Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

STO TAKOVÝCH DOMŮ - 21.

30. 09. 2005
1
0
1986

 

Přišla znovu. Slyšela jsem její kroky z chodby. Tentokrát se nenechám vyprovokovat. Zbořím tu zeď, co stojí mezi námi. I za cenu… Za jakou cenu? Kolik jsem schopna obětovat?

„Dobrý den. Počkejte, chci s vámi mluvit,“ oslovila jsem ji a měla v tu chvíli jen malou dušičku v těle. Krev mi tepala ve spáncích splašeným rytmem.

„Chceš se mnou mluvit?“ pronesla ledovým hlasem. „Tak mluv!“

„Nechci se s vámi hádat. Jen mám pár otázek a budu ráda, když mi odpovíte,“ snažila jsem se o smířlivý tón.

„Nemám zájem ti odpovídat,“ posmívala se mi. Vycítila svoji převahu.

„Ale je to i ve vašem zájmu…“

„V mém zájmu je, abys odtud odešla. Definitivně!“ vyštěkla.

„Tak mi aspoň řekněte, proč mě tak nenávidíte. Co jsem vám udělala. Řekněte?“

„Co jsi mi udělala? Ještě máš tu drzost se mě zeptat? Jsi s ním spolčená. Přitáhl si tě sem na pomoc! Proti mně! Proti vlastní matce! On, moje krev. Krev mé krve, právě on, kterého jsem nade vše milovala. Myslel si, že se mě zbaví, že zapomene… zažene pochyby. Ale neuvědomil sil, že já jsem silná. Jsem silná!“

Vůbec jsem jí nerozuměla. „Proč by se vás chtěl zbavit? Proč zapomenout?“

Rozchechtala se. „Jsem jeho černé svědomí. Neměl mě podezírat! Vlastní matku obvinit z vraždy!“

„Vy jste… vražedkyně?“ vyděsila jsem se, nepochybovala jsem, že ji podezíral právem.

„Já jsem vražedkyně a on je vrah! Stačí? Stačí ti tohle, abys už konečně sbalila svých pět švestek a odešla?!“

„Ne, nestačí. Chci vědět víc,“ žádala jsem o přídavek třesoucím se hlasem.

„Víc? Chceš víc? Všichni chtějí víc. Víc! Moc! Nejvíc! A potom přijde konec. Ano, mohla jsem zabít, ale započaté dílo dokonal někdo jiný. Chtěla jsem … Udělala jsem to… Byl to jed! Ale nikdo se to už nikdy nedozví. Černého Petra drží Pavel… Petra drží Pavel,“ smála se svému vtipu jako pomatená.

„Ale já…“ začala jsem.

„Ne! Ani ty to už nikomu neřekneš!“

Ve chvíli, kdy se na mě začala sápat a v její ruce jsem spatřila záblesk něčeho lesklého, jsem se s výkřikem probudila. V tom samém okamžiku se mi v hlavě rozsvítilo. Vylezla jsem z postele a  potmě se oblékla. Potom jsem z pod postele vytáhla sklenici s bylinami. Musí zmizet. V tichu spícího domu se zdály mé kroky příliš hlasité. V duchu jsem se častovala nadávkami. Jak jen jsem mohla být tak hloupá.

Žaludek jsem měla stažený strachem, když jsem se jako zloděj plížila černočernou tmou do kuchyně. Po paměti jsem nahmatala koš na odpadky. Ale než se mi podařilo, do něj vysypat obsah sklenice, rozsvítilo se náhle světlo. Krve by se ve mně nedořezal! Stál tu Pavel. Celá jeho postava plála hněvem. Sklenici jsem pomalu postavila na kuchyňskou linku a toužila se ocitnout zázrakem někde jinde. Rychle jsem vymýšlela výmluvu, kterou bych mohla použít.

„Co je tohle!“ přerušil mé úvahy hromovým hlasem a mával mi před očima cárem papíru. Byla to ona osudná stránka, co jsem ji vytrhla z knihy. Kde ji vzal? Uvědomila jsem si, že nemám ponětí, kde jsem ten papír vlastně nechala. „Chtěla ses nás zbavit? Chtěla jsi nás otrávit?“

„Ne, tak to není. Prosím, to si o mně nesmíš myslet...“ Do očí se mi tlačily slzy.

„Myslíš si o mně, že jsem úplný hlupák? Večer najdu návod na jed a v noci tě přistihnu, jak si chystáš ingredience. Za co mě máš?!“

„Není to návod na jed. Mělo by jít jen o uspávadlo…“ sama jsem cítila, jak strašně hloupě má slova znějí.

„A to mě má uklidnit? Co jsi měla v úmyslu?!“ křičel na mě a očividně ztrácel trpělivost.

„Co tady proboha hulákáte, je půl jedné…“ vpotácel se do kuchyně rozespalý Aleš.

„Tady,“ ukázal na mě prstem Pavel, „máme v domě čarodějnici. Právě se nás chystala otrávit.“

„To není pravda!“ bránila jsem se. „Aleši, to není pravda. Nechte mě to aspoň v klidu vysvětlit.“

Aleš nerozhodně koukal z jednoho na druhého.

„Není žádná pochybnost, co tu tropíš. Ukaž mi to býlí,“ sáhnul po sklenici.

„Nic jsem tu netropila. Měla jsem jen nesmyslný nápad. Chtěla jsem tě tady trochu zdržet, dokud si všechno nevyjasníme, ale rozmyslela jsem si to…“

„Pro tebe je každý prostředek k získání cíle dobrý, co?“ zapojil se už probraný Aleš do debaty.

Stáli tu proti mně jako dva rozzuření býkové a já si připadala najednou až moc červená. „Jste oba hnusní. Nenecháte mě nic vysvětlit… A já nejsem aspoň vrah – jako někdo!“ významně jsem zvedla obočí a vrhla obviňující pohled na Pavla. Oba bratři ztuhli a já vzývala vyděšeně všechny síly světa na pomoc.

„Jak si dovoluješ…“ začal Aleš.

            „Je to pravda, že?“ přerušila jsem ho a zkoumala Pavlův výraz raněného lva. Můj strach se znenadání vytratil.

            „Ty zmije!“ popadl mě Aleš paži a táhnul mě proti mé vůli ven ze dveří a přes chodbu do mého pokoje. „Sbal si a vypadni. Sbal si svých pět švestek a ať už tě nikdy nevidím!“

            Rozčílila jsem se k nepříčetnosti: „Celý po matince, že? Pěkná rodina jste, jen co je pravda! Násilník, vrah a jedubába! A co tatík? Ten musel být buď svatý nebo sám Satanáš…“

            „Ať ta ženská odejde nebo ji na místě zabiju!“ vyhrožoval Aleš.

            „Vždyť to říkám – pěkná famílie. Zabité nenarozené dítě jste tu ještě neměli, co? Tak si posluž!“ Zaujala jsem bojovný postoj.

            „Přestaňte!“ zařval Pavel. „Dost! Chcete vyvolat další tragédii? Copak v tomhle domě nikdy nebude klid? Je snad prokletý? … Jsem snad já prokletý?“ dodal napůl šeptem. Namířil si to ke křeslu, posadil se a pohybem ruky nás vyzval, abychom učinili totéž. Aleš se usadil do druhého křesla, já na sedačku.

            „Nemá už význam něco tajit. Nemám na to sílu. A nemám právo dalším zamlčováním ničit život jiným lidem,“ povzdechnul si Pavel a upřel pohled k oknu, za nímž panovala temnota noci. „Zabil jsem našeho otce…“

            „Pavle! Ty…“ vyskočil Aleš z křesla.

            „Sedni si, prosím. Nech mě domluvit,“ požádal Pavel svého bratra. Aleš poslechnul. „Jak jsem řekl,“ pokračoval v započaté zpovědi, „zabil jsem ho já. Jen bych chtěl na svoji obhajobu vysvětlit, co tomu předcházelo.

            Náš otec byl přírodovědec. Především se zabýval látkami, které obsahují běžně dostupné bylinky, tolik oblíbené v kuchyni i v běžném lidovém léčitelství. Naše matka zase byla něco jako místní babka kořenářka. Na každou bolístku měla nějakou doma vyrobenou mastičku.

            Otec dostal zajímavou nabídku spolupráce s farmaceutickou firmou sídlící v Praze. O odmítnutí nabídky vůbec neuvažoval. Nenapadlo ho, že by to jeho ženě nemuselo být vhod. Matka si velice zakládala na své pověsti. Lidé ji tu opravdu uznávali. Občas jí přikládali i schopnosti, které nikdy neměla. Ona jim ale nikdy nic nevyvracela. Spíš z toho ještě těžila. Odejít z naší vesnice pro ni bylo prostě nepředstavitelné. Strašně se tedy kvůli nabídce z Prahy hádali. Otec chtěl odejít, matka zůstat. Stále dokola omílala, že svůj rodný dům nemůže opustit. Otec však, ke své škodě, trval na odchodu. Matka to psychicky neunesla. Myslím, že byla vždycky trochu nervově labilní. Viděl jsem ji častokrát zabranou do knihy, která se dostala do rukou i …“ zarazil se na chvíli před vyslovením mého jména, „tady Tereze. Pak jsem si všimnul, jak jedno odpoledne vaří čaj. Nevěnoval jsem tomu pozornost. Až když s tím čajem zamířila na půdu, kde otec občas pobýval ve své – jak to s oblibou nazýval – trucovně. Byli rozhádaní, osočovali poslední dobou neustále jeden druhého a matka mu teď nese čaj?

            Vrátila se brzy zpět. Prozpěvovala si a vyšla ven na zahradu. Aleš nebyl doma. Řekl jsem si, že zajdu za otcem, raději se ujistím, že je vše v pořádku. Jenže jsem měl smůlu nicv pořádku nebylo. Otec seděl za psacím stolem. Nehty zarýval do dřevěné desky a vydával příšerné skřeky. Jeho tělo se zmítalo v křečích. Vzápětí mi došla celá hrůznost matčina činu. Otrávila ho. Chvíli jsem bezradně zíral na trpícího otce. Vůbec nevnímal moji přítomnost. Vydával jen zvuky umírajícího zvířete. Bylo to příšerné. Vůbec jsem neváhal. Nevím, kde jsem vzal ten nůž. Nevím, jak jsem to udělal. Měl jsem jen jedinou myšlenku – zbavit otce utrpení…“

            Seděli jsme s Alešem, neschopni slova.

            Pavel si rukou protřel oči, ve nichž se na krátký okamžik zablýskly slzy. „Nevěděl, jsem… Nevěděl jsem, že otec by nezemřel. Matka ho chtěla jen vystrašit. Nenamíchala mu nic smrtelného, chtěla jen, aby…“

            „Proboha! Snad si nemyslíš, že by žil, kdybys to neudělal!“ vykřikla jsem. „Pavle, tak to není! Lhala ti. Ona ti lhala! Byl to jed!“

            „Jak to můžeš vědět?“ zeptal se smutně, ale vycítila jsem v té otázce naději.

            „Řekla mi to dnes v noci.“

            „Blázni! Oba jste šílení blázni!“ potřásal hlavou Aleš.

            „Ne, nejsme blázni,“ oponovala jsem. „No, možná maličko ano, ale všechno je to pravda. Vím, že je to pravda.“ Zamyslela jsem se. „Ale proč se mi zdály ty sny? Proč jsem vstoupila do tohoto domu?“ Na to jsem si odpovědět nedokázala.

            Pavel si ke mně přisednul na sedačku. Vzal moji ruku do svých dlaní. „Víš, já jsem s tím vědomím vraždy nemohl žít. Chtěl jsem se zabít, ale matka mi to rozmluvila. Všechno zaonačila tak, že policie na nic nepřišla. Nemohli nikomu nic dokázat. Žil jsem potom jako ve snách. Modlil jsem se, prosil Boha za odpuštění. Začal jsem studovat teologii. Chtěl jsem svůj skutek odčinit. Nebo se o to alespoň pokusit. Ve víře jsem našel útěchu. Pak mi pomohl strýc. Mohl jsem odjet do Německa a celou minulost nechat tady.

            Nikdy jsem však nebyl schopen se opravdově vyzpovídat. Pokoušel jsem se, ale nikdy jsem to nedokázal. Přesto jsem věděl, že jsem dobrý pastýř. Říkal jsem si, že je to můj osobní hřích a utěšoval se, že Bůh je přece jen nejvyšší zpovědník. Celé roky jsem ho tedy žádal o odpuštění. Byl jsem ochoten pro to odpuštění i trpět. Zřejmě byly mé modlitby nakonec vyslyšeny, protože se mi začaly zdát ty sny. Rozdíraly mé nitro, rvaly mou duši na kusy… ale přivedly mě k cíli. Ke konečnému poznání…“

            A co já? K čemu přivedly mě? Ptala jsem se v duchu zoufale.

 

             


liska
30. 09. 2005
Dát tip
dobré, zajímavé rozuzlení

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru