Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

O soužití s čičinkou aneb Micinko, neškubej mi to kanape!

26. 10. 2005
2
0
1395
Autor
Lucifugus

Kdo má kočku přikývne, kdo ji nemá třeba si ji rychle pořídí.

O soužití s čičinkou
aneb
Micinko, neškubej mi to kanape!

V mnohých, přemnohých domácnostech se mimo členů rodiny najde ještě člen přijatý, dalo by se snad říci adoptovaný. Tomuto určení faktu však brání jiný fakt a sice ten, že se nejedná o lidskou bytost (zaplaťpánbůh) ale o zvíře či zviřátko.
Povětšinou jsou domácí mazlíčkové přátelští a fixovaní na své majitele, čili páníčky, a pokud se vyskytnou námitky, hned zkraje k tomu poznamenám, že taková dobře vzrostlá piraňa se mezi mazlíčky přítulné počítat nedá. Sice se, pravda, k ruce v akváriu přitulí rychle a obětavě, jenže zanechá nám namísto pocitu přátelského olíznutí či drbnutí méně prstů, než jsme měli předtím. Nikdy bychom se neměli pokoušet kupříkladu piraňu drbat za uchem. Za prvé - ona uši nemá a za druhé - i kdyby je měla, rozhodně se za nimi nenechá drbat ekvivalentem párečků s hořčicí.
Domácí chovanci nás však ve valné většině případů dokáží rozpoznat a zachovat se podle své náklonnosti, kupříkladu že smrtelně jedovatý had nám při přátelském uštknutí vstříkne jen asi poloviční dávku jedu, nebo že vzrostlý tygr nám jen zpřeráží žebra a ukousne levou nohu. Jaké štěstí, že tygr je spíš ojedinělý chovanec bláznů a podivínů, kteří se musí ukázat. Pokud si s nimi jejich mazlíček poté pohraje, tak ukážou zřejmě i svou vnitřní tělesnou stavbu, ale to je vedlejší. Ovšem od tygra je už jen skok, ač veliký, k mazlíčkovi nesmírně oblíbenému a rozšířenému.
Ke kočce domácí.
Populace se dá rozdělit na příznivce kočiček a pejsánků. A tyhle dva tábory se většinou znesvářeně přou o to, kterýže mazlíček je lepší. Nu, těžko rozsoudit, protože mám-li mluvit za sebe, mám kočky sám moc rád, ale podívejme se na to schématicky. Na rozdíl od psa, který na člověku visí jako obraz na skobě, kočky nás ve své podstatě vůbec nepotřebují a dávají to často ostentativně najevo. Kdyby si dokázaly otevřít konzervu samy, zřejmě nás vypoklonkují z bytu. Jsou nezávislé a pokud nemají náladu, tak žádné šmajchlování zkrátka nebude a hotovo, pokud nejsme masochisté, kteří se utápějí v blahu, když je rvou dva páry drápatých pacek.
Psi jsou poslušní, závislí, oddaní, poslouchají na slovo a jsou přímým obrazem svého pána. Myšleno v oblasti psychické, nikoliv že časem přejmou jeho obličej.
Kočky jsou renegáti, buřiči a volnomyšlenkářky. To je na nich jedna z nejsympatičtějších vlastností. Když se člověku do klína stulí číča, je to akt čistě dobrovolný a je cítit rozhodnutí svobodné osobnosti, že naše společnost je pro tu danou chvíli vhodná a patřičná. Zkrátka se rozhodla poctít nás svou přízní. A my jí musíme podrbat, pohladit, protože jinak se jí nezbavíme. Kočka se s námi mazlit nemusí, když nechce, ale my s ní, jo, holečku, to už je jiná.
Kočka domácí, tvoreček nenáročný, nám při každé příležitosti dá najevo, kterak si dokáže poradit sama. Ve všech situacích, které by si ji snad mohly najít. Nebo skoro ve všech. Ale i v případě, že je číča stejně zaskočena jako my, že je vyděšená z lumpárny, která se otočila proti ní, zachová si kočičí nonšalanci a pohled dámy (nebo lorda, to máte fuk). Tudíž, když uslyšíme zuřivé škubání z prádelníku a po otevření dvířek, která před námi ale už pootevřela šikovná tlapka, se vyvalí jakýsi nezemský chuchvalec pochybného charakteru, jehož vnější slupku tvoří naše šatstvo, nejčastěji svetr, ale náplň je víc než tajemná, věřme, že tento kokon zmaru odkryje poněkud pocuchanou, leč stále optimistickou kočku. Jakmile ji vymotáme z cucků ubohé hromádky vlny, jediné vzpomínky na náš oblíbený kus oděvu, máme tu zase lvíčka salónu. Zvedne namyšleně ještě před chvilkou někde za krkem přišmodrchaný ocásek, zakroutí ho jako mikulášskou berlu a odejde středem.
Ovšem vyjádřit podiv nad tím, co se přihodí, to zase náš kočičí miláček umí, to ano. To přece není nic špatného, co by hnulo její samostatností a zvednutým čumáčkem. Když jeden z kocourů, které máme taky podepsané, proháněl jedno ráno po obýváku vyštrachané klubíčko vyšívací příze, pletouce na podlaze jakousi řídkou síť kolem nohou stolku a koleček křesel, bylo všechno v naprostém a nejlepším pořádku. Jenže potom jakousi nešťastnou náhodou spočinula jeho tlapka v oku, které se s jásotem utáhlo, síť dostala svůj význam a lapila prvního živého tvora v dosahu.
Nikdy jsem neslyšel hlasitější vyjadřování podivu, na mou čest, ať už si jí mám kolik chci. Překvapené a hluboce ublížené, pohrdlivé a zároveň rozčarované vřískání se ozvalo a vytrhlo mne ze spánku bez jakéhokoliv smlouvání. Když jsem doskákal po jedné (druhou jsem si nejspíš cestou ukopl o stolek u postele) do obýváku, spatřil jsem, kterak činaný kocourek stojí málem na zadních a zajisté se mi pokouší předvést že i s touhle prkotinou dokáže stepovat a přitom si ještě z plna hrdla zazpívá tu jejich, čili hitovku s názvem „mňááááááuvaaaaaaaaaauvrrrrrrrrrrrrvřííííííííííííííííííísk!“
„Probůh!“ vzkřikl jsem v náhlém zatemnění smyslů. Druhou součást oblíbeného zvolání, čili „zázrak!“ už jsem si nechal na jindy. A zatápal po dostupných nůžkách, leč ani kdybych v tu chvíli zvolal „království za nůžky!“ nikdo s nimi nepřikluše. No nic, musel jsem si vypomoci jinak. V ruce se mi zjevila dýka. Kocour přestal stepovat, zřejmě zahlédl zbraň v mé ruce a nepřítomný pohled v očích. Když jsem ho popadl, přátelsky se na mě vrhl, aby mě rozdrápal, jak jen dokáže nejlépe, takže on páral mě a já zatím pouto na jeho pacce. Nakonec jsme zůstali sedět vedle sebe, já oddychující a nadávající na jeho pazoury a on – ztělesněná nevinnost, olizující si zadní část těla s výrazem z černé myšlenky nařčeného andílka.
A jiná pohádka – kočka je tvor od přírody šíleně zvědavý… jakmile vidí jakýkoliv otvor, škvíru, aspoň tam strčí hlavu, když už nic jiného. Je zajímavé, že jako otvor bere i obyčejné ucho igelitové tašky. Jenže ona hlavu prostrčí, zřejmě je překvapená že na druhé straně to vypadá úplně stejně, jako na té první, a z rozčarování zvedne uši. Tenhle počin však okamžitě zamezuje počinu následujícímu, kterým by mělo být opětovné vytažení hlavy.
Zpátky to nejde, čičinko, taška couvá s tebou, tak co teď?
Kupředu, zpátky ni krok!
Jenže ze čtyř nohou, jednoho těla a jednoho ocasu se našemu torturálnímu mazlíčkovi podaří prostrčit maximálně jednu nohu, načež se s pyšným kvíkáním, jako zasloužilý diplomat s šerpou přes prsa, rozletí vstříc našemu nábytku, košťatům a všemu, co je kde opřené. Kočka v tu chvíli je rovna projektilu z děla z filmu Vynález zkázy. Kdybychom měli o stěnu opřené dvě dvoumetrákové traverzy, ač je to nesmysl, kočička s pláštěm z igelitky, hrající si na nějakého supermana ze supermarketu, by je dokázala porazit, zbořit, ohnout, zlomit a přitom se ani nezadýchat. Po celém bytě se ozývá kravál, relativně malé zvířátko je vidět spíše podle toho, co se kácí na úrovni našich očí. Květinový stolek se řítí, židle odskočí jako pilkou uštknutá, sklo ve vitríně zadrnčí, ubrus zmizí jako kouzlem i se skleničkami a případným dalším nádobím a vše provází třeskot, rachot, randál, dunění a s tím se mísící válečný pokřik našeho chlupatého supermana, poletujícího bytem rychlostí světla.
Takto posedlou kočku bychom měli neprodleně chytit nebo jí alespoň zamezit v dalším destruktivním pohybu. To za nás však může udělat i náhoda. Na vlastní oči jsem viděl, jak kočičí nepromokavý pláštík přivřely dveře na balkon, řízením příhodně fouknuvšího průvanu. Ovšem potom se na kočku musíme vrhnout sami a fofrem, protože ona se cítí lapena a to se jí, věru, ani za mák nelíbí. Postaví se hrdinně svému lapení a po vzoru Jánošíka začne divoce křepčit, nohama vykopávat a vyskakovat jako ocelová pružina. Ale to už jsme u ní my a popadneme ji do silného objetí. Zvířátko by určitě chtělo v tu chvíli vykřiknout památné:
„Keď stě si ma upiekli, tak si ma aj sjedztě!“
Jenže při spatření našeho kukuče, naznačujícího ponuře „Neříkej dvakrát, číčo!“ raději pokorně zmlkne, nechá se vysvobodit, zamává na nás ocáskem, někde se usadí a pobaveně sleduje naše úsilí při předělávání sluje po honičce zpět do podoby lidského obydlí.
Kočka je přítel člověka. No, sice je to občas stejný přítel jako Shakespearův Jago, ale přeci jen přítel. Když ji máme kolem sebe, můžeme si být jisti, že se nebudeme nudit ani jediný den a ticha si neužijeme, ani kdybychom se na nudličky rozkrájeli.
V jednom slavném českém filmu bylo řečeno:
„Nudíte se? Kupte si medvídka mývala!“
Dovolím si podotknout, že obyčejná minda domácí úplně, ale úplně stačí…

Freedom73
30. 10. 2005
Dát tip
Já chci kočku!!!

vesuvanka
27. 10. 2005
Dát tip
moc hezky a vtipně napsané :-)))) TIP

sklenář
26. 10. 2005
Dát tip
my bourali byt kvůli rolničce na šňůrce - kolem zadní nohy - ne, že bysme jí tam snad sami uvázali!!! (byla to dekorace - původně) :-))

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru