V každé jeskyni něco žije

                „Halóóó“ zaznělo tmou a zpětně se odráželo od stěn v ozvěnách.

Velké žluté oči zamrkaly. Tvor se neslyšně protáhl, přesunul se dál do svého doupátka a pozoroval dva malé vetřelce.

„Říkal jsem ti, že tu žádný nejsou, kdyby byly, tak už dávno nás nějaký sežral.“

„To jo, ale v každý jeskyni něco žije..!?“

„Tak tahle taj je uplně opuštěná. Deme domů, máma zas bude hubovat.“

„A stejnak tu někde je!“

„Jestli tu byl, tak teď už není, protože dávno visí někde nad krbem nebo odešel na sever, jako každej jinej.“

„A proč se teda ztrácí dobytek?“

„Aby tě Gradwelovo kopí bodlo do zadku! Bandyti se usadily v lesích, tak se nediv! A pojď už!“

„No jo, už du. A přece tu stejnak je.. já to vím.“

Počkal až utichnou kroky a vysoukal se z vedlejší chody, kterou ve tmě malý vetřelci neviděli, i když měly louči. Už je to dávno, co sem někdo z nich zavítal a hledal ho tu. Plechouni už dávno nevybíjeli jejich druh. Mysleli si, že už žádný jim podobný nejsou, ani oni sami. Shardino, Ochránkyně, jak jsou pošetilý! Ti nejmeší, jsou tak všímavý a roztomilý ve svém věčném hledání. Je dobře že odešly. Už je moc starý, abych přežil ty hony, co na něj pořádali kdysi. Moc chytrý na to, aby proti sobě poštval ty chodící konzervy. Jeden proti jednomu, to je dobrý boj, ale armáda, to je už i na něj moc. Dříve možná, ale teď? Je čas. Musí se vydat na cestu. Už brzo se k nim přidám. Tichým krokem vylezl před jeskyni, naposledy se ohlédl..

Byl to dobrý  úkryt a domov. Ti včerejší Plechouni byli chutní. Jo, byli ve špatný čas na špatném místě. Smůla pro ně. Ovce a krávy se rychle zají, ale takový  šťavnatý Plechoun, to je panečku delikatesa. Škoda že byly bez plechu, měl rád křoupáni jejich chatrných schránek. A co, začali si, lehké požvýkání v sebeobraně, to není nic špatného? Ale přesto byli víteční.

Už je čas. Jen nerad se loučil s tím to krajem, ale musel jít, už nastal jeho čas. Podíval se na oblohu. Bylo krásně jasno. Za tou nejsevernější hvězdou musí letět. Bude to dlouhý let, moc dlouhý. Ovšem tato jasná noc mu to vše vynahradí. Pomalu roztáhl svá křídla, svoji chloubu. Nechal vítr ať jimi lehce pohupuje. Dvakrát třikrát mávl na zkoušku. Mýtinka před jeskyní není zas tak velká, ale jako dráha na rozběh stačí. Čtyři skoky a mohutný odraz, to vše vyneslo jeho mohutné tělo do vzduchu. Rychle nabíral výšku. Ani se moc nenamáhal, tak jako když byl mladý, silnější a tvrdohlavější. Při této vzpomínce se na rtech objevil úsměv. Kdyby ho někdo viděl, rychle by utekl, neboť  rty odhalily velké bíle zuby. Vždycky mu dělalo potíže, když se na někoho usmál.. Ta poslední princezna, z toho měla skoro smrt. Škoda, zdála se být hodně silná.. Tak se zase jednou zpletl..

Už byl dostatečně vysoko, aby  mohl zlehka plachtit. Krajina pod ním se míhala závratnou rychlostí, potom už z ní zbyla jen čmouha. Ta nejasnější hvězda mu ukazovala cestu..

K nikomu už necítil nenávist, ty zbytky už brzy ji promění v něco lepšího. Dlouho ji cítil, na dlouhou dobu se zněj stal pomstychtivý tvor. Každý se ho bál, nikdo nevyslovoval jeho jméno, vždycky se o něm mluvilo jako o Zabijákovi.. Už je to hodně dávno, co potkal tu Malou, vše se změnilo..

Další a další vzpomínky vyplývali na povrch. Jeho první let. První boj s Plechovým a první vítězství. Roky strávené v zajetí, diky jeho ješitnosti a nenávisti. Zacházeli s ním  jako s kuse hadru. Jen  ta Malá  mu nosila dobroty, drbala ho pod bradou a na hřbetě a povídala si sním. Měla ho ráda i přes to jak se zachoval k jejímu pěstounovi. Oko za oko, zub za zub. Doslova, jen v širším měřítku. Nevadilo ji, že při svém útěku rozbořil skoro celý  hrad. Měla ho ráda, a když se z ní stala mocná královna, ještě radši si vyslechla jeho rady. Potajmu se scházeli. Museli to vše utajit, neslušelo se aby je viděl někdo další. Jenže to už je dlouho i ona odešla. Je to tak neskutečně dlouho.. Thirklleis. Jeho milovaná žena Thirklleis. Dlouhá doba uplynula od doby kdy pomstil její sprostou vraždu. Ještě dlouho se mstil, zabíjel tu chátru Plechovou, až do doby kdy ho jeden z nich uvěznil. Padl do rukou lstivého člověka.. To ta Malá mu vyléčila srdce. Ale kde ty časy jsou. Thirklleis tam snad dorazila..

 Musí být trpělivý a zbytečně neplýtvat silami. Už se pomalu rozednívá. Hvězdy ustupují úsvitu. Brzy skončí jeho let, velice brzy. Země, ze které se stlala čmouha, mění barvu. Teď je bílá. Vzduch se rychle ochladil. Zrychlil, aby ho nedostihly dlouhé ruce úsvitu ve vzduchu. Musí být rychlejší, protože už teď ho pomalu dohánějí. Ještě ne! Ještě není u svého cíle. V dálce na obzoru zahlédl bílou stěnu. To musí být ono. Ještě ne. Je tak blízko, teď ho nesmí dostihnout! Dobře věděl, co by se stalo. Teď přišla ta chvíle, kdy zbytky nenávisti promění v drahocenné kouzlo. Stěna se blížila rychle a ještě víc jak stále nabýval na rychlosti. Nenechavé ruce se začaly vzdalovat až zmizeli úplně. Nechal  je hluboko za sebou. Dohonil utíkající noc.

Přeletěl přes ledovou stěnu, za níž se rozkládala rozsáhlá plošina. Výrazně zpomalil. Chvíli plachtil vzduchem pak lenivě  opsal velký oblouk a přistál až na kraji plošiny. Další vítězství, jedno z nejdůležitějších. Doletěl až sem na Ledový sever, aniž by ho dohonily sluneční paprsky. Už výšky si všiml překrásných průsvitných tvorů, čekajících na planině. Stál sám na samém okraji útesu. V prvních řadách stáli jeho přátelé. Když se ohlédl rozeznal jejich tváře.  I Thirklleis, stále tak krásná, se na něj sladce usmála. Srdce mu poskočilo radostí. Mocná královna, jež ho zachránila před zkázou, tu byla taky. Dostalo se ji veliké pocty, za to co vykonalo pro jeho druh. Ostatní kývaly hlavou na znamení úcty. Jako by jejich rty šeptaly: „Trpělivost hochu.“

On, poslední z žijících Draků, unikl rukám čarovného úsvitu a teď se díval jak pomalu přichází jeho konec nebo začátek? Dávno mrtví přátelé ho pozorovali.. Úsvit se blížil rychle. Paprsky světla probouzely okolní led a zaháněli tmu pryč. Závratným tempem šplhaly po vysoké ledové stěně nahoru. Sluneční jas ho naplno zasáhl. Uchopily ho čarovné ruce úsvitu a pomalu jím prostupovaly. Žár spaloval celé jeho tělo. Pozoroval jak jím procházejí, jak mizí staré jizvy a šupiny rychle rostly tam, kde už dávno nebyly, zlámané drápy byly teď celé. Tak vypadal, když byl mladý a plný sil..

Když to vše skončilo, otočil se ke svým přátelům. Po pláni se nesl ceremoniální zpěv. Oficiální uvítání dávno ztraceného bratra.