Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Anděl s třetím okem

25. 09. 2005
0
0
1554
Autor
protiproudu

      Venku už nepršelo. Nebe bylo černé. Neony omyté deštěm se leskly jako kádrové posudky podvodníků. Dlouhá, opuštěná ulice.Kdosi vychází po schodech! Kdepak kočka. Kdo to je? Má opravdu nějak podivný, plíživý krok? Ne, to nic, to se mi jen zdá. To bude soused, ano, ano, můj milý soused; přichází se zeptat, jestli si s ním nechci promluvit o zákonech vesmírného dění. Koneckonců ještě není tak pozdě a vidí, že se tu svítí, tak proč by nezašel na kus řeči o smyslu. V tu dobu se v jednom z posledních českých výrobních závodů na předměstí metropole ozvaly výstražné sirény. Rozběhnout se... Křičet... Běžet dál... Plakat a přitom se smát... Doběhnout až na kopec...tam se zastavit a křičet, řvát... Řvát pouhé Áaa... přitom stát a s upaženýma rukama se točit kolem vlastní osy... Záhy poté dochází k prudkému ochlazení. Kapky deště začínají být pomalu, ale jistě nahrazovány sněhovými vločkami, což je jev v tuto roční dobu zřídkakdy vídaný. Smutně se plíží podél zdi vážnost ke každému člověku, ke každé živé bytosti, k lásce a míru.

 

       Dnes si uvařím čaj s přídechem Jávy a Celebesu, kde horko praží i kávu, která ještě nezralá se houpá na stoncích kávovníků. Rozhodím svoji náruč květinám na louce a ony si ji vezmou za svoji. Pokloním se starci, kmetu, který opřen těžce dýchá u své poustevny a přemýšlí o tom, co je věčnost, co je sláva, co je zmar a zbytečnost a jeho oči jsou plny otázek, ale i soucitu s těmi, kteří nemohou, nebo nesmějí přemýšlet. Chtělo by to více něhy“ povídá si řezník , kuchající slípku na dvoře. V tom na dvorek vchází jejich syn se svou novou přítelkyní. Na doškové střechy srubů svítily bledé hvězdy. Já umírám! Ta myšlenka je jaksi vzdálená, jako by ani nebyla moje. Oči mi zalévá krev. Pamatuji se na jedno nádherné ráno, celé modré a stříbrné, kdy jsem se násilím odtrhl od svého úkolu nedělat v podstatě nic, nasadil si obstarožní klobouk, vzal hůl a strčil do kapsy šest velice pestrých barevných kříd. S holí, nožem, křídami a s hnědým papírem jsem se vydal do kopců. Lezl jsem jako mravenec po těch kolosálních konturách, Přebrodil jsem jedno jezero bujné trávy a pak další, přičemž jsem hledal, kde bych se usadil a mohl kreslit…křídy jsem však někde vytratil. Sehnul jsem se a ulomil kousek bílé skály pod nohama: nekreslila sice tak dobře jako křída z obchodu, ale mě to stačilo. A tak jsem tam stál jako ve snu, neboť jsem si s potěšením uvědomil, že tato krajina je nejen velký zázrak, ale ještě něco mnohem podivuhodnějšího: že je to kus křídy. Kreslil jsem obraz. Podivně zkroucený pokoj, plný plovoucích židlí. Červených. Jen aby se neřeklo, tak jsem to pojmenoval rozhovor. Ale o žádný rozhovor nešlo.

 

   A náhle ticho domova. Lampa se zeleným stínidlem vrhala vlídné světlo na psací stůl, samovar tiše syčel "Je těžké umírat... už bych byl dávno volný, ale něco mne velice tíží... Není to hřích, ale je to velmi zlé. Čas jsou peníze, řekl někdo někdy někde kdysi, a určitě měl pravdu. Čím máte více času, tím více máte peněz? Ale pan Einstein to naštěstí lehce zviklal svou teorií relativity. . Po opět delším čase se mi podařilo okopírovat z nočního stolku válečkem na nudle tužkou vyvedený nákres mé geniality. Mapa sedmi galaxií v prostoru. Pozoroval jsem oblohu v zoologické zahradě, v pštrosím výběhu. Oči řeknou o člověku mnoho věcí. Ty moje už ani nemusí mluvit. Prozradí vše už jenom tím jak teď vypadají. Vibrující, pronikavý křik bolesti se odrážel od kamenných stěn. Vypadalo to, jako by vyplňoval celé podzemí, tlačil se do zšeřelých nor, odrážel se v nízkých sklepeních. Nepřetržitě zněl v zatuchlém vzduchu a jeho zvuk se nesl velmi dlouhou chvíli. "Je to špatné?" Vonělo jaro. Slunce svítilo na bezoblačném nebi, lehký větřík hýbal vzduchem. Stará žena s dobráckýma očima sela v zahrádce semena slunečnice, V nevelkém domku byla okna otevřená dokořán. Vevnitř bylo čisto a útulně.Voněla levandule. Na blízké louce běhaly děti a zkoušely pouštět draka. Ten se však nechtěl odlepit od země. Jsem poslední, poslední člověk. Nyní nahraji tento příběh do malé sondy, která je na palubě mé lodi, a tuto sondu vyšlu do těch částí vesmíru, kde by mohly být ještě jiné civilizace.

      Šlápl na mě pštros, a jak jsem se pohnul, klofl mě do oka Od té doby jsem už neviděl. "Jak to, že ty dveře nemají kliku? Proč jsou ty stěny měkké?" Jeden pán, jehož hlavu už mnoho let zdobila lesklá pleš, trpěl proměnlivostí věcí. Jeden den si koupil chléb, a když se druhý den vrátil z práce, z chlebu byl ručník. Jeden den si koupil nové bačkory, a druhý den z nich byla foukací harmonika. Koupil mýdlo a stala se z něj kniha. Sako se mu proměnilo v polobotky.V jeho křesle vždy dřímala dvě hebká koťata. Pán měl koťata rád. Jednou večer si s nimi zase sedl do křesla, pohladil je po hebké srsti, ale místo tepla ucítil studené sklo. Pán zděšeně ucukl. Koťata se mu v náruči proměnila ve dvě žárovky. Pán vyskočil z křesla a s křikem utekl ze svého bytu, aby se do něj už nikdy nevrátil. Žárovky v křesle dál spokojeně tiše vrněly. Podíval se pořádně do zrcadla. Uviděl zvláštní obraz. Bílá tvář nad černým trikem. Po šmince stékal pot a bylo to k nerozeznání od pláče. A dívka za ním s hezkou, hloupou tváří, efektně oblečená v bílém a její štíhlé dlouhé prsty na černém propoceném trikotu. Neviděl, byl slepý a vše se mu jen zdálo. Já však bdím ve své slepotě.  

    Hmat je slepci zrakem. - Tak nějak se to říká. A ti, co to říkají, vám budou ochotně vyprávět o slepcích, kteří hmatem rozeznávají barvy - znali přece tu slepou slečnu, která pletla svetry z různobarevné vlny. Oči, to jsou ptáci Ohniváci, rychlost a dálka jsou jejich rodnými sestrami. Svobodně si létají, i když je tělo spoutáno okovy nebo nemocí. Vesmírné dálky přemohou sedmimílovými botami čoček teleskopů, tmu kouzelným proutkem lamp. Okouzlují se vlastní krásou a měří svou vlastní hloubku v stříbrné ploše zrcadla. Oči, dojaté vlastní krásou, oči pronikající zázrakem Roentgenovy lampy útrobami lidského těla, oči sledující koloběh atomů neuvěřitelnou ostrozrakostí mikroskopu, jak by bylo možné vám vyčítat, že říkáte tisíckrát denně těm, kterým sloužíte, že bez vás není života! Jak smutné, chudé jsou ve srovnání s vámi ruce. Ruce, to nejsou ptáci Ohniváci. Ruce nelétají, rychlost a dálka jsou pro ně ztraceným rájem. Jsou těžkopádné a příliš hmotné. Nezachytíš jimi skřivana v oblacích, ani motýla tančícího nad kvetoucí loukou. Zachytíš je jen zajaté anebo mrtvé. Ani modř oblohy, ani červeň vlčího máku, ani krásu dívčí tvářičky jimi nezachytíš. Vy šťastní, dívčí tváře jsou beztrestně přístupny vašim pohledům! Tato beztrestnost však neplatí pro dotek rukou. Ruce, jak jsem se na vás jako chlapec hněval, když jsem vámi bloudil po listech obrázkové knížky a všechny byly hladké a stejné, ty s princeznou se zlatou hvězdou na čele i ty s nosatou čarodějnicí, ty s bílým beránkem i ty s ošklivým drakem. Hmat je slepci zrakem právě tak, jako je berla chromému nohou, právě tak, jako je čadící kahan havíři sluncem. A přece i chromý dojde za svou prací a havíř při čadícím kahanu dobude chléb sobě a tisícům dalších rozsvítí světlo. Ruce sice nelétají, ale krajíc chleba si jimi ukrojíš a také ti na něj dovedou vydělat. Rukama i bez pomoci očí zhotovíš kartáč, upleteš koš, obsloužíš stroj. Z hudebního nástroje vyloudíš tóny, které jsou nehmotné a lehké jako pohledy a jako ony létají, právě tak jako létají motýli i ptáci. Ten, komu je hmat zrakem, může jen na pracovním stole nebo na hudebním nástroji dopřát svým prstům, aby se rozeběhly naplno. Jinak musí stát vždy poněkud opodál a raději víc naslouchat než hmatat. Já umírám.

  Venku už nepršelo. Nebe bylo černé. Neony omyté deštěm se leskly jako kádrové posudky podvodníků. Dlouhá, opuštěná ulice. Rok se sešel s rokem. Barvy už nejsou tak jasné, vybledly stářím. Stín střídá stín. Své znovuobjevené lásky už nemiloval. Všední dny a noci jeho nadšení nahlodávaly, až ho zabily. Znovuzrozené se opět stalo starým, neobyčejné obyčejným.V závalu průměrnosti a šedi poznával odvrácenou stranu života, do kterého se podruhé narodil. Zapomínal na to, co původně shledával krásným a neuvěřitelným. Pohrdal objeveným a stále toužil po něčem novém. Z vyznačených cest uhýbal. Hledal povrchní zkratky a zjednodušení. Dny se krátily na úkor noci.

Stal se andělem sedmí galaxií, posledním člověkem a jako slepý viděl ženu. Vzhledem k její chudobě měla na sobě plátěné suknice, které se kolem jejích hnátů plandaly skoro bez zašustění, něco přes tělo a modrou plachetku při chůzi kývající se nahoru a dolu. I šel anděl po krajině a rozdával život.
Rozdával život, ale sám dýchal pro smrt. Náhle upadl a zůstal ležet bez hnutí. V tom se mu do těla vlil nový život. Ale něco bylo jiné. Křídla zčernala, bělostné vlasy nabyly barvu havraní černi. Dokonce i šat nabyl barvu temnoty. Anděl vstal a zapískal na píšťalku, která se mu objevila v ruce.. A všechno kolem zemřelo. Zvěř padla, tráva se spálila a stromy seschly. Anděl si uvědomil svůj úděl. I šel anděl po krajině a rozdával smrt. V tu dobu se v jednom z posledních českých výrobních závodů na předměstí metropole ozvaly výstražné sirény. Zněly kostelní zvony. Lidé nebyli, nebude již života. Ze sedmi galaxií proudí svištivý hlahol přinášející spásu. Bůh je mrtev.

 

 

 

 

 


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru