylo dáno

dlouho milovat.

Na jejíž šíji (a srdce mi puká)

sápati se budou a život

ku slávě Boží vysávat!

Jak jen ten pohled budu snášet?

(Hranice stojí nepodobná loži mému.)

Až přivlečou ji plačíc a srdcervoucně žádat o soucit.

Až vonné sady jejího těla,

z kterého ovoce ústy jsem bral,

obere plamen o plod její krásy.

Té již nemůže být cudnou schránkou duše,

však nástrojem ďábla spíš!

Až lilium jejích dlaní

z nichž něhy mě dala ochutnat,

pukne jak černé poupě!

Ach, jak pálit mě budou konce prstů,

jimiž dotýkal jsem se břicha,

co horkým chlebem bylo mi.

Jak pálit mě budou,

až jinačí žár, jež tráví hmotu pozemskou,

seškvaří paže, jež sytily 

krajícem lásky své.

Až čelo - tympanon nejskvostnější

pro nebesky čiré brány očí,

zahalí čepec dýmu dusivý

a hebké sloupy jejích nohou

zřítí se v suti člověčí,

jak jen bude mi?

Jak jen božský může zdát

se mě tento čin?

Však nyní, vím, tíží mě

na hony blízký soud poslední.

Dnes myšlenky mám statečné či pošetilé.

Dnes myslím snad hříšně proti davu,

jež jednou silou jest.

Dnes snad nectím moc, jen pouze podléhám ji.

Však vinu svou já dlouho neunesu,

že strach z hněvu dravé moci,

postavil mi zeď a nechal

jsem dívku vléct z lože mého

v ocelech.

A slovo neztratil jsem pro ni.

A jak málo mužem byl jsem,

brzy ještě méně budu.

Zas zklidním běsnící své nitro

zbabělým a bludným:

Shořela čarodějka! Nečistá nádoba

ďáblových svodů! Děla se vůle boží.

A Bůh odpusť její hříšné duši!