Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Jak se Samouš I

26. 10. 2005
2
0
1432
Autor
houda

ještě jedna houdovina

Jak se Samouš málem našel (polopohádka)

 

Samouš seděl na louce a vypadal zamyšleně. A skutečně také usilovně přemýšlel.

 

„Zvláštní,“ myslel si, „že mě to napadlo až teď. Nejen, že nevím, jak jsem se sem dostal, nevím ani, kdo jsem a čí jsem.“

 

Matně si vzpomínal, že mu kdysi maminka vyprávěla cosi o bludném kořenu a o tom, co se stane tomu, kdo ho na cestě náhodou překročí, a měl nejasný pocit, že by to snad mohlo mnohé vysvětlovat. Například to, že tu sedí na louce, vypadá zamyšleně (alespoň měl ten dojem) a neví vlastně vůbec nic.

 

„Zeptám se trávy,“ napadlo ho, „je hezky zelená, roste tu od jara do zimy, ta by snad mohla něco vědět.“

 

„Skloň se níž, neslyším tě,“ ševelila tráva. Samouš jí sice nerozuměl, ale bylo mu trochu hloupé mluvit na ni takhle svrchu a tak se sklonil, dokonce na kolena klekl a všechno to pěkně na trávu vysypal.

 

„Travičko, trávo, nevíš náhodou, kde jsem, kdo jsem a jak jsem se sem dostal?“

 

„Ššššš... ššššš...“ ozývala se tiše tráva, jak se vítr otíral o její stvoly. Samouš pozorně poslouchal, ničemu nerozuměl, ale bylo to docela příjemné. Poslouchal proto dál a udělal si k tomu pohodlí. Rozprostřel kabátek a natáhl se na něj, jak dlouhý, tak široký. Oči upřel do nebe.

 

Chvíli hleděl do blankytně modré oblohy, kterou právě táhla stáda načechraných obláčků, až ho to přestalo bavit a na okamžik přivřel oči. Tráva něžně ševelila. Tiché zvuky ho ukolébaly ke spánku. Zdál se mu sen. Jaký, to vám nepovím, ale když se probudil, nebyl o nic moudřejší.

 

„Půjdu se zeptat sovy,“ napadlo ho po krátkém přemítání, „sovy jsou prý moudré a žijí v lese. Takže sbohem trávo, sbohem louko, já jdu do lesa.“ Vstal, trochu se protáhl, sebral kabátek a šel. Nemusel ani daleko, les šuměl kolem dokola. Vlastně se ani nedalo jít jinam. Jak se Samouš blížil, zdálo se mu, že šumění lesa sílí a ozývají se v něm výhrůžné tóny.

 

Srdce se mu začalo svírat a s každým dalším krokem ho opouštěla jistota, že to byl dobrý nápad. Samouš se zastavil. Hlava ho táhla zpátky na louku, kde bylo milo, lezli tam brouci a mravenci, skákali luční koníci a na kamenech se na slunci vyhřívaly ještěrky, přičemž sem tam sluply nějakou tu nepozornou mouchu-mušku.

 

Samouš stál a váhal. Pak se otočil a udělal pár kroků zpátečním směrem, ale co to? Půda pod jeho nohama jako by měkla a čvachtala. Tam, kde se dřív rozprostírala suchá a prosluněná louka, číhal náhle zrádný močál. „No tohle,“ pomyslel si zmatený Samouš.

 

V úzkostně sevřeném srdci cítil, že vracet se nemá smysl. A tak rychle udělal pár dřepů, aby si rozproudil krev, tuhnoucí mu v žilách při pomyšlení na všemožné obludy, které by na něj v lese mohly vybafnout, přitáhl kabátek těsněji kolem těla a odhodlaně vykročil. Vstoupil do lesa.

(pokračování příště)

 


zelva
26. 10. 2005
Dát tip
jo tak Samouš...líbí...tip

plzeňský
26. 10. 2005
Dát tip
Doufám, že pokračování bude taky tak zajímavé.Tip.

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru