Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Kamira

10. 10. 2005
2
1
1076
Autor
Al Bynda

Bohové. Osud světa. Zrada a pomsta. NEspatříte tisíc slonů :-) Část 1.

Schylovalo se k období letních bouří, k času žáru střídaného chladem. Každý příznak ukazoval, že to přijde již brzy a mezi lidmi letěly sázky, jestli se výroční trh v městečku stihne za sucha či ne. A ti, kteří očekávali potopu, se začínali rychle dostávat do sedla. Celé odpoledne se nad krajem sbíraly temné mraky, uzavíraly pod sebou sluneční svit a dusily jím nevolníky i pány. V tom podivném povětří měl mistr Paltan, léčitel, plné ruce práce. A vděku pomálu, pomyslel si, když se zdvíhal od posledního pacienta a místní kněz do davu vystrašených, ale vděčných vesničanů vykřikl: „Žádné dary pro otroka stínu!“ Muž s nepřirozeně světlými vlasy i vousy, v bělostném šatu služebníka Slunce, se nad úpalem sraženými lidmi namáhal přes půl dne a teď nemohl přenést přes srdce, že je na nohy postavilo pár věder vody a malé zaříkání.
Paltan pokrčil rameny. „Nedají, tak nedají. Mám svůj věk, proč bych měl své unavené kosti tahat po kraji, když někdo zavolá, že mu umírá dítě. Co s ním svedeš ty, zaříkávači?“
„Slunce vychází, ale také zachází,“ odpověděl nadutě kněz, rozpřáhl ruce a vystavil tvář ke skrytému Slunci, „zrod a smrt je údělem člověka!“
„Óóó...“ zahučelo kolem, ale to už Paltan pomalu odcházel. Jestli místní najdou odvahu, dostihne jej za vesnicí nějaký chlapec s pytlem dárků. Něco zelí, mouka, vejce, možná i kuře... Peníze nikdy, ty jim byly příliš vzácné.
Skutečně brzy zaslechl dupání a supění běžce. Neohlížel se po něm, on je ten důležitý. Jenže náhle se ozval také výkřik. „Stůj Kavane, synu Tentův! Kam jdeš s tím vakem? Co v něm máš?“
„Já...“ zajíkl se chlapec, „sem jen vynášel ňáký smetí.“
Paltan se ohlédl, právě když kněz přebíral kožený vak a říkal: „Nějaké smetí? Ano, mohlo by to být nějaké smetí...“ A prudce jím udeřil o zem. Ozvalo se křupnutí a tříštění střepů. Takže vajíčka a hrnec se sádlem či zavařeninou. Muž Slunce vak chlapci vrátil a řekl: „Skutečně. Jenom střepy. Odnes je na smetiště a vrať se domů. Je pěkné vidět, když děti pomáhají udržovat pořádek svého domova.“
Kavan vrhl na Paltana bezmocný pohled a odběhl. Léčitel pokrčil rameny a šel dál. Ale kněz ho nemínil nechat odejít. „Stůj černokněžníku! Slyšíš?“ Dostihl ho a chytil za rukáv. „Jakým špinavým trikem jsi těm lidem pomohl!“
Setřásl jeho ruku a řekl: „Slunce ti nedává odpovědi? Možná se ptáš nepravého. Ptej se Čtveřice...“
„Cože! Já, služebník jediné pravdy se mám obracet k pohanství?“
Pokrčil rameny. „Když znáš odpověď dopředu, proč se ptáš? Pohleď: Oslovuji Vzduch...“ Zdvihl ruce a zjevila se před ním stříbřitá silueta koně. „Oslovuji Zemi...“ Prach cesty se vznesl a obrys vyplnil. „Oslovuji Vodu...“ Již to nebylo jen vířící mračno, ale naprosto věrná podoba černého zvířete se sedlem i uzdou. „A nakonec oslovuji Oheň, který je životem!“ dokončil Paltan a kůň se vzepjal a zařehtal.
Kněz uhnul před kopytem a obrátil se kvapný odchod s výhružkou: „Zahráváš si s nejtemnějším stínem a sám skončíš v plamenech!“ Paltan věnoval jeho zádům další lhostejné gesto a vyskočil do sedla. Usmíval se při tom, jak toho sebevědomého panáka doběhl. Koně si nedávno docela obyčejně koupil od kupců. Bylo to mnohem jednodušší, přestože ani cesta magie nebyla tak úplně nemyslitelná. Dnes ho prostě skryl a před knězem překážku odstranil.
Jel zvolna k taelunskému hvozdu, kde na vrcholku jednoho kopce sídlil a přemýšlel, že je vše rok od roku horší. Knězovy hrozby nebyly úplně plané, v kraji Machorona zfanatizovaní vesničané na jednoho ze Řádu odkazu zaútočili. Pravděpodobně jim unikl, protože jeho smrt by společenství poznalo i na tisíc mil... Nebo unikla? Ano, byla to Kintesa, mistryně Vody... Ale jestli ji okolnosti donutily spáchat zločin, pak ji asi přízeň Čtyřky opustila. Dávné přísahy se neříkaly jen tak do mlhy, louže, rašeliny a dýmu...
Než vjel pod stromy, rozhlédl se po obloze. Jakkoliv se zdála hrozná, nezačne pršet dřív, než se zdvihne večerní vítr, ujistil se a dal se po řídce užívané cestě do lesa. V posledních letech jí vesničané z Louty chodili co nejméně, od chvíle, co tam umřel starý a už poměrně smířlivý kněz a nahradil ho ten poděs, právě uvolněný z Chrámu Slunce v Kálámandu. Vyděšeni jeho popisy, co by jim Paltan určitě provedl, kdyby ho přistihli při něčem nedovoleném, vydávali se do městečka širokou oklikou. Místo dne jim cesta trvala tři. Nebyl div, že pak byl o jejich zboží menší zájem a ves chudla.
Všechno se mění. Za chvíli tu nebude ani ten hvozd. Měl dvacet mil na šířku a táhl se podél celého podhůří Taelunu. Kdysi. Král volá do zbraně proti Urratě a je třeba kout železo vytěžené ze zdejších hor. Tisíce milířů mění ve svých žhnoucích nitrech dřevo na uhel, aby měli hutníci a po nich kováři s čím pracovat. Zde se hvozdu sekery ještě nedotkly, ale na jihu taje rychleji než sníh na letním slunci. Paltan si odplivl a donutil koně ke klusu.
Zastavil se až na křižovatce, kde se stezka z Louty křížila se starou vojenskou silnicí a o něco silnější pokračovala do hornického městečka Zlatá jáma. Občas tudy projížděly kupecké karavany, kolony velkých vozů, s mnoha strážnými na koních i pěších, komukoliv se mohlo cestou něco přihodit. Kupci měli větší rozhled než vesničané, zastrašit se jen tak nenechali a dokázali ocenit pomoc i stříbrem. Ale široko daleko nezahlédl jedinou.
Vyjel dál silničkou stoupající do kopců, ale náhle ho upoutal zvuk mečů a výkřiky. Ženské výkřiky. Neslo se to z malého palouku pár kroků stranou. Kdysi zde býval březový ostrůvek v moři dubů, ale břízy zapálil blesk, shořely na popel a jelení labužníci se postarali o to, aby zde již nevyrostlo nic většího než tráva.
Na palouku trénovaly jen dvě akrobatky vystoupení s Ocelovým větrem, mečový tanec. Vlastně jedna, děvče asi dvanáctileté. Druhá žena, v černém oděvu stařen, jí jen přikazovala. Poslední slovo bylo; Celek! Dívenka se několikrát nadechla, zdvihla zbraň nad hlavu a začala. Sestava trvala snad čtvrt hodiny. Když skončila, řekla její společnice: „Výborné to bylo. Když to dokážeš v městečku, tak snad něco dostaneme.“ Nebyl to hlas stařeny.
Paltan vyjel na palouk a pozdravil je. Řekl, že právě shlédl celé vystoupení a připadá mu nevhodné, aby odejel jen tak. Přijmou od něj pár mincí?
„Děkujeme uctivě, vznešenej pane,“ řekla žena v hábitu a závoji, ale po zvonivém hlase mládí a elánu nezbylo ani stopy. Byl teď chraptivý, podřízený... I tanečnice teď stála jako poleno a zírala na něj absolutně bez výrazu. To by stálo za pár otázek. Sáhl do opasku pro stříbrňák a pár měďáků a nabídl je v dlani. Ty dvě se ani nepohnuly, musel je postrčit. „Copak jste psi, abyste svou odměnu sbíraly ze země?“
„He nhe ne,“ řekla mladá a neohrabaně se k němu vydala. „Stůj, Tamiro!“ okřikla ji druhá a předešla ji. Dlaně, které pro mince napřáhla, byly nepěkně zmrzačené. Levici chyběly poslední články prstů, pravice kdysi prošla ohněm, který sežehl vše až do půle dlaně a nechal z ní trčet bělavé kůstky jako drápy. „Odpustěj, vznešenej pane...“ zaskřehotala, „je chudák na hlavu, víc než ten tanec neumí. Nezaslouží si nic špatnýho. Už jednou ji chtěli unýst, takle z koně, šup za ruku a pryč...“
„A ty bys přišla o obživu,“ přikývl a soustředil se. Země je tvar... Voda je krev. Oheň je život, vítr obratnost. A čas jeho dar přikryje. „Ať se vám v městečku daří,“ popřál jim a obrátil koně. Stará se stále uctivě ukláněla, mince v dlani, kterou ráno nepozná, ale mladá ho sledovala očima, v nichž nebylo po nezájmu omezené nešťastnice ani náznaku. Masku imbecila nasadila teprve pod jeho pohledem. Popadlá víčka, pod nimi pohled upřený do neznáma, napůl otevřená ústa s ohrnutým spodním rtem a beztvarý postoj... Usmál se, projel těsně kolem ní a přes rameno řekl: „Pozdě zlatíčko!“
„Chm!“

× × ×

„To by mě zajímalo, kdo to byl,“ řekla Tamira a hladově se zakousla do planého jablka. „Brrr,“ ocenila jeho chuť, ale jedla dál. Byla to její večeře a lepší nebude. Po cizincově odchodu pokračovala ve cvičeních, dokud se nesetmělo.
„Nevím,“ odpověděla její učitelka. „Příště si dávej na lidi větší pozor. Tenhle tě prokoukl.“
„Já vím. Nelíbil se mi. S těma mincema moc čaroval. Nejsou otrávený?“
„Žádnej kov tě neotráví jedním dotykem. I olovem píšeš a nic se neděje, pokud ho nelížeš jak sladký dřevo. Ale máš pravdu, začínaj mě svědit.“
„Namažu ti to. Kde je mast?“
„Vem skřitcovou.“
„Jo. Už ji mám. Ukaž... Hm... Začínaj ti nějak otýkat. Nepraštila ses?“ Tamira pečlivě rozetřela vrstvičku masti po zmrzačených rukách své společnice a ta jí úsměvem poděkovala.
Ale Tamira její ruce nepustila. Sledovala je a mračila se stále víc. „Nelíběj se mi. Radši podám kanitru.“
„Tohle stačí. Kanitru necháme na horší. Kdo ví, kdy ji zase najdem.“
„Jak chceš,“ přitakala Tamira ale mračit se nepřestala. „Vážně to byla jenom nehoda?“ řekla naráz.
„Jasně... Hloupá nehoda, nic víc.“
„Chm. Nejsem malá. Vím, že si ji občas prohlížíš a říkáš; Naučím tě toho dne litovat...“
Žena pod závojem si vzdychla. „Byla to... hra. Nepovedená hra se špatným výsledkem. Bratr byl starší, měl dávat pozor. Že mne opustil, to se v klanech považuje za chybu, která se neodpouští...“
„Jaký byl?“
„Velmi statečný. A mnohonásobně hloupý. V posledním boji obětoval všechny své muže. Nechci o něm ani mluvit. Nachystej radši hamaku, tamty dva duby dnešní noc vydrží.“
Tamira se tvářila zklamaně, ale nakonec jenom krátce přitakala povelu a šla prosté cestovní lůžko nachystat. Byl nejvyšší čas. Sotva to dokončila, uložila zavazadla na svlak a překryla je voskovanou plachtou, dalo se do deště. Do lijáku.
Jejich přístřeší by odneslo i batole, tolik mělo váhy. Síť, několik lan a nad tím vším látka utkaná snad ze samotné lesní mlhy, tak byla lehká a průsvitná. Přesto přes ni neprošla ani kapka. V suchu a pohodlí pod ní strávily noc a vstaly do promáčeného rána plného slunce. A překvapení.
„Tvoje ruce!“ vyjekla Tamira, která otevřela oči o něco dřív.
„Co je s nimi,“ lekla se učitelka a vrazila si je před obličej. „Bohové...“
Proti opálené kůži tulačky se zbytek zdál podivně růžový. Jenže, ty růžové části byly dlouhá léta jen vzpomínkou. Několikrát sevřela pěsti a zase je povolila, prohnula prsty jeden po druhém a rozplakala se. „Zase sevřu meč... Zase uchopím luk...“ zopakovala několikrát mezi vzlyky, ale pak se sebrala a pevně řekla: „A pak ti řeknu celý svý jméno.“
Šipky vypálené z druhé strany paseky prostřílely hlavu panáka a mladý doubek silný jako ruka zápasníka se pod jediným úderem svalil k zemi. Pak zazněl bojový pokřik, odrážející se od korun stromů, plašící ptáky, zvěř i několik vzdálených poutníků, kteří ho již kdysi zaslechli a dodnes z něj měli noční můry. „Jde to, ale budu muset cvičit, nemám úplně cit. Ale ty čekáš na něco jinýho, viď Tamiro,“ řekla obrozená bojovnice.
Odpověď nebyla třeba. Usmála se tedy, rozkročila se s pravicí opřenou o meč a řekla: „Jsem Kamira, dcera domu Sienmerova, divoška z marky Wanderdalf.“
„Ty... My... sme z Urraty? Proč já nemám klanový jméno?“
„Protože tě klan dosud nezná. Narodila ses tady. Král Urratu zradil, není dobrý šířit mezi lidma, kdo sme. Aspoň zatím ne,“ dodala Kamira, upřela pohled kamsi k východu a jejím úsměvem by šla pilovat ocel. Náhle ho ztratila. „Stalo se ti něco?“
„Ne... Nic. Kdy půjdeme do městečka?“
„Je to půl dne cesty a trh je pozítří...“ počítala nahlas Kamira. „Zůstanem ještě den tady a secvičíme něco dohromady.“
„Máme už jen kyselý jabka.“
„Máme králíka,“ odpověděla Kamira a naučeným úsporným pohybem sáhla pro luk a šíp.

× × ×

Skutečné bouře začaly až po trhu. Ale deštivá noc den před ním zapříčinila jistě nejeden rozbitý nos. Trvaly více než týden. Slunečná poledne vyháněla noční vodu ze země a připravila ji pro podvečerní divadlo s vichrem a blesky, dunění hromu se stalo neodmyslitelnou kulisou každého údolí. Paltan se ukryl ve své věži a pracoval na preparátech, které nepotřebovaly kouzlení, spíš pečlivou práci. Sušené byliny, tu a tam pečlivě vybraný kousek nějakého toho živočicha, pomleté na prášek, smíchané a slisované do tablet. Prodával je zejména v městečku, aby se po něm lidé nesháněli s každou bolístkou.
„Ohó... To bylo blízko,“ řekl si nahlas, když blízký úder blesku rozzářil okna i amulet Axmendry, boha ohně. Díky němu byl Paltan v bezpečí. Ale Sluneční kněží je lidem hromadně zabavovali a od té doby se žádná bouřka neobešla bez požáru. A vždy se také našel někdo, na koho to šlo svést. Když si člověk nedal pozor, našel se smrtelný hřích a důvod k trestu za každým rohem.
S dalším hromem rozrazil úder vichru okno, do pracovny vtrhl průvan a přinesl pořádný cákanec vody. To bylo podivné. Nemělo by se to stát. Pokud ovšem dole někdo neotevřel dveře. Měšťané i venkované byli naučení zvonit a uctivě čekat, než jim otevře. Rozhodně se nepokoušeli překonat několik zámků bez dovolení. Zavřel okno, narovnal převrácený svícen a vyšel na chodbu. „Je tu někdo?“ zavolal do přízemí.
Svíčky v přízemí průvan sfoukl, z temnoty žádná odpověď nepřicházela. Přesto někdo musel vstoupit do zajištěných dveří. Zabručel, že toho bude dotyčný litovat a vydal se tři patra dolů.
K setkání došlo na úrovni druhého patra. Zadrnčela tětiva, do ramene se mu zaryl šíp a svou soustředěnou silou jej seslal ve zdánlivě nekonečné piruetě k zemi. Když se s podlahou konečně setkal, hnal se již vrah s křikem k němu a v rukách svíral šavli napřaženou k úderu. Ale spletl se ve své oběti. Před dlouhými časy, dříve než králové Telbonu zradili odkaz Čtveřice, chodívali léčitelé s jejich vojsky a protože sami nesměli zabíjet, museli vědět, jak se tomu v určité situaci vyhnout. Paltan si pomohl od šípu i rány a když k němu útočník doběhl a udeřil, mrsknul sebou stranou a podkopl mu nohy. Byl nečekaně úspěšný. Pouhý obranný chvat, kterému by se jiný rváč jistě dokázal vyhnout, srazil tohoto k podlaze, až to zadunělo. Dopadl přímo na hlavu, zasténal a zůstal tiše ležet.
Jistoty není nikdy dost. Paltan ho znehybnil pevným vzduchem a pak mu strhl masku. Strašlivě zjizvená tvář mohla kdysi patřit poměrně hezké ženě. Tak či tak ji nepoznával. Ale její oči přednedávnem zahlédl, hned ve dvojím vydání. „Ale, ale, ale...“ řekl si a větrný vír ji na povel zanesl do komůrky někdejšího služebnictva, kde ji pevně připoutal k palandě. Dohlédl na ni, zjistil, že za bezvědomím je pouze lehký otřes a tak ji nechal, ať se z toho probere sama, zamčená za zámky, které tentokrát určitě nepřekoná.
Noc uběhla klidně, ale ráno věž někdejší strážní tvrze roztřásly strašlivé výkřiky. Nebyl to hysterický křik ženské, která se probudí v zajetí, kde co ji pobolívá a domýšlí se, co se s ní mezitím dělo. Tohle byla čirá bolest. Paltan přesto s pomocí příliš nespěchal. Ať si nevděčnice užije... Opláchl se, učesal si vlasy i vousy a pak se proti sílícímu řevu vydal do komůrky. Odjistil a otevřel dveře a první chvíli div neustoupil, tak strašlivý zápach na něj vyvanul. Bylo více než patrné, že se zajatkyně vůbec neovládá. Svíjela se pod vzdušnými pouty, v předloktí volnýma rukama drásala sebe i všechno kolem a neustávající neartikulovaný řev ustal až ve chvíli, kdy se z jejích úst vydral nazdařbůh vypálený oblouk zvratků. Co jí zbylo v ústech, pak bez nejmenší sebezáchovné reakce vdechla.
„Málem pozdě,“ zaklel Paltan a pustil se do práce. Vyčistil ji zevnitř... i zvenčí, protože všechno má své meze... a pak začal zkoumat, co ji asi do takového stavu přivedlo. Lepkavý pot na těle zrudlém překrvením kůže. Přehnaná citlivost na tělesné vjemy, která promění dotek na žár plamene. Oči bez duhovek, bezcílně bloudící tam a zpět. Dezorientace a zpomalené reakce už večer...
Kujkeba.
Droga pro otroky v dolech.
Posiluje. Zahání únavu. V prvních hodinách vyvolává euforii, která brání uvažovat nad složitými věcmi. Musela si ji vzít někdy včera ráno. Do večera se dostala k věži a počkala, dokud v bouři nezaniknou zvuky jejího průniku dovnitř... Jenže to trvalo příliš dlouho a povzbuzující vliv kujkeby se začal měnit na otupující. Abstinence pak dodala hrůzy takřka smrtící.
Po první dávce zachrání oběť před závislostí jen smrt sama.
Nebo magie.
Co teď s ní? Kdyby to tak před časem tušil, že pomáhá vražednici. Ale ty se nikdy nevázaly, proč by tahle cestovala s dcerou? Za ten fakt by dal ruku i do ohně. Že by si ji vychovávala jako nové ruce, místo svých vlastních? Maska stařeny jí umožnila skrýt znetvořenou tvář a legenda, že dcera je idiot ožívající jen v tanci s mečem zase trochu chránila Tamiru. Ale přesto, pomohl jí a musela tušit, že to byl on. Co ji vedlo k tak rychlému obratu k vražedné nenávisti? Snad chorobný strach, že Paltan svůj pobavený zájem o dítě s přesvědčivě hranou maskou rozšíří mnohem dál?
Neznámá se stále svíjela v záchvatech doznívající šílené touhy po droze a v takovém stavu mu mnoho odpovědí nepodá. Možná přece jednu... Škubl jí šaty a odhalil rameno. Asi dlaň pod ním velká plocha jizvami ohraničené kůže prozrazovala, že se zde někdo za každou cenu pokusil sedřít nějaké tetování. Ale to nemohlo dlouho odolávat pozornosti léčitele.
Urratská Divoška? Dívka od mládí cvičená pro boj, která si jako největší, i muži oslavovaný poklad, přivážela domů dávku čerstvé krve. Nikdo z kontinentu se nikdy nedozvěděl, co tím urrátci míní.
Jenže její krajané měli léčitele až v magické úctě. Co ji mohlo tak zvrhnout? Války o sjednocení, v nichž urrátci bojovali na straně krále Konoranda, skončily před patnácti lety. Ano, tak to mohlo být. Sedmnáctiletá stopařka, pyšná členka vítězných oddílů poslední bitvy, se s vakem plným krve poražených soupeřů vydává na dalekou cestu k severním přístavům, z nichž vypluje domů na Urratu. Cestou ji však přepadá tlupa banditů, asi žoldáků poražené armády a brutálně se jí mstí. Mrzačí ji, znetvořují... Nejen tvář. Celá hruď i břicho neznámé je jedinou sítí jizev po hlubokých řezech a spáleninách. A Tamira... Ne, ta je v každém případě mladší. Zřejmě ji počala, když se dostala z nejhoršího, aby nebyla navždy odkázaná na cizí... Ale to nedává důvod... Byl snad mezi násilníky léčitel? Ne, vzpírá se to přísaze. Nebo...
Ne.
Proč se trápit marnými úvahami, když se jí může zeptat.
Pamětliv, že je stále cílem nepochopitelné nenávisti, nemínil s odstraňováním jejích pout nijak spěchat. Ani s léčbou. Vystoupal do své laboratoře a rozpustil malou lžičku drcené kujkeby v odměrce lihu. Vrátil se k zajatkyni, dal jí drogu a pak se vzdálil. Měl dvě hodiny čas, než jí nový příděl vrátí příčetnost.
Když se vrátil, ležela klidně a zdálo se, že spí. Jenom zdálo. Jen co se k ní sklonil, aby zkontroloval tep a zornice, otevřela oči naplno a pokusila se po něm hmátnout. Když se jí to pro pouta nepovedlo, alespoň začala křičet: „Vrahu! Kde je má dcera? Co si s ní proved! Máš tu ještě její tělo, nebos ji už rozemlel do svých mastí a pilulí!“
Tohle ovšem chtělo důkladnější odpovědi. Bezeslova se vrátil o patro výš a v nové dávce lihu rozmíchal pár užitečných bylinek. Přelil roztokem kus poskládané obvazoviny, vložil ji do koženého pytlíku a zase sešel dolů. „Nemám čas na zdlouhavý výslech,“ řekl a přitisknul jí pytlík na ústa i nos.

× × ×

Ta mince je falešná.
Není. Je to platný nakarský tolar.
Může být. Ukažte to kupcům.
Jistě. Je to tolar. A pravý. Ze staré ražby, pravější než současné, hehe.
Nevypadá jako Nakarka. Kde si k němu přišla, ohavo.
Dal mi ho ten muž v lese.
Jaký muž? Celý v černém, na černém koni?
Jo. Co je na tom divnýho.
Služebník stínu... Černokněžník. Přijala peníze od černokněžníka!
Ten peníz se zabavuje. Byl znesvěcen. Toliko dotek krále a Slunce jej činí platným a ten muž obojí popřel.
Zaplaťte ženské a zmizte mi odtud! Nechci vás tu už ani vidět!
Jak máme zaplatit? Ten tolar byl náš poslední. Nechte nás zahrát na náměstí a pak zaplatíme.
To tak, ještě abyste se vypařily bez placení.
Říkáš, že nic nemáš? Co tvé zbraně, vypadají kvalitní.
Zbraně nikdy!
Tak to se nedá nic dělat. Ženská si vždycky může vydělat. Hodíš si přes ksicht hadr, abys zákazníky nestrašila...
Ty lumpe.
Pozor na ni!
Tamiro, utíkej!
...
Kamira Tulačka se odsuzuje k pěti dnům zostřeného žaláře. Její dcera Tamira nahradí veškerou škodu prací v domácnosti ctihodného Erchena, syna Vegdorsova.
...
Kde jsou mé zbraně!
Zabaveny pro spásu tvé duše. Sedmero vět...
Sedmu si strč za klobouk, ta o nich mlčí!
Nerouhej se, nebo tě hodíme nazpět a navždy. Nejlíp uděláš, když se vdáš. I když... Takovou obludu...
Se nedělej, stejně tě zajímá něco jinýho než obličej. A kde je Tamira, na naši útratu a převrácenou lavici musela dávno vydělat dvakrát.
Jó, to já nevím. A už tady nezacláněj.
...
Sedni si, komediantko. O co ti jde? Pobíháš po městě a děsíš lidi.
Kde je má dcera, pane!
Odešla třetí den z Erchenova domu a už se nevrátila. Neřekli ti to?
Ne!
To je smutné. Na, napij se tady toho. Mám obavu, že jen jediná odpověď je správná...
Jaká?
Tam v lesích, ve staré horské hlídce žije černokněžník. Vydává se za lékaře, ale je to přisluhovač stínu. Každý rok v čase trhu se v městečku ztratí nějaké děvčátko. A každý rok po bouřích přijde černokněžník s čerstvými lektvary. Jsou účinné, lepší než dokáží naši apatykáři. Ale my se začínáme ptát, proč naši psi vyjí smutkem, když je cítí...
To ne! Tamiro!
Víš komediantko... My tady u nás nejsme bojovníci. Ale jsem si jistý, že ty jsi své zbraně nenosila vždy jen při tanci.
Ne... Ne bez vévodova kontraktu. Tamiro...
...
Černokněžník... Lektvary... Tamiro! Masti, co se samy vpíjí pod kůži. Pastilky bílé jako kost. Každý rok zmizí děvčátko... Bojíme se ptát... TAMIRÓÓÓ!
...
Kde... je... ta... věž!
Mí muži ti vrátí zbraně a ukáží cestu...


× × ×

Když se probudila, byla v místnosti s několika tenoučkými střílnami místo oken a za silnými dveřmi. Byla v nich sice vrátka, ale těmi by prošel tak leda... Nočník. Nádoba na odpad zakrytá víkem a džbán s čistou vodou byly krom postele s drátěnou matrací a kupkou sena jediné předměty v místnosti. Při zběžném průzkumu objevila v nočníku ještě pár utěrek, ale to bylo všechno. Ze sena provaz neudělá, z těch hadříků teprve ne. Ostatně, kdyby prošla tou dírkou, bude sama dost dlouhá, aby dosáhla na zem přímo. Cesta odtud vede jenom dveřmi.
Měla žízeň. A vedle stál džbán s vodou. Sáhla po něm, ale zarazila se. Co když tam něco je? Pak se bláznivě rozesmála. K čemu by černokněžník potřeboval vodu, aby ji znehybnil a bezbrannou donutil k čemukoliv? Přihnula si. Trochu divoce, voda jí vystříkla do obličeje, stekla a zmáčela zelenou noční košili. No vida. Převlékl ji jako hračku. Jestlipak si užil...
V té chvíli se za dveřmi ozvaly kroky. Kamira se celá napjala. Hodila pohledem od rohu k rohu, kde by se dalo skrýt a zaútočit. Nemá sice zbraně, ale kopanec na stranu krku černokněžníka omráčí, takže své ochranné zaříkadlo neřekne...
„Chceš se rvát, nebo si promluvíme normálně,“ ozvalo se za dveřmi. Ten hlas! Zdvořilost vzdělance, která zakrývá všechny hrůzy světa...
„Proč bych se bavila s vrahem!“
„TO říká ta pravá. A jestli narážíš na pastilky bílé jako kost a sádlo, co se samo vpíjí pod kůži, tak ti řeknu, že vykrmená husa, toulavý pes a mletá křída se získávají snáz než člověk. Řekl ti to rychtář, co? A řekl ti také, koho jsem zabil? Předloni to byla Patata, dcera Kabasova. Letos ji viděli v Xuenbaře, krotila hady u cirkusu, co tu tehdy byl a nechtěla zpátky ani náhodou. Loni jsem byl vybíravější, Garince Tarasově bylo teprve devět. Hrála si s dětmi ve mlýně a kluci ji shodili pod kolo. Přiznali se už za čtrnáct dní.“
Znělo to hrozivě pravdivě. „Ale proč by mi lhali?“
„To nevím. Zeptej se jich. Ale mám obavu, že jsi odsouzená. Když přijdeš s prázdnou, otráví tě zase kujkebou a pak tě nechají, ať se někde utrápíš k smrti. Když přijdeš s mou hlavou, najde se jistě pár lidí, kteří řeknou, že sis dala dohromady špatné dvě a dvě.“
„Ale proč!“
„Sedni si na postel a polož džbán, buď tak hodná.“
Poslechla ho dřív, než si to uvědomila, tak byla zvědavá na jeho vývody. Zabít ho přece může vždycky, našla si vzápětí omluvu sama pro sebe. Vstoupil dovnitř a dveře zase zavřel. Pohybem ruky za zády, také jí nedůvěřoval. „Chytej,“ řekl však a z druhé jí hodil bochánek. Těstem prorůstaly prameny sýra a masa. Zakousla se do něj, hladová jako vlk. „Zajímala ses někdy o to, proč jsi bojovala, divoško?“ řekl černokněžník.
„Ne. Proč bych měla? Měly sme vévodův kontrakt a splnily sme ho. Mý dívky si přivezly domů věno a čerstvou krev pro vlast a Bohy.“
„Tys byla dokonce velitelka oddílu? Jak se ti v bojích dařilo?“
To byla. A ne špatná. Jen jediná z jejích družek zemřela, a to když ji v ulicích přístavu Koma zašlápl splašený slon. Ale proč by to říkala jemu.
Nečekal, jestli se rozhodne mluvit a začal sám: „Určitě dobře, vždyť o bitvě u Nevelu se ve Slunečních svatyních zpívá ještě nyní. Jak Slunce vzešlo z mraků a dodalo králi sílu, aby sám rozprášil zbytky dotírajících nepřátel...“
„To není pravda! Těch dvacet astinských sme zajaly my. A on je pak nechal upálit! Zradil svůj slib.“
„Ohó,“ zasmál se černokněžník. „Jak by mohl král zradit? Pouze poslechl svého boha. To je i tvůj problém. Člověk zaslechne různé věci, když umí poslouchat. Urrata je odsouzená k okupaci a konverzi, dostane lék, který pomáhala vytvářet. A ty, Divoška každým coulem, na královském kontinentu, sice v bezvýznamné díře, ale v srdci oblasti, kde se těží zlato a železo... Jsi prostě špeh, kdo jiný. A rychtář...“
Nenechala ho domluvit. „Nejsem špeh. Dávno bych odplula, kdyby to šlo. Předtím, nebo potom...“ Podívala se na své znovuzrozené ruce. Přestože to bylo již téměř čtrnáct let, stále se jí ta chvíle vracela. Jen pomalu, mistře kate. Po jednom... Už nikdy nenapne luk, nesevře meč. Když ne pro mne, tak pro nikoho...
Černokněžník se otočil a řekl: „Dveře nechám otevřené a šaty ti schnou dole. A jestli se nemůžeš rozhodnout, kde je pravda, začni v městečku s tímhle.“ Sáhl si k opasku pro dýku, zdvihl ji k bradě a řízl. „Hnusilo se ti uřezávat mi celou hlavu dodatečně, tak ses spokojila s vousem,“ dodal a hodil odříznutý porost na podlahu. Z řezu na bradě mu valila krev. Jenom nad tím lhostejně mávl rukou a rána se zatáhla.
Vstala z lůžka a došla k němu. „Co když mi lžete? Zůstanete tu, nebo někde jinde a budete škodit dál...“
„Víš ty o léčitelích vůbec něco? Chtějí mne jenom vyštvat. A to se jim podařilo. Než se vrátíš do městečka, bude z lesů na Pinské hůrce stoupat dým.“
To byla pravda, na niž pod oblouzněním z drogy zapomněla. Mágové mohli dělat ledasco, ale vždy začínali jako léčitelé. A na tom stál i jejich slib Čtyřem. Nic, co stvoří nebo udělají, nesmí přímo zabít člověka. Úplně cítila, jak jí prut po prutu rozebírá plůtek jistot. „A co mám dělat, jestli...“ začala nesměle.
„Kamiro. Jsi dospělá žena a prošla jsi vítězně peklem bojů. Ale přesto se chováš jako děvčátko, které nevystrčilo nosík ze svého hradiště. Co se stane, pokud mám pravdu já? Doufám, že se budeš chovat jako každý slušný oběšenec.“
Přejel jí rukou pod krkem a nechal ji stát ve dveřích, úplně zdřevěnělou.

× × ×

Dunění bubnů otřásalo okny. Vandan, syn Utrysův, rychtář Zlaté díry od nich poodstoupil a zatáhnul závěs. Přistoupil k němu druhý muž a objal ho kolem ramen. Jeho vybělené vlasy a vousy dostaly ve svitu svící zlatavý odstín slunečních paprsků. „Jsi si jist, že je to Divoška? Zasloužila by onačejší odměnu za svůj bohulibý čin.“
„Jako ničím jiným. Takové meče, jako měla ona, dokáží vykovat jen urratší kováři na svém hořícím kameni.“
„Mohla jej najít na někdejším bojišti.“
„Věřte mi, důstojný otče. Měl jsem tu smůlu proti nim před Prozřením bojovat. Nikdy jich nepadlo tolik, aby živí nemohli sesbírat zbraně mrtvých. A byli jako bytosti Stínu. Jejich pohyb po bojišti, to byl přímo tanec smrti.“ Vandan se bravurně otočil na dřevěné noze, čímž se slunečnímu knězi vypletl z objetí a naopak sám uchopil jeho paži. „Otče... Byla mým nepřítelem a dnes, kdy je nepřítelem všech... Přece byste nebral starému muži poslední radost...“
„Ostatně,“ řekl zamyšleně kněz, „její dcera zavraždila bratra Bountona. Jen Slunce může být jasnější než jistota, kde se v ní zlo vzalo.“ Pozdvihl ruku a nabídl Vandanovi k polibku prsten. Rychtář se k symbolu uctivě sklonil, pak se opět narovnal a společně sešli dolů. Tam se nakrátko rozešli. Kněz zamířil na své místo u popraviště a rychtář do věznice. „Je zralá?“ zeptal se svých mužů, do posledního pečlivě vybraných spolubojovníků.
„Neřekne ani slovo,“ ujistil ho Gunur z rodu Fandargova.
„Toho by se dalo využít,“ ušklíbl se Vandan. „Ale už jen za to, že bych se moh jen dívat, bych ji nejradši upálil...“ zanadával a škubl za provaz, který měla odsouzená kolem pasu i paží. Loudavě, ale zcela bez odporu se za ním vydala. Strážní se zařadili za ni, připravení reagovat svými halapartnami na každý nepatřičný pohyb, který však nenastane. Vyvedli ji na dunící prostor popraviště, paličky naposledy zavířily a ztichly.
Vstal mladší písař Limpad a za městské společenství vznesl žalobu. Ta žena, bojovnice vycvičená v dalekém, pohanském, Slunečnímu lidu nepřátelském kraji, přišla do města s úmysly rozvracet klid a ohrožovat dobré mravy. Když se pak doslechla o mistru Paltanovi, podivínském, ale vždy ochotném pomoci, neuneslo její srdce otupělé žárem bitev tu představu dobra a pod falešnou záminkou se ho vydala zavraždit. Zde, pohleďte, poslední památka na ctihodného mistra léčitele. Vše ostatní zmizelo v žáru zapálené pevnůstky.
Zdvihl ruku a zamával na dav černočerným vousem. Ozvalo se sice pár výkřiků; „Dobře mu tak, pohanovi,“ ale povětšinou byl odpovědí nářek. Už si chtěl sednout, na poslední chvíli si však všiml Vandanova gesta, opět se narovnal a pokračoval. Ač by již tyto zločiny stačily a je hrůza jejich seznam rozšiřovat, není zbytí. Každý ví, že nedávno zemřel v hostinci patrona Erchena ctihodný bratr Bounton. Vyšetřování prokázalo, že nešlo o náhodu, ale o zločin a viníkem je dcera žalované, dívka mdlého rozumu. To jí však není omluvou, naopak je dobrým důvodem, aby bylo její pozemské trápení rychle ukončeno. Kdo ji uvidí, pozná a zajistí, má příležitost dostat mimořádné požehnání Slunce a pravda, také nějaký ten tolar.
Limpad se konečně usadil a místo něj vstal kapitán Konot, velitel posádky. Hrdelní pře mohla v pětisethlavém městečku probíhat jen díky jeho přítomnosti, nutné kvůli dolům a otrokům v nich. „Slyšel jsem žalobu,“ řekl tvrdě. „Má někdo slovo obhajoby?“
Nikdo se ani nepohnul.
„Může se žalovaná nějak ospravedlnit?“
Stála jako socha, jen bloudila očima.
Konot se tedy krátce poradil s písařem, ten chvíli pracoval, pak vstal a podal Vandanovi papír s rozsudkem. Rychtář ho dychtivě uchopil, rozvinul a přečetl: „Jménem Slunce a jeho veličenstva Konoranda III., slyšte ortel. Po zvážení vin obžalované, vraždy, potulného života a svedení dítěte ke zlu, nenaleznuvše žádnou dobrou stránku věci, rozhoduji, že bude neprodleně za hrdlo zavěšena pod břevno a setrvá tam po tři dny a noci. Poté bude tělo vhozeno do krysí díry a po sežrání zavezeno odpadky.“
Bubny se opět rozduněly. Vyvedli ji pod šibenici, kněz jí přitiskl prsten Slunce na rty a své polibky na tváře a sestoupil. Kat jí nasadil kuklu, spoutal nohy a přetáhl smyčku přes hlavu. Pod břevnem byla protažena kladkou. Lana se chopili dva pacholci a na povel svého mistra začali tahat. Tělo v kukle a hábitu vyjelo natřikrát vzhůru, chvíli se zmítalo, ale pak napětí povolilo a zůstalo tiše viset.
„Tak to je za nohu, divoško,“ zavrčel Vandan a šel se podívat, jestli je provaz dobře zajištěný a tělo v noční vichřici nespadne.

× × ×

Kontrakt je kontrakt. Dostaneš ho a splníš. Neptáš se proč.
Máš na té věci osobní zájem, Divoško. Proto není třeba dalších smluv. Zab toho lotra a dočkáš se odměny, o jaké se ti ani nesnilo.
...
Už tě odsoudili, Kamiro...
...
Co tu děláš, Divoško. Mělas být...
Splnila sem svůj kontrakt. Zabila sem černokněžníka a zapálila jeho věž. Zde je důkaz.
To je skvělá zpráva, dcero.
Výborně, Divoško. Připijme si na to vítězství.
Vítězové pijí z jednoho poháru a jedné láhve.
Proč bychom se měli podřizovat pohanským zvykům. Nevěříš nám snad? Bez důvěry nemůže být dalších kontraktů. Ale... Proč ne.
Tak, na dohodu.
Na dílo Slunce!
Na kontrakt!
Půjdu Vandane. A žehnám tvému dílu, ať na něj Slunce září navždy.
Dobrou noc, svatosti. A ty pij, Divoško. Nastane velký den. Na, zde máš vlastní pohár. Nač se věčně naklánět nad stůl.
...
Copak, Divoško. Snad ti netuhnou prsty? Už bys v nich ani neudržela meč. Povím ti pohádku, o slavné minulosti jiných, jako si ty... Byl jednou jeden mladík, chlap jak se patří, na žádnou sukni nemusel pískat dvakrát. A ten jednou poslech volání svých bohů a krále, že se z východu blíží pohanské hordy. Vstoupil do vojska a po pár měsících výcviku a několika menších bitvách stanul tváří v tvář slunečním praporům. Byl ve zbrani zdatný a dlouho bitvou procházel jako vítěz. Dokud se proti němu nezjevila zmalovaná Divoška a šavlí, kterou koval snad sám Bůh země Ihxa, mu zdola neťala po noze. Když se probral, byl v zajetí. Naučil se žít se Sluncem. Naučil se žít s dřevěnou nohou. Ale s tím posledním se nesmíří nikdy. Dlouhé čekání na odplatu však skončilo. Spi, Divoško. Až se probudíš, staneš tváří v tvář Čtyřem, které jste pomáhaly zradit...


1 názor

CZlovek
11. 10. 2005
Dát tip
tradiční věta - "A dál?" :-))) btw - dost dobrý...

Začátek jsem četla s jistou nedůvěrou. Člověk nikdy neví, co se z takového stylu může vyklubat :-) Pak mě to ale chytlo a docela mě mrzelo, když jsem byla najednou na konci. tip

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru