Bajo, pedro a jiný věci

Chtěl bych vám vyprávět co se mi přihodilo minulej víkend, protože mi to přijde docela důležitý. Jel jsem zrovna autobusem do města a přemýšlel o jednom klukovi, kterej byl tak hrozně tichej, že když jste ho potkali na ulici, jen jste se pozdravili, poněvadž vás vůbec nenapadlo, na co se ho zeptat nebo o čem se s ním bavit. On nikdy sám nezačal a tak ho člověk, když neměl zrovna náladu, jen pozdravil. Byl to jinak moc hodnej kluk, kterej když už něco říkal, tak to bylo přinejmenším zajímavý. Znám třeba kluky, kteří pořád jenom mlčí a a sem tam prohodí nějakej stupidní vtípek a pak koukaj po lidech, jestli to bylo dobrý nebo ne. Roman Pavelka takovej nebyl.

Jel jsem tím autobusem a myslel na něho. Vůbec nevím, proč zrovna na něho. Možná to bylo tím, že venku bylo tak pěkně a když si to autobus šinul mezi poli, zvedala se odevšad pára, hlína se leskla a na všechno valilo slunko ostošest. Vzpomněl jsem si, že když jsme spolu chodili na gympl, nosil takovej hnědej vytahanej svetr a šedý manšestráky. Seděl ve druhý lavici, protože měl na dálku špatný oči a když ho nějaká učitelka vyvolala před tabuli, mluvil vždycky hrozně potichu a že mu vždycky říkala: “Nahlas Romane! Mluvíš poutavě, tak ať tě slyší i ostatní!”, ale on nikdy nezvýšil hlas ani o trošku. O přestávce sedal u okna a koukal ven. Řekli byste, že takovej tichej kluk se nikdy neusměje, ale on se usmíval skoro pořád. Když jste třeba potřebovali poradit v matice nebo dějáku, stačilo se ho zeptat a on vám to takovým klidným hlasem vysvětlil a pořád se u toho usmíval. Nikdy ze sebe nedělal haura, spíš mi připadalo, že mu je všechno to učení tak nějak jedno.

Na tohohle kluka jsem teda myslel, když jsem jel autobusem a zrovna, když jsem vystoupil, uviděl jsem na zastávce přes cestu kluka v hnědým svetru a manšestrákách, na hlavě kšiltovku. Šel jsem k němu, jenže když jsem byl u něj a viděl ho z profilu, zjistil jsem, že to není Roman, ale někdo úplně jinej. Tramvaj mě pak dovezla do města a já si to zamířil do knihovny. V sobotu měli otevříno od devíti a nikdy tam skoro nikdo nebyl. Já tam přes týden moc nechodil, protože mě strašně deprimovalo, jak tam všichni tak důležitě sedí a když jdete okolo a vržou vám boty, což mě vždycky vrzaly, házej po vás nepříjemný pohledy. Přes týden tam taky dělaj takový pošahaný knihovnice. Oni tam často změní nějaký pravidlo a když zrovna nevíte, o co de, hned vás sekýrujou. To je strašný, jak jsou lidi co odněkud vytahujou nebo zastrkávaj knížky důležitý.

Šel jsem teda do té knihovny, že si pučím A.Kristofovou, poněvadž mi ji jedna holka doporučila a to byste nevěřili - naproti mně šel Roman Pavelka. Když mě poznal - to jsme byli jen kousek od sebe, zastavil. Pozdravil jsem a taky zastavil. Hleděl na mě a nic neříkal a tak povidám: “Představ si, zrovna jsem na tebe myslel. Ty chodíš do knihovny?” Řekl, že jo, že si byl pučit Francouze a že se jede podívat za město na hradby, jestli nechcu s ním. Řekl jsem že jo, že si jen něco vypůjčím. Byl jsem z toho trochu nervózní, protože jsme se zas tak moc neznali a tak.

Sedli jsme na dvojku a jeli na konečnou. Roman už nebyl takovej tichej, jako kdysi. Celou cestu vyprávěl, jak jezdí po celý Moravě s nějakým chlápkem ve starý škodovce a restaurujou sochy na vesnicích. Za městem byla stará cihlová pevnost. Bylo to opuštěný místo, roztahaný na celej kilák. Vešli jsme takovou dírou ve zdi do rozlehlý místnosti, kde byla spousta vody. Odněkud zvrchu k nám dopadala trocha světla. Šli jsme pak po šutrech přes vodu až ke schodům, který se točily někam nahoru. Smrdělo to tam zatuchlinou a Roman mě upozorňoval na místa, kde si mám dát pozor. Lezli jsme pořád za tím světlem, až Roman vypnul baterku, kterou s sebou vez. Pak už jsme byli nahoře, kde rostly břízy. Z prken tam byla stlučená lavice. Roman pod ní chvíli šátral a pak vytáhl z pytle deku a rozprostřel ji spolu s igelitem na prkna. Sedli jsme si a já vytáhl ovocný čočky a minerálku, co jsem si s sebou vždycky o víkendu do knihovny vozil. Napravo za pevností bylo pole se zbytky sněhu, kde se proháněly vrány, z druhé strany se ozývalo vrčení motokrosových motorek. Cucali jsme bonbóny a pili tu minerálku. Roman si pak vzpomněl, že má v batohu štangli salámu a chleba a že bysme mohli udělat oheň.Tak jsme z kamenů udělali kruh a rozdělali takovej malej ohýnek.

“Poslyš, co holky?” zeptal jsem se. “Chodíš s někým?” Romanovi se rozzářil obličej a povidá: “Vždyť já mám kluka! Je to zrovna měsíc co se mi narodil kluk. Byl celej takovej červenej, když vyšel z Gábiny a pořád koulel očima.”

”Gabriela z vedlejší třídy?” zeptal jsem se napjatě.

Kývl jsem hlavou. Byl jsem z toho úplně mimo. Začal jsem uvažovat o svým životě, o tom, že nemám holku a tak a přišlo mi strašně pěkný, že Roman už má dítě a chodí s takovou holkou, jako je Gábina. Pak jsme vzpomínali na spolužáky a na to, kdo zrovna koho potkal a tak. Vyprávěl jsem mu, jak mi nedávno volal Michal, kterej bydlel kus od města a jak jsem ho pak byl navštívit. Udělal jsem si z něj takovou blbou legraci, že jsem mu řek takovým hrozně smutným hlasem, ať není překvapenej, že nemám levou ruku a ledvinu. Když jsem tam pak za dva dny přijel, jeho otec a matka, brácha i jeho holka, ti všichni si mysleli, že nemám tu levou ruku a bylo to takový hloupý, protože já ji měl. Takový věci, že někomu něco chybí a tak se vždycky strašně rychle roznesou.

Když jsme snědli salám, Roman kamsi odběhl a za chvíli se vrátil kdoví odkud s hrstí brambor a hodil je do popela a pečlivě zakryl. Šli jsme si znovu sednout na tu lavici a on povidá: “ O Petře to víš?” Nic jsem nevěděl, ale z výrazu jeho tváře jsem pochopil, že to nebude nic veselýho.

“No před čtrnácti dny měla pohřeb. Byl jsem tam se Sylvou a Lenkou a bylo tam strašně moc lidí. Přijeli i nějací Angličani. Vesměs samí mladí lidi. Byli tam taky její rodiče a na ty jsem se vůbec nemohl podívat. Připadalo mi, že bych se musel stydět, kdybych se na ně podíval. Bylo to v kostele a ten farář vůbec ani nevěděl, jak se jmenuje a musel se podívat do těch papírů pod sebou, což bylo hrozně trapný. Pak jsme šli na hřbitov, všichni ti lidi, a každej měl nějakou kytku a všichni je dávaly k té rakvi, až tam ležela celá hromada kytek...”

Pak mi Roman vykládal, že umřela kvůli nějakýmu aneurismatu a že tak umřel dřív už její mladší brácha. Pak jsme jen tak seděli a čekali, až budou hotový ty brambory. Když jsme je snědli, ukázal mi Roman různý zajímavý místa v pevnosti. Nejlepší byla studna, která byla hluboká, že nebylo vidět dno a když jste do ní něco zavolali, váš hlas se ozýval z budovy za vámi. Roman pak řekl, že už musí domů a tak jsem zase sedli na dvojku a jeli do města. Bylo po poledni a Romana napadlo, jestli se mi k nim nechce na oběd. Trošku jsem se ošíval, protože já su z lidí co dlouho nevidím nervózní - ještě k tomu, když to jsou pěkný holky, ale nakonec jsem souhlasil. Bydleli v domě s oprýskanou omítkou hned u řeky ve čtvrtým patře.

“To je nám návštěva!” přivítala mě Gábina v zástěře a podala mi od nádobí vlhkou ruku. Musel jsem se určitě červenat, když jsem říkal: “Nazdar Gábino!” protože vypadala úžasně. Některý holky na sobě můžou mít jakokýkoliv hadry a vypadají úžasně. Kdysi jsem chodil s jednou holkou co si dávala kolem krku takovej tenkej modrej svetr a přes kalhoty nosila černou sukni s ohňostrojem. Z některých holek je člověk úplně unešenej. Roman šel do vedlejšího pokoje přebalit Vojtu a tak jsem zůstal s Gábinou v kuchyni sám. Byla celá taková trochu baculatá, kůži vám měla jak broskve a poprsí se jí dmulo nad pánví, na které vařila čínu.

“To je strašně pěkný, že jste spolu s Romanem a že máte dítě a vůbec,” řekl jsem, protože mi přišlo blbý jen tak sedět, koukat na ni, jak vaří a nic neříkat. Otočila se na mě a usmála se. Když pak vytáhla sáčky s ryží a nasypala je na talíře, povídá: “Já si na tebe moc dobře vzpomínám. Jednu chvíli ses mi dokonce líbil.” Pohlédla na mě s takovým tím těžko popsatelným ženským šarmem. “Taky si vzpomínám, že když byla celá škola na Vlasech, sedl sis vedle mě a po celou dobu, co ten muzikál trval, ses ošíval.” Na to jsem si náhodu taky moc dobře pamatoval a když to řekla, pohlédl jsem na ni a začal klepat rukou o stůl, což mi přišlo značně uhozený, že jsem se musel zasmát a povidám: “No jo, no jo. Ty dovedeš i dnes vyvést člověka z míry. Holky tvýho typu to dovedou…”

Cestou mi přišlo, že všechno je najednou v takovým pořádku, v jakým to nikdy nebylo. Šel jsem okolo dětí, kteří si pouštěly lodičky v takový táhlý kaluži, vítr jim fučel do těch papírových plachtiček a přišlo mi to v pořádku. Viděl jsem paní, která venčila pudla, kterej byl oblečenej do takovýho strašnýho pletenýho úboru a přišlo mi to v pořádku. Pak jsem viděl opilýho pána, jak jde po ulici a pořvává, ale nebylo mu rozumnět a v autobuse na cestě zpátky se na mě pošklebovala přes sklo holčička, která seděla na klíně takové hrozně důležité paní. Všechno bylo v naprostým pořádku a já byl najednou strašně šťastnej. To bylo minulej víkend.