Martýrium

Byl liduprázdný podvečer a nohy již pociťovaly čtyř kilometrovou zátěž, když se z křoví za zatáčkou vynořil kynologický skvost a posadil se uprostřed cesty. Německý Ovčák bez vodítka a bez pána ho poněkud znervózňoval, ale působil klidně. Beno věděl, že nesmí zpanikařit a jakkoli změnit směr, i když byl jediným pohyblivým bodem v okolí. V podobných případech mu protřelí běžci radili, že je nejlepší, psisko v běhu – přesně a silně - nakopnout do čenichu. Říkali to, jakoby celý život nedělali nic jiného, než kopali psy do nosu. „Zakňučí a uteče, uvidíš. Hlavně se tref napoprvé, protože druhý pokus by nemusel vyjít.“  

Kdesi četl, že kdosi prý v ohrožení popadl psa za uši a ukousl mu nos. Zvíře bylo na místě mrtvé. Podobné nehumánnosti vyžadovaly silnější žaludek, který ovšem neměl.

Zmenšující se vzdálenost zvyšovala tepovou frekvenci, ale nezpomaloval.

Rovněž mu vyvstala sekvence z filmu, kdy bachař poštval psy na vězně, kteří ulehli na zem a nic se jim nestalo. Představil si, jak uléhá pár metrů před krotkým chlupáčem a usmál se. Co dál? Co když nezareaguje? Plazil by se pryč? Čekal na pomoc? Jakou? Málokdo tudy chodil a pes by se jistě dřív sebral a jednoduše odešel, tedy, jestli by dřív nezemřel smíchy.

V okamžiku míjení zatajil dech, připraven nastavit předloktí, ale pes se ani nehnul a dál apaticky seděl. Běžel dál, aniž by zvolnil, ale několikrát se mimoděk otočil. Zvíře dřepělo tam kde před chvílí a hledělo na říční hladinu. Doma o tom ještě chvíli přemýšlel, ale jak přečetl pár stránek, byl už myšlenkami jinde. O to víc ho šokovalo, když se následující čtyři dny - na stejném místě a ve stejný čas – situace opakovala. Pátý den se odhodlal a vzal sebou dva špekáčky. Usedl před chlupáče na paty a sledoval, jak zírá na dlaň s buřtem. Než se pes nesměle přiblížil; podivně až roztomile otáčel hlavou do strany. Hladově je zhltl a začal Benovi bez zábran strkat čumák do kapes tak vehementně, až se v momentě oba váleli špinaví po zemi. Vzájemná obliba vzrůstala, ale stran zvířete ohraničená padesáti metrovým kruhem, takže veškeré pokusy ho odlákat a nabídnout přístřeší, končily nezdarem. Kolem desáté to Beno vzdal, rozloučil se a odešel domů. Trápil se, snaže přijít tomu na kloub. Kdo mohl odkopnout takového krasavce? Asi jen idiot. Ztratil se? Také hloupost. Čekal tam pět dní; možná i víc. Našel by ho i pitomec. Možná se mu stýskalo po páníčkovi, který ho tam venčil, nebo … Náhle mu svitlo. Doma se zdržel jen krátce a co nejrychleji běžel zpět. Chlupáč ho ihned poznal a několikrát mu olízl tvář. Když ho škrábal na krku, litoval, že tak spěchal a nevzal pro něj nic z ledničky. Zpod bundy vyndal baterku a začal se prodírat houštím ke břehu, odkud se pes pokaždé vynořoval. Pes šel mlčky za ním. Po pár metrech si proklestil cestu k statnému topolu, vedle kterého stála prázdná rybářská stolička, pruty, kožená brašna, z které vyčuhoval podběrák.