Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Klobouk na jednu sezónu

19. 10. 2005
3
0
2543
Autor
Floridor

Klobouk na jednu sezónu

(Stránky z deníku)

 

Z autobusu vystoupili přímo do poutního veselí. Ve městečku, kam právě přijeli v první den své dovolené se konala každoroční pouť. Ale nebyla to pouť jako kdysi, neprodávaly se zde ani svaté obrázky ani růžence. Na stáncích byly rozloženy rifle, trička, kalhotky, na zvláštních stojanech byly zavěšeny opasky s kovovými různě zdobenými sponami. Jediné, co připomínalo skutečnou pouť v pravém slova smyslu byly stánky s perníkovými srdci, pejsky, kočičkami, miminky v peřince a jinými tvory a tvorečky.A také kolotoče s neodmyslitelnou hlučnou pop-music a dechovkou. Sotva ušli pár kroků zrychlila krok, aniž se podívala, zdali ji následuje.

Prodírala se davem kamsi dopředu. Trochu ho to udivilo, protože jeho přítelkyně Květa se v tlačenicích necítila příliš dobře. Šel pomalu za ní a nemusel se ani příliš namáhat, protože stejným směrem šel hlavní proud davu.Po několika minutách ji opět uviděl Stála u stánku se slaměnými klobouky různých tvarů a barev a přehrabovala se nich.

“Tento….Ne …Ten…. A co tam ten….Co říkáš?” Vycítila, že Richard ji již dohonil a stál za ní.

“Nevím, ty ho budeš nosit na hlavě, ne já” řekl s pocitem, že byl vtipný.

“No tak, jak v tom vypadám….Přece chceš abych se ti líbila, nebo už ti na mně nezáleží ?”

“ Ale to víš, že mi to není jedno. Tak ukaž. Tento černobílý je pro tebe myslím nejlepší”

Nasadila si ho a dlouze se prohlížela v zrcadle, které ochotně sehnal a držel vietnamský prodavač.

Po chvíli se již procházela mezi krámky s různým zbožím v černobílém slamáku a ve slunečních brýlích.

“ Vypadáš jako cizinka, jako Němka “ řekl trochu ironicky.

“No a co, zde mě nikdo nezná a tak si mohu hrát na co, na koho chci.”

Chvíli šli mlčky. Když míjeli střelnici zanotoval jeden z šanzonů Hany Hegerové:

”Střelte si páni na ty růže, z těch kytka nikdy nezvadne….”

“Prosím tě nech toho, co si o nás lidé pomyslí…Raději kdybys mi něco vystřelil. Pořád se doma chvástáš, že jsi důstojník v záloze, tak mi teď ukaž, co jsi se na vojně naučil.”

“Ale, Květuško, vždyť já byl na vojně už tak dávno a střílel jsem jen ze samopalu a pistole. Vzduchovky to není moje parketa. A stejně jsou asi úmyslně pokřivené, aby se hned tak někdo netrefil.

“To jsem si mohla myslet, zase jen výmluvy a výmluvy, na to jsi odborník.

“To patří k všeobecnému vzdělání inteligenta,” řekl žertem.

“Takové vtipy si nech pro ty své ˇpuberťačky z fabriky, mě už to nebaví.”

“ Promiň, babičko,” ušklíbl se.

Nyní již seděli na lavičce na autobusovém nádraží. Bavil se tím, že pozoroval Květu jak majestátně sedí nohu přes nohu a vystavuje pyšně na odiv svou hlavu dekorovanou černobílým kloboukem z pouti. Se zájmem sledoval kolemjdoucí muže, jak se po Květě dívali. Někteří se dokonce i otočili. A nebylo divu. Květa byla na svých skoro padesát let pořád ještě kočka. Vzpomněl si na ráno, když vstupovali do autobusu, jak řidič zvedl oči od svých jízdenek a drobných a díval se za Květou, co mu to do autobusu nastoupilo.

“Svět chce být klamán….” říkal si v duchu a hlavou mu bleskly situace z jejich dosavadního života, kdy Květa nebyla vůbec k pomilování…..Jen se pánové podívejte, jen se podívejte… A jakoby je slyšel, zejména ty ženaté pardály: Taková je skoro každá….Vždyť ani ty nejsi pořád k nakousnutí, jen se nad sebou zamysli, jen si vzpomeň jak krásně umíš zuřit a nadávat, když opravuješ kolo, vysavač nebo když něco hledáš….

xxxx

Potřeboval udělat nějakou špinavou práci v terénu a tak si na sebe vzal šaty, které na sobě od seznámení s Květou ještě neměl. Vlastně jen jedou, když si poprvé vyjeli na výlet na kole. Čekala tehdy na něho před domem, kde bydlel. Když vyšel s kolem ven, před dům, hned se do něj pustila:

“Prosím tě, co to máš na sobě, vždyť vypadáš jako důchodce. A to si myslíš, že já s tebou teď nějak pojedu, když ses tak nahastrošil…!”

Díval se na ni unaveně a otráveně. Ty její výčitky byly tak pronikavé, že ho hned po několika jejích slovech, pronesených takovým tónem většinou rozbolela hlava a dobrá nálada vycházející z očekávání příjemného výletu byla pryč.

Ano, to už jsou více jak dva roky. Od té doby ty staré rifle a hnědou šusťákovou bundu neměl na sobě. Až dnes. Květa mě neuvidí, takže si je vezmu, šatů, ve kterých jezdím s Květou na kole po výletech by bylo škoda a musel by je hned po návratu vyčistit. Práce, ke které se v terénu chystal byla taková, že věděl, že se u ní určitě alespoň trochu umaže od bláta.A jak se rozmyslel, tak také udělal. Práce v terénu proběhla dobře a rychle. Do igelitového pytle nabral několik trsů právě vykopané a vytrhané trávy pro rozbor v laboratoři, zběžně se podíval na zablácené boty a nohavice, mávl rukou a vydal se na zpáteční cestu. Z pole do města to byly dobré dva kilometry. Sotva udělal pár kroků, cítil jak se mu rozepnul pásek a velké kalhoty mu začaly padat přes boky dolů. Kdyby nedal ruce do kapes, kalhoty by mu určitě spadly až někam ke kolenům. Znejistěl, protože věděl, že nejde jen o rozepnutý pásek, ale že se spona na pásku zlomila, takže byla k nepotřebě. A navíc naproti němu zrovna ze zatáčky od šípkových keřů vyšla přímo proti němu mladá, velmi mladá dvojice, chlapec a dívka. Drželi se za ruce. Richard znejistěl ještě více a nenapadlo ho nic chytřejšího, než držet ruce v kapsách, vlastně jen levou rukou , kterou měl v kapsa držel kalhoty v pase, protože ve druhé, pravé ruce nesl dosti těžký pytel s trávou. Trochu se za svůj zevnějšek styděl. Díval se do země, ale když míjel mladou dvojici nedalo mu to a podíval se na ně. Oba na něj upřeně zírali. Mezitím projelo kolem nich osobní auto ve směru proti němu. Když auto přejelo stál tváři v tvář mladé dvojici. Chlapec řekl tiše:

“Pane, buďte slušnej!”

Teprve když udělal několik dalších kroků, uvědomil si, co to vlastně mělo znamenat. Pane , buďte slušný…..Ach bože, pomyslel si,on mě má za úchyláka, který vypadal, že si před lidmi stahuje kalhoty. Ano, určitě to tak myslel, co jiného… Zastyděl se a trochu se i polekal. Vzpomněl si také na to auto, které je před chvílí minulo. Kdo tam asi byl? Znal, znali ho ti z auta? Také jim připadal jako úchylák….Šaty, ty šaty. Už si je víckrát nevezme, jenom když bude u máti sklízet z chodníku uhlí… Než přišel na své pracoviště, bylo mu jasné, co musí ze svého šatníku vyhodit a co musí naopak dokoupit. Musí si především koupit dvě tři nové šusťákovky. Květa tak říkala těm dvojdílným různobarevným kompletům, kalhotám a bundě z lehkého materiálu s lehkou, někdy síťovou podšívkou. Nosil je kde kdo. Ale Richard, snad trochu i pod vlivem Květy by si je nikdy nevzal do práce, když věděl, že bude sedět v kanceláři a chodit jen po městě. Měl za to, že se to nehodí, i když mnoho lidí na ulici potkával v těchto kompletech a v botaskách.

xxx

Sotva uplynulo pět minut po skončení pracovní doby, vstal od svého psacího stolu v kanceláři, vzal příruční kufřík, otevřel ho, aby zkontroloval, zda má vše, co tam patří, zejména všechny tři svazky klíčů. Rychle jej zavřel, zamkl, vyšel ze své pracovny, dvakrát otočil klíčem v zámku. Než udělal první krok směrem k východu, ještě jednou chytil za kliku své pracovny, zdali dobře zamkl. Do knihy příchodů a odchodů načmáral své jméno a za něj l5.20. Spěchal. V nedaleké vinárně na něj čekala Alenka. Škoda, že ji nepotkal dříve než Květu. Setkání s ní byla tak milá… Alenka byla švadlena a návrhářka zároveň, či spíše taková lepší švadlena, která uměla šaty nejen podle dodaného střihu ušít, ale dokázala i šaty či blůzku navrhnout a nakreslit střih. Však o její práci a výrobky byl jaksepatří zájem. Když se Richard u ní během dne při svých pochůzkách po městě občas zastavil, byl její obchod vždycky plný ženských různého věku. Hlavně sem však chodily její vrstevnice, ženy kolem čtyřicítky. Richard si s Alenkou od samého začátku jejich přátelství dobře rozuměl. Uvědomoval si však, že spolu neprožili ještě nic konfliktního, nic náročného. Párkrát spolu byli v restauraci a povídali si a když jí vyprovázel v noci na autobus tak se vždycky párkrát objali a vášnivě líbali. Takže vlastně nejsme přátelé…Vzpomněl si na jakousi poznámku z radia, která říkala něco v tom smyslu, že i přátelé spolu někdy spí…Nechtělo se mu myslet jak to všechno dopadne. bylo mu dobře s ní u stolku v hospůdce. Uměla se krásně smát.Z dlouhých černých vlasů, které, zejména když se trochu předklonila, splývaly až k desce stolu s ubrusem, trochu legračně vystupovaly trošku vyboulené tváře. Několikrát jí žertem řekl, že vypadá jako malý syslík. Smála se a zakláněla přitom hlavu. Její vlasy se pokaždé sklouzly po ramenech na záda, aby se vzápětí, když se opět narovnala zase elegantně přehouply přes ramena dopředu. Když ho mimořádně vzrušovala, tak ji tahal mírně za vlasy, cuchal ji a bylo mu jedno, zdali se na ně někdo dívá nebo ne. Vyprávěl ji o svých názorech na svět a lidi, o své práci i tvorbě. K obzvláště vydařeným večerům patřily ty, kdy se při rozhovoru ukázalo,že mají stejné názory na určitou věc.

Když vstoupil do bistra, rozhlédl se po všech stolech, aby zjistil, kde sedí Alenka. Dnes, ani nikdy před tím mu to nedalo příliš mnoho práce. Alenka, jakmile ho spatřila začala mávat rukou, jako když se dítě hlásí ve třídě z lavice, aby si jí paní učitelka všimla. A něžně a polohlasně volala: Ríšo, tady jsem…..

A nejinak tomu bylo i dnes. Alenka byla na něho velmi milá. Uvědomoval si, že by pro něho udělala mnohem víc než aby šla první do hospody a čekala na něho až milostivě přijde, nebo aby dokonce obešla několik hospod, našla volný stůl a pak mu zavolala, kde na něj čeká. Stalo se mu to poprvé v životě, aby na něho byl někdo tak milý, bezezbytku.

“ Milovala bych tě, i kdybys byl na vozíčku….” Uvědomoval si, že to jsou velmi silná slova, ale cítil, že jsou pravdivá. Takových různých vyznání od ní slyšel již tolik… Ale nebyli volní. Ani on, ani ona. Jejich povahy byly tak jemné, že by nedokázaly někomu způsobit bolest rozchodem. A byly tu i jejich rodiny. Ne, ne to ne… Ale co tedy… Rozchod. To také ne. Zas tajné schůzky. Zase jen milenka, ale já bych chtěla být tvoje žena..

Její slova k němu promlouvala i když byl sám. Kdesi v něm byl jakýsi magnetofon, který vše co právě prožíval, co řekl a co řekla ona, Alenka, nahrával a zcela mimo jeho vůli přehrával pořád dokola jejich schůzky a rozhovory.

xxx

Konečně přišla zásilka, na kterou dlouho čekal. Dopis z Bratislavy, ve kterém určitě bude rada, kde sehnat kolegovu právě vyšlou publikaci o nových metodách boje proti plevelům. Když Richard dopis otevřel, vypadl z něj nějaký tiskopis a malý lístek. Richard nejprve vzal lístek a hned poznal, že je to od kolegyně Jany. Informovala ho o tom, že žádanou publikaci nejsnáze ze Slovenska dostane tak, že si ji předem zaplatí v bance. To je prý nejlevnější. Banka, kterou potřeboval byla přímo naproti jeho pracovišti a proto se tam vydal hned v pondělí ráno, aby na to nemusel již myslet. V bance nebyl právě žádný zákazník. V přízemí bylo několik okének. Za každým seděla sličná pokladní. V prostoru vřed okénky, určenému pro zákazníky se procházelo několik hlídačů s pistolemi a pendreky. Rovněž na balkoně nad okénky pokladen stálo několik strážců. Richard hned po příchodu do banky znejistěl. Jeho postavení a finanční situace byly takové, že banky prakticky zatím nepotřeboval. Byl v bance poprvé po dlouhé době. Rozhlížel se kolem sebe. Nevěděl ke kterému okénku přistoupit. Všichni ozbrojení strážci i všechny pokladní se na něho upřeně dívali. Snad nečekají, že vytáhnu samopal… Konečně se rozhodl a přistoupil k nejbližšímu okénku. Vysvětlil, o co mu jde, že chce poslat na Slovensko ll5 Kč. Pokladní, kterou oslovil hledala dlouho něco v jakýchsi tabulkách. Richard se znova rozhlížel kolem sebe. Zase ty upřené pohledy všech přítomných pokladních a strážců. Konečně u jedné pokladní zazvonil telefon.. Pokladní zvedla sluchátko a řekla:

“Moment pane Ambrosi, podívám se….. Máte tu ještě dva miliony.”

Po chvíli zazvonil telefon u jiné pokladní. Situace se velmi podobala té předchozí. Po dobu co byl Richard v bance sdělili pokladní asi deseti klientům, kolik mají zbytky na účtu. Ve všech případech to byly miliony.

Richarda z toho už začínala bolet hlava. Já zde jdu zaplatit ll5 Kč a musím poslouchat takové milionářské starosti. Kolik tam ještě mám… Věděl, že on má na sporožiru pár tisíc a to je všechno. Několik let před důchodem a pořád chodí domů s průměrným platem.

Nakonec odešel z banky s nepořízenou. Pokladní totiž zjistila, že by poplatek za poslání ll5 Kč na Slovensko činil 350 Kč. Levnější prý to bude poslat přes poštu. A z pošty také Richard nakonec oněch ll5 Kč poslal, za poplatek asi 40 Kč.Až do večera myslel na to, jak taková záležitost jako je zaplacení poplatku za knihu nebo časopis do zahraničí člověka přivede do světa na druhé straně barikády.

(1999)


Floridor
25. 10. 2005
Dát tip
Plánuji pokračování. To co jsem zde zatím zveřejnil jsou jen torza budoucí novely či románu, které nemájí zatím žádný ústřední děj. Je to, bude to mozaika každodenních mikropříběhů, které snad nakonec jakýsi obraz o hlavních hrdinech dají. Dal jsem to zde k dispozici, abych se dozvěděl, zdali to není úplně zcestné.děkuji vám, že jste se do diskuse zapojili. To co jsem zatím napsal je více-méně prvada. Cítím, že si budu ale muset i něco vymyslet - fabulovat, aby to mělo větší nadhled a šmrnc. F.

supizmus
24. 10. 2005
Dát tip
ty jo, výborné. plánuješ nějaké pokračování, nebo to už takhle zůstane?

CZlovek
24. 10. 2005
Dát tip
Dobré. A je tam i dost naťuknutých věcí pro případné pokračování :-).

fungus2
19. 10. 2005
Dát tip
Tak to se mi líbilo.**

Floridor
19. 10. 2005
Dát tip
Omlouvám se za překlepy, ale zatím to jaksi nejde opravit. Po opravení chyby a odeslání se objeví : Stránku nelze najít.... Zkusím to zítra. F.

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru