Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

STO TAKOVÝCH DOMŮ - 20.

27. 09. 2005
3
0
1815

 

            Dětský pokoj působil nádherně útulným dojmem. Rukou jsem přejela po hebké pokrývce, přehozené přes dětskou postýlku. Žluté tapety s potiskem hravých medvídků celou místnost krásně prozářily. Usmívala jsem se, snažíc si dodat trochu odvahy. Dokud jsem se věnovala úpravě pokojíku pro to maličké, neměla jsem čas přemýšlet příliš o starostech, které mi nastanou. Teď je vše hotové a stíny zase obcházejí kolem. A nejen stíny…

            „Nedáš si pokoj?“ zase útočila, ruky v bok.

            „S čím?“ ptala jsem se, aniž bych chtěla odpověď.

            „Chystat pro dítě předem se nevyplácí – přináší to smůlu.“

            „Já už jsem si svoji porci smůly vybrala.“ Alespoň jsem v to pevně doufala.

            „Ty sama jsi jedna velká smůla. Přinášíš lidem jenom neštěstí.“ Šklebila se tam mezi dveřmi.

            „Zato vy jste ztělesněná dobrá víla,“ utrousila jsem ironicky.

            „Přestaň mě urážet!“

            „Přestaňte mě obtěžovat svou přítomností.“

            „Já jsem ve svém…“ opáčila jedovatě.

            „Po kolikáté už tohle slyším? Myslíte, že když ten samý nesmysl budete opakovat stále dokola, stane se pravdou?“

            Zlostně zasyčela a zmizela za dveřmi. Děťátko se zavrtělo. Přiložila jsem si ruku na břicho a nahmatala malý kopeček. Jsme na všechno sami, drobečku. Ale neboj, máma tě nedá. A každá smůla má svůj konec…

            Napadlo mě, že bych si možná mohla s tou rozcuchanou ženskou konečně vážně promluvit. Zkusím ji najít. Pustila jsem se do prohledávání domu. Nikde však nebyla. Pokaždé se vypaří jak pára nad hrncem. V obýváku jsem našla na zemi vedle knihovny pohozenou starou knihu vázanou v kůži. Zdvihla jsem ji a chtěla ji uklidit zpět. V knihovně na ni ale nebylo místo. Všechny police byly ukázkově vyrovnané a plné. Kde se tady ta kniha vzala? Přečetla jsem si zlatavý název vyražený na hřbetu. Stálo tam „Studnice přání splněných“. Hm. Nalistovala jsem namátkou nějakou stránku. Očima jsem přelétla text.  Co je to za nesmysl? Návod na věčnou lásku? Otočila jsem list a četla pro změnu návod na uspávací kapky. Listovala jsem rozrušeně dál. Pohár pravdy, Půlnoční mazání, Velikonoční mámení… Věčný spánek! Věčný spánek? Bože, co to má znamenat? Moc se v bylinkách nevyznám, ale směs zde popsaná byla podezřelá i mně, jako laikovi. Takové vraní oko důvěru nebudí, že?

            Vzbudila jsem se časně. Přemýšlela jsem, zda sen, který se mi dnes v noci zdál, má zase nějaký skrytý význam. Pokud ano, nevěděla jsem jaký a ani se mi po něm moc pátrat nechtělo. Dnes jsem si předsevzala celé to zašmodrchané klubko událostí rozmotat. Pokud to tedy bude možné. K bratrům Jánovým jsem se vypravila bez ohlášení. Vlastně jaképak ohlašování. Teď jsem tam přece i já paní domu. Napadlo mě, že nemám zatím ani klíče.

            Klíče jsem nepotřebovala. Aleš ani Pavel nevypadali nijak překvapeně, že mě vidí.

            „Přijela jsem si s vámi vážně promluvit,“ informovala jsem je hned zkraje.

            „A jé. Tak to teda neztrácíš čas. Hned za tepla jdeš kout železo, dokud je žhavé, co?“ obořil se na mě Aleš.

            „Nechápu, co tím chceš říct?“ Co to na mě zase zkouší?

            „Chceš abych prodal?“ mračil se.

            „Aha. Tak to se obávat nemusíš. Tvoje polovina mě nezajímá.“

            „Tak chvála bohu,“ předstíral, jak se mu ulevilo. „Tak si dáš kávu? Teda čaj?“ opravil se.

            „Dám si čaj. Sedneme si v kuchyni a probereme pár důležitých věcí.“ 

            „O čem chceš mluvit?“ pošeptal mi Pavel, když se Aleš nedíval. Vycítila jsem jeho obavy. Neodpověděla jsem však, jen jsem se pousmála.

            Seděli jsme, každý před sebou hrneček s horkým nápojem a obestíralo nás hrobové ticho. Můj hrneček měl z jedné strany namalovanou červenou růži. Její květ vypadal nějak povadle, což mi přišlo zvláštní.

            „No tak začni,“ vyzval mě Aleš.

            „Mohli bychom si třeba zahrát takovou hru… na pravdu,“ navrhla jsem. Za mých studentských let byla „hra na pravdu“ nedílnou součástí všech večírků. Dodnes pochybuji o tom, že někdo dodržoval pravidla.

            Aleš se rozesmál. Pavel měl místo tváře bledou masku.

            „Ne, vážně. Jen musíme opravdu… mluvit pravdu.“

            „Opravdu mluvit pravdu. Opravdu?“ Posmíval se Aleš mému výroku. „A jak se budeme vzájemně kontrolovat?“

            „Tak snad jsme dospělí inteligentní lidé… A Pavel je farář, ten lhát ani nesmí.“

            „Vzdávám se. Tak teď už vážně, co chceš řešit?“ zeptal se Aleš a jeho obličej zvážněl.

            „Chci vědět, co přesně se v tomto domě stalo a jakou to má spojitost se mnou.“

            Bratři se na sebe podívali, potom upřeli pohled na mě.

            „Stala se tu vražda. Před lety. Chci vědět, kdo to udělal,“ pokračovala jsem statečně.

            „Na to se nikdy nepřišlo,“ zareagoval Aleš.

            „Tak chci alespoň vědět, jak se to stalo.“

            „Někdo našeho otce… někdo ho…někdo ho nožem… někdo ho podříznul,“ vysoukal ze sebe Aleš.

            „Proč?“ ptala jsem se a snažila si nepředstavovat, jak vypadá člověk, kterého podřízli.

            „Proč?! Tak to se zeptej vraha! Až ho najdeš…“ rozčilený Aleš vyskočil ze židle a opustil kuchyni rázným krokem.

            „Už bys s tím vážně měla přestat,“ promluvil konečně také Pavel. „Jen děláš zlou krev.“

            „Já? Jen potřebuji vyřešit tuhle hádanku. A já ji vyřeším, na to vezmi jed. Už se nenechám odbýt nějakými řečmi.“

            „Jakou hádanku? Jakou hádanku chceš rozluštit? Tady už není nic, co bys nevěděla. Všechno jsme ti řekli. I přesto, že oživuješ staré rány.“

            „Ne, neřekli. Cítím to. Vím to nějakým šestým smyslem.“

            „Já už jsem ti své řekl. Víc nečekej.“

            „Nic od tebe nečekám. Co se taky dá čekat od chlapa, který opustí svou těhotnou ženu!“ vmetla jsem mu do tváře. Ani mi nedošlo, že pletu opět sen dohromady s realitou. Kupodivu si to neuvědomoval ani Pavel. V tmavých očích mu plál hněv.

            „Neměl jsem na vybranou, rozumíš?!“ Vrhnul se ke mně a popadl mě za ramena. V očekávání něčeho horšího jsem se přikrčila. „Neboj se, nikdy bych ti neublížil,“ smutně se pousmál, pustil mě a odešel.

            Zůstala jsem v kuchyni sama. „Zbabělci!“ zakřičela jsem do ticha. „Nehnu se odtud, dokud nebudu znát pravdu. Slyšíte?!“ halekala jsem na celý dům.

            Zdálky se mi v odpověď ozvalo Pavlovo: „Zííítra odjíždííím…“

            To by se ti líbilo! Hlavou mi probleskla šílená myšlenka. Pospíšila jsem si do obýváku. Měla jsem štěstí, nikdo tam nebyl. Přistoupila jsem ke knihovně a pátrala pohledem po jednotlivých titulech. Ne, v knihovně přece na ni nebylo místo. Musí být tedy někde jinde. Ale kde? Rozhlížela jsem se kolem a snažila se do hry zapojit veškerou logiku. Takovou knihou by se nikdo nechlubil. Dokonce ani ta, které patřila. No jasně. Patřila té ženské. Aleš její fotografii vytáhl z komody, co stojí támhle pod oknem. Třeba tam budou ještě další věci…

            Chvatně jsem prohledávala zásuvky, neustále se ohlížejíc, jestli někdo nejde. Komoda byla nacpána neuvěřitelnými krámy. Většina jich asi opravdu měla původně společnou majitelku. Pod hromádkou pestrých hedvábných šátků jsem ji ve spodní zásuvce konečně našla. Knihu vázanou v kůži – „Studnice přání splněných“. Šátky jsem nacpala zpět a knihu schovala pod svetr. Nakoukla jsem do chodby. Byla prázdná. Pomalu jsem došla ke koupelně. Tady mě nikdo rušit nebude. Zamknula jsem za sebou dveře a usedla na okraj vany. Nedočkavě jsem otevřela knihu. Brzy jsem našla, co jsem hledala. Několikrát jsem si přečetla vybranou recepturu. Názvy jednotlivých bylin mi připadaly celkem povědomé. Jednotlivé ingredience se mi zdály neškodné. Ale kde je mám vzít? Kde jen má Aleš ty své bylinky uskladněné? V komoře?

            Ozvalo se zaklepání na dveře.

            „Ano?“ ozvala jsem se.

            „Je ti zle?“ ptal se Aleš, v jeho hlase jsem slyšela obavu.

            „Ne, ne. Nic mi není. Jen jsem se potřebovala trochu opláchnout. Hned jsem venku…“ Vytrhla jsem stránku s návodem a knihu zastrčila do škvíry mezi trubky za vanou. Snad si jí tam nikdo nevšimne.

            Když jsem vyšla z koupelny, Aleš už na chodbě nebyl. Hlasy se ozývaly z obýváku. Zamířila jsem za nimi.

            „Další výslech už dnes nesnesu,“ varoval Aleš, sotva mě uviděl přicházet. „Raději se jdu projít ven s Chlupáčem.“

            „Počkej, jdu taky,“ nechal se slyšet Pavel.

            „Budu tady až se vrátíte,“ upozorňovala jsem vesele.

            „To je mi docela jasné,“ řekl Aleš a vypadal pobaveně.

            Výborně. Odešli. Zůstala jsem tu sama se svými plány. V komoře měl Aleš v plechových krabicích uskladněné bylinky, přesně jak jsem předpokládala. Vše bylo pečlivě popsané. Pod výraznými latinskými názvy byly drobounkým úhledným písmem zapsány i názvy české. Víc jsem si přát nemohla. Do jedné z prázdných zavařovacích sklenic, kterých byla na zemi vyskládána spousta, jsem naházela všechny potřebné usušené rostlinky. Sklenici jsem si odnesla do svého pokoje a šoupla ji daleko pod postel. Pro jistotu.

           

 

 

 

 


Vihar
10. 02. 2006
Dát tip
"...Vytrhla jsem z knihy stránku s návodem.." Tak za tohle zvěrstvo bych tě nechal tu knihu růčo přepsat! To se dělá?!

liska
30. 09. 2005
Dát tip
napínavé

chicoria
27. 09. 2005
Dát tip
ty bláho.-))*

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru