Meč Británie: Cornwallský had, část první

Šumějící moře doráželo na útesy. Blízko u hladiny se několik racků snažilo ulovit si něco k jídlu. Domlouvali se mezi sebou hlasitým křikem, kterým si sjednávali postup lovu. Ryby byly v těchto končinách mnohem chytřejší než kdekoliv jinde. Bohužel pro ryby, pro racky toto tvrzení platilo dvojnásob. Voda sem tam na břeh vyvrhla trosky loděk, jejichž majitelé byli natolik nerozvážní, že se pustili na moře právě zde, v Cornwallském úseku Keltského moře. Mořský vzduch prosycen pachem ryb tvořil jakousi podivnou směs, která by se nemusela lidem se slabým žaludkem líbit. Ovšem síla mořských vln narážejících na břehy dávala jasně najevo, že tady nežijí lidé se slabým žaludkem.

Na jedné z pláží stál muž. Jeho oblečení dávalo najevo, že pravděpodobně nebude patřit mezi chudinu, ale na druhou stranu, kdo z šlechticů by vstával takhle časně?

Plášť purpurové barvy vál ve větru a tím dodával postavě ještě dramatičtější vzhled. Tento gentleman si očividně potrpěl na fialové nebo červené barvy. Hedvábná bledě fialová košile, jejíž rukávy bylo možné zahlédnout zpod temně rudé sametové vesty, jenž byla povolená, a tak umožňovala svobodu pohybu. Boty z červené solidní kůže byly vyrobeny pro tanečníka, měly složité šněrování až ke kolenům a zahnutou špičku, která ale zatím vlastníka netlačila a ani nebyla příliš volná. Současné módě navzdory měl muž volné kalhoty nachového zbarvení, opět ze sametu. Kalhoty mu držel pás z ruměné kůže. Na hlavě měl červený klobouk zdobený zlatou přezkou. Ruce mu zahřívaly rukavice z načervenalého materiálu.

Ozbrojen nebyl. Za prvé proto, že v těchto ranních hodinách ještě každý rozumný vrah spí, a za druhé proto, že se od ostatních neočekávalo, že by se jej někdo pokusil napadnout.

Sundal si klobouk a nacvičeným pohybem si uhladil vlasy, které mu spadly do jeho šedozelených očí. Tvář měl tak nějak kostrbatou, jako by si sochař usmyslel, že se nebude zdržovat nesmyslnými detaily a vytesá do kamene ostré tvary, aby to měl už za sebou. Ale přesto z jeho obličeje, a především pak z pohledu jeho vlčích očí, bylo jasné, že tenhle člověk se nebude s nikým hádat. Nanejvýše by byl ochoten diskutovat a způsobu popravy odvážlivce, který by se mu snažil oponovat.

Zadíval se na moře a na lovící racky. Poté se škodolibě usmál a sebral ze země oblázek, potěžkal ho v ruce, a pak si vybral jiný. Spokojen s výsledkem svého rozhodnutí se otočil k rackům. Prohlédl si jejich rozmístění a v hlavě se mu zapnulo několik programů, které vyhodnocovaly, po jakém rackovi by bylo nejvýhodnější kámen vrhnout. Muž si spočítal rychlost větru, rychlost racků, pravděpodobnost změny směru některého z ptáků a našel si nejvýhodnější chvíli. Teprve po tomto několikaminutovém bádání oblázek hodil po rackovi, který se právě střemhlav snášel k hladině na svou kořist. V okamžiku, kdy už  rackův zobák prořízl hladinu moře, byl pták zasažen kamenem do temene hlavy. Naprosto nedůstojně pak tento elegantní tvor pleskl svým nyní už bezvládným tělem do moře.

Tak to byla dnešní první oběť lorda Meleganta, vévody z Cornwallu.

 

Na jiném místě, dvě stě kilometrů vzdáleném od pláže, na níž Melegant nemilosrdně hubil racky, se pomalu probouzel hrad Camelot. Lépe řečeno, probouzelo se služebnictvo, které mělo připravit panstvo na cestu do Cronwallu. Podkoní nastrojovali koně, kuchařky pekli a vařili, aby měla šlechta po cestě co jíst, kočí dělali poslední úpravy kočárů, úředníci balili lejstra a glejty, nádeníci nakládali zavazadla, léčitelky do svých vaků přidaly ještě nějaké bylinky a masti. Kdo ví, co se může stát,vždyť cesta je dlouhá.

Uprostřed toho shonu a všeobecného zmatku stál světlovlasý muž v dobře ušitých modrých šatech s vyšitým znakem Artušova Červeného draka na prsou. Vypadal jako někdo, kdo večer chodí spát poslední, aby dohlédl na dodržení večerky, a zase ráno vstává první, aby přinutil ostatní k práci. Tento muž nahrazoval a překonával všechny kohouty v království, a to nejenom v oznamování večerky a budíčku, ale i v kohoutí nadutosti a pýše. Králův nevlastní bratr Kay vám dokázal kdykoliv říct přesně na vteřinu, kolik je právě hodin, ale také vám kdykoliv dokázal, že jeho „vlastenecká hrdost“ překračuje únosnou míru.

Kay byl velice schopný velitel, bohužel pro něj (a naštěstí pro Artušovu armádu) se jeho taktické schopnosti vztahovaly jen a pouze na rozmístění sloužících v jídelně nebo na pořadí jednotlivých chodů. Proto si ani dobrosrdečný Artuš nemohl dovolit Kaye jmenovat třeba i jen desátníkem. Už jenom kvůli faktu, že by Kay své podřízené terorizoval s vytíráním podlahy a servírováním ke stolu.

Kay nebyl zlý, ba ani škodolibý. Svého bratra miloval nadevše a kdykoliv bylo na Artušovu adresu poznamenáno něco nepěkného, nactiutrhač si mohl vsadit jedna ku deseti, že skončí v jámě s opravdu ostrými kůly. Kay si myslel, že je nejdůležitější osoba království, že bez něj by se Artuš nikdy neobešel. Svým způsobem měl pravdu. Kdyby Kay neexistoval, bylo by království Logres příliš šťastné místo.

Na turnajích se Kay nikdy příliš nepředvedl. Tedy předvedl, ale opět ve své vychloubačnosti a samochvále. Šermovat uměl možná tak s vařečkou nebo pánvičkou, to byly totiž jeho oblíbené zbraně v boji proti služebnictvu. Kay byl přehnaně paranoidní. Za každým rohem viděl zabijáka, číši s nápojem nechal vždy nejméně čtyřikrát ochutnat, neočekávané návštěvy nechal vysvléci z šatů, aby se přesvědčil, zdali nemá návštěvník někde schovanou zbraň. Ostatní rytíři Řádu Kulatého stolu si z králova nevlastního bratra tropili vtípky, čímž mnohdy vyprovokovali Kayovu vynalézavost. Stačí jen připomenout, jak sir Weine Kaye potupně shodil z koně a prohlásil, že ho není důstojné, aby se bil s takovým budižkničemu a hned nato začal imitovat Kayův přeskakující hlas, který bývá tak často slyšet v chodbách Camelotu. Kay se ale ještě ten den Weinovi pomstil. Nechal mu do polévky přimíchat projímadlo. Chudák Weine pak strávil několik dní na hradní latríně.

Ale i přes všechny ty vtípky drobné války měli rytíři Kaye rádi. Stejně jako on je. Kay by se dal charakterizovat dvěma slovy: nejvyšší hofmistr. Myslím, že to mluví za všechno.

„Hejbněte sebou, kůže líný!“ křičel hofmistr na dva sloužící, kteří si odpočinuli po odnošení několika těžkých truhel, „Já vás mám celou dobu v merku, nemyslete si, že se tady budete flákat!“ káral dál hofmistr a hlas se mu rozčilením třásl, „Znám ty vaše metody, chátro líná! Děláte, že něco děláte, ale když se má něco dělat, tak nic neděláte, protože se děláte, že děláte něco jiného!“ Kayovi od úst prskaly sliny. „Nesnažte se mě rozzlobit,“ pravil Kay rozvztekaným tónem, „vy moc dobře víte, že jsem dobrák, že vám hodně dovolím, dnes jsem vás nechal spát o padesát sedm vteřin déle a vy mi to pak takhle oplatíte!“ Kay už byl rudý v obličeji, a tak musel svůj projev na chvíli zastavit, aby mohl do plic nasát trochu vzduchu.

O kus dál stáli dva mladíci, podle oblečení a zavazadel asi písaři, pomocní knihovníci nebo pobočníci kancléře. Oba se tvářili dost zachmuřeně, jako by se každou chvíli mělo stát něco strašného. Jeden z nich vyhodil do vzduchu mincí, kterou pak chytil do dlaně. Mládence otevřel pěst. Tomu druhému se viditelně ulevilo, dokonce mu po tváři přeběhl zlomyslný úsměv. Zato ten druhý byl nyní, takříkajíc, na prášky. V jeho případě by ale asi nepomohlo ani deset kamiónů aspirinu.

Mladý úředník udělal několik opatrných kroků směrem ke Kayovi. Poté se otočil ke svému příteli, který se usmíval jako Jack Rozparovač ve veřejném domě. „Jestli tohle přežiju, tak ho zabiju,“ učinil mladičký tajemník v duchu předsevzetí a poklepal Kayovi na rameno.         

„Ehm, promiňte, pane,“ začal mladík, ale větu nedokončil.

„Co chceš?!“ vyštěkl na chlapce Kay, „Nevidíš, že pracuju? Cožpak nemáš na starost nic jiného, než otravovat pracujícího člověka? Hmm? Tak odpovíš mi?“ Kay se na tajemníka výhružně podíval a ten se začal třást jako želatinová pochoutka. Kay se ušklíbl. Tak na téhle pochoutce si chtěl očividně dost pochutnat.

„No?“ vyzval třesoucího se mladíka, „Já čekám na tvou odpověď. Máš nějaký důvod, proč mě rušit v takhle naléhavou chvíli?“

Hoch se rozhlédl kolem sebe a hledal pomoc, někoho, o koho by se mohl opřít, někoho, kdo by mu v tomto momentě pomohl. Lidově řečeno hledal někoho, na koho by mohl svést své trápení, někoho, koho by obvinil z čehokoliv, třebaže zabil arcivévodu Ferdinanda. To, že k této události dojde až za čtrnáct století, byl teď zanedbatelný detail. Bohužel nikdo takový se v okruhu dvaceti tisíc kilometrů a v časovém období tisíc pět set let nenacházel.

            „Chm,“ řekl jinoch a vzápětí dostal od hofmistra políček.

            „Tak takhle se mluví s šlechticem? Takhle se mluví s hofmistrem? Takhle se mluví se svým chlebodárcem? Ty nevděčná holoto, okamžitě vyklop o co jde, nebo tě, na mou duši a na vepřový guláš, nechám zmrskat tak, že tě ani vlastní zrcadlo nepozná!“

            Mladíkova tvář byla zarudlá a byl na ní otisk hofmistrovy dlaně. Jeho pohled připoutala hofmistrova ruka, která sjela k biči za opaskem. Asi neměl moc na vybranou. Buď mluvit a dostat výprask, nebo mlčet a dostat výprask a pak promluvit a dostat výprask. První možnost pro něj byla přijatelnější.

            „Ztratili se listiny, které nám z Cornwallu poslali naši zpravodajové. Daňová přiznání, obchodní pakty, soudní spisy, všechno. Hledali jsme všude, ale nikde jsme nic nenašli.“

            No vida, ani to nebolelo. Mladý úředník zavřel oči v očekávání, kdy dostane další ránu. Kay chvilku přemýšlel, v této větě bylo na jeho omezenou mozkovou kapacitu nějak moc slov, proto musel chvilku vstřebávat informace. Poté se rozkřikl:

            „Jakže? Co si to dovolujete? Jak je vůbec možné, že díky vaší neschopnosti přišla Logresská rozvědka o vůbec nejdůležitější důkazy o aktivitách toho Cornwallského hada Meleganta? Copak existuje nějaké slovo, které by vystihovalo takovou nepořádnost, lenost, zahálčivost, nepozornost…“ Následoval dlouhý výčet snad všech lidských nectností (včetně impotentnosti), které kdy lidstvo poznalo. Kay měl velkou slovní zásobu, a když přišlo na nadávky služebnictvu, dokázal tak dlouho hříšníka plísnit a kárat, že se ten buď na místě oběsil anebo utopil (druhá varianta byla lepší, protože když se člověk houpal ve větru a kopal nožičkami, pořád slyšel Kayovy výčitky, kdežto ve vodě byla smrt poklidnější).

            Kay se náhle zarazil ve vyjmenovávání nadávek a odmlčel se. Něco muselo dojít i Kayovu slepičímu (pardon, kohoutímu) mozečku.

            „Moment,“ přemýšlel Kay nahlas, „když se ztratili nějaké dokumenty, proč s tím jdete za mnou a ne za kancléřem Dathanem?“

„No, to je právě to,“ mladík se nervózně usmál a oblízl si rty, „ten totiž zmizel taky.“

            V Kayově hlavě právě probíhala rovnice. Zmizení kancléře plus zmizení dokumentů rovná se spiknutí. Ne, nemohlo se to rovnat zapadnutí listin za skříň, nemohlo se to rovnat onemocnění kancléře nebo návštěva u zubaře. To se prostě a jednoduše rovnalo spiknutí. Na vyřešení tohoto příkladu jste nepotřebovali ani základní školu, každé malé dítě přeci vědělo, že když v jeden stejný den zmizí nejvyšší královský kancléř a důkazy proti největšímu odpůrci králových zákonů, je to prostě spiknutí. Spiknutí.

            „To je spiknutí!“ vykřikl Kay, „Poplách! Sabotáž! Spiknutí! Vzpoura! Revolta! Povstání…“ Kayův slovník teď hledal synonyma pro slovo „spiknutí“.

            Obyvatelé hradu, kteří ještě spali se probouzeli a jejich výrazy dávali znát, že tady někoho bude hodně mrzet, že je vzbudil. Opravdu hodně mrzet.

            Kay běhal po nádvoří jako splašené kuře (pardon, kohout) a burcoval vojáky, aby se připravili na pronásledování.

            „Rychle, nasedněte na koně a jeďte! Ten zrádce Dathan určitě jel do Cornwallu za tím všivákem Melegantem. Co na mě tak blbě zíráte?!“ Vojáci, služebníci i dvořané se však nedívali na Kaye (taky kdo by se na něj chtěl dívat, že) ale někam za něj. Kay se pomalu otočil. Nastala trapná tichá chvilka, takový ten okamžik těsně před tím, než se diváci rozesmějí.

            Na nádvoří se procházel kancléř Dathan, v ruce držel koláč, ze kterého hladově ukusoval a v druhé nesl svazek pergamenů.

            Když Dathan dorazil doprostřed nádvoří, všichni se začali naplno smát, někteří smíchem plakali, jiní se v bolestivých křečích pobavení váleli po zemi. Kay pochopil, že se zřejmě spletl, ale také věděl, že jestli si chce udržet alespoň zbytek své důstojnosti, musí pro to něco udělat.

            „Dost bylo legrace, teď zpátky do práce! A nepřejte si mě, jestli se budete flákat!“ zakřičel a své slova stvrdil prásknutím biče.

 

Nejvyšší královský kancléř Dathan za sebou zavřel dveře. Zkontroloval, zdali v místnosti není kromě něho někdo přítomen, a pak se opírajíce o dveře sesul k zemi. Ruka s koláčem se mu třásla tak, že některá maková zrníčka dospěla k názoru, že by bylo lepší pečivo opustit, protože jinak by je postihla žaludeční nevolnost. Druhá ruka křečovitě mačkala svazek dokumentů.

            Dathan několik minut seděl na zemi, zatímco se každičká buňka jeho těla otřásala jako dům v epicentru zemětřesení. Poté se kancléř Dathan s hlubokým nádechem postavil na nohy a rozhodným krokem přešel ke svému stolu. Na desku položil papíry, které rozdělil na dvě hromádky. Tu první si prohlédl s odporem, na druhou se zahleděl jako spokojený umělec.        

            „Povedlo se mi to,“ pochválil Dathan sám sebe, „Nikdo by to nesvedl lépe než já,“ pokračoval ve svých chvalozpěvech kancléř. Znovu se podíval na obě dvě hromádky. Ano, byly k nerozeznání, kancléřovi se dokonale podařilo napodobit písmo královského agenta z Cornwallu. Navíc si nikdo nestihl původní dokument vůbec prohlédnout, takže Dathan měl možnost do zprávy napsat jakékoliv údaje. Klidně i to, že v Cornwallu létají pečení holuby do úst nebo že v řece teče pivo.

            Falsifikát položil zpět na stůl a s originálem přešel ke krbu. Dathan se usmál.

            „Za těch dvě stě zlatých měsíčně mi to stojí,“ prohlásil uspokojeně a dokument zapálil.

 

Vévoda Melegant byl nervózní. To u něj nebyl příliš častý jev, většinou v jeho přítomnosti byli neklidní ostatní lidé, protože vévodův výsměšný a samolibý pohled mnohokrát přinutil i nafoukaného biskupa Gildase, aby s kňouráním sklopil zrak. Melegant se svojí proslulou rozvědkou patřil k nejobávanějším institucím v Británii, věhlas této sítě informátorů, vrahů, únosců, špiónů a vyvrhelů společnosti předčil pouze hofmistr Kay (ten však, jak už bylo řečeno, vás byl schopen rozlámat v kole i za to, že jste po sobě špatně spláchli záchod nebo že nezvedáte prkýnko. Inu, i takoví lidé mohou být v důležitých funkcích, jen si vzpomeňte na představitele CIA, FBI, KGB, Interpolu nebo Policie České republiky).

            Melegant se procházel po chodbách svého hradu Tintagelu. Hrad byl původně postaven coby letovisko jednoho římského zbohatlíka (tady narážíme na malý problém, a totiž na to, že jen masochista nebo sebevrah by si postavil své letovisko v deštivé Anglii a navíc ještě v Cornwallu nedaleko od bývalého sídla obra Gogmagoga a kyklopa Gerhora. To je stejné jako si postavit chatu s bazénem v Afghánistánu u Tora Bory), později byl ale keltskými obyvateli přestavěn na hrad, který plnil úkol ochrany Keltů před vetřelci z moře. Vzhledem k tomu, že na této části Anglie se už přes dvě stě let nikdo nevylodil s úmyslem násilně zabrat tento prohnilý ostrov, byl strategický význam Tintagelu lidově řečeno na pytel. Nutno podotknout, že přestavba proběhla před sto lety. No nejsou ti Keltové divní?

            Melegant se dostal k moci po svém otci Bagdemagovi Cornwallském, který byl bratrem vévody Labana. Laban byl ten nešťastník, který se postavil slavnému a opěvovanému Utheru Pandragonovi, otci našeho skvělého Artuše. Tím pádem se Melegant stal nepřímým bratrancem Artušovým, a zároveň byl bratrancem někoho jiného. Ten někdo musel být dost významnou osobou, aby se ho Melegant bál. Králova nevlastní sestra lady Morgana byla též Melegantovou nevlastní sestřenkou. Pch, celá ta fraška okolo šlechtictví je jenom rodinný podnik. Ale tenhle podnik Melegantovi hodně vynáší.

            Když se Melegantovi podařilo dosáhnout stolce vévody (to bylo doprovázeno několika bezvýznamnými vraždami, mimo jiné i vraždou chudáka starého Bagdemaga), začal římské letovisko zvelebovat, aby se v něm dalo lépe žít. Obnovil lázně, saunu a dokonce i malý amfiteátr, který zde bývalý vlastník zanechal. Začal sbírat rukopisy knězů, naučil se číst a psát nejen latinsky, ale i řecky a egyptsky, což bylo na jednoho člověka až příliš. Z lékařských spisů vyčetl recepty na nejrůznější nemoci, z těch právnických zase na nejrůznější problémy. V Logres nebyl pravděpodobně nikdo vzdělanější než právě lord Melegant, pokud nepočítáme Merlina, ale ten to dostal už do vínku darem. Melegant musel dřít a cvičit, aby zvládl základy matematiky, astronomie, práv, umění a mnoha dalších oborů, odměna na něj však čekala ve formě nejlákavější. Měl reálnou šanci stát se logreským králem. A tu šanci pořád má, protože právě jeho kvality uchvátily Její Výsost královnu Morganu, vládkyni Lothianu a Orknejských ostrovů. Ta mu při jedné ze svých tajných návštěv na jihu darovala jedno za dvou Zrcadel, které ukradla Merlinovi a druidu Zadokovi. Zrcadla měla moc vytvářet magickou cestu, tedy když někdo vstoupil do jednoho Zrcadla, objevil se na místě, kde se nacházelo druhé a naopak. Zároveň bylo možné se skrze Zrcadla dívat na „druhou stranu“, bylo možné vnímat všechny zvuky i vůně z „krajiny za Zrcadlem“. Zrcadlo bylo možné „aktivovat“ jedním velice složitým kouzlem, jehož postup a náročnost zvládali jen nejmocnější čarodějové. K těm Morgana bezpochyby patřila. Melegantovo Zrcadlo bylo v provozu neustále, to Morganino se rozjasnilo pouze ve chvíli, kdy Morgana provedla svůj rituál k otevření magické cesty. Zrcadla byla snadno zničitelná, jediný háček byl v tom, že pokud byly obě aktivovány, nebylo možné jim nijak ublížit, naproti tomu když byly vypnuté, stačilo do něj jen neopatrně ťuknout a po zemi se válely magické střepy. Kdo ví, co by se při zničení tak mocného magického zřídla mohlo stát, určitě bych ale nikomu nedoporučoval být v případě rozbití některého ze Zrcadel v blízkosti této nehody. No, abych se lépe vyjádřil, nikomu bych nedoporučoval být v takovém případě na stejné planetě, kde k tomu došlo. Nejbezpečnější by bylo, kdybyste se při likvidaci Zrcadel nacházeli o nějaký jeden či dva vesmíry dál.

            Melegant si byl vědom své důležitosti, a proto své Zrcadlo umístil do tajného sklepení z dob vévody Labana. Bylo spíše takové formální opatření, protože i kdyby Zrcadlo někdo viděl, bylo to prostě jen zrcadlo. Horší by bylo, kdyby se před nálezcem obraz náhle rozplynul a změnil se v něco, co se kolem nešťastníka rozhodně nenacházelo. Proto Melegant Zrcadlo uklidil do bezpečí. Vlastně do bezpečí uklidil ostatní obyvatele hradu, protože královna Morgana by mohla být poslední věcí, kterou by ve svém životě spatřili. Vyjma ohnivé koule, oblíbeného kouzla Její Výsosti. O existenci Zrcadla věděl kromě Meleganta jen velitel stráží Tibor a Melegantova skoro-milenka Alice Heartbreaksová. U těch si Melegant mohl být jistý, že o Zrcadlu neřeknou Logresské tajné službě. Tibor na to měl moc malou fantazii a Alice zase moc velkou. To znamená, že Tibora nenapadlo, že by si tímto způsobem mohl obstarat tolik peněz, že by si nadosmrti žil jako král a Alice si zase dokázala živě představit, co by jí Melegant provedl, kdyby jeho tajemství někomu řekla.

            Vévoda prošel kolem kuchyně, kde se začala připravovat snídaně pro služebnictvo (panstvo jedlo až o cca tři hodiny později) a zahnul do…do…do. Do zdi. Melegant se slabě pousmál. Na tohle opatření byl velmi hrdý, iluze zdi byla tak věrohodná, že lidský mozek prostě nepřipouštěl, že je to jen magie. Na zdi se dokonce tvořili pavučiny, lezli po ní brouci, usazoval se na ní prach, zkrátka řečeno, byla to mistrovsky provedená iluze stěny, kterou zde vytvořila samotná Morgana.

            Chodba za zdí byly špinavá, stará a zašlá, v prachu byla vyšlapaná cestička někým, kdo tudy pravidelně chodí, ale jinak působila dojmem tisícileté hrobky. Když se návštěvník zastavil, mohl slyšet zvuk vzdáleného moře, které se rozbíjelo o útesy. Chodba byla strašidelná, protože svou ponurou atmosférou působila na každý pór vetřelcovi kůže, vplížila se mu do mysli a tam ho dávila a stravovala tak dlouho, dokud nešťastník nezešílel. Opět drobný magický dárek od královny Morgany. Tenhle hrad byl její magií natolik prošpikován a zaplněn, že kdokoliv, kdo by se snažil v Tintagelu čarovat, by zažil největší ohňostroj svého života. Na tak velkolepou podívanou by nikdy nezapomněl, protože by na to už neměl čas.

            Melegant dorazil ke starým dveřím. Dlouhý pobyt ve vlhkém podzemí se na dveřích skutečně podepsal, na mnoha místech byly plesnivé, lépe řečeno dveře byly jedna velká plíseň, kde tu a tam bylo vidět kus starého červy prožraného dřeva. Melegant se znechuceně dotkl kliky a dveře otevřel. Místnost za nimi vypadala jako dům po hurikánu, ale pořád byla pro život přijatelnější než chodba, kterou se k ní šlo. Možná proto si zde udělalo příbytek několik krysích rodin, které spolu válčili o nejteplejší místo, které představovalo velké křeslo uprostřed místnosti. Naproti křeslu bylo obrovské asi dvoumetrové zrcadlo, které bylo vsazeno do zdi. Melegant zašlápl jednu z pobíhajících krys a čekal. Nemusel čekat dlouho, po chvilce se obraz v Zrcadle změnil. Teď v něm bylo vidět luxusně zařízenou komnatu s mnoha koberci a kožešinami, na zdi byly tapiserie a gobelíny, které znázorňovali velké bitvy z časů římské říše. Některé stěny byly též ozdobeny obrazy velkých vojevůdců nebo politiků. Pokoj za Zrcadlem byl vybaven několika stolky z krásného dřeva, na kterých byly pečlivě rozloženy hromádky papírů nebo mramorových desek. Na žádném ze stolků nechyběla mísa s čerstvým ovocem a amfora vína. U každého stolku byla pohodlná židle. Místnost vyhříval krb, na jehož římse byly vystaveny zlaté a stříbrné talíře. Velkou část světnice zabírala pohodlná pohovka s pozlacenými nohami. Součástí místnosti bylo také obrovské křeslo potažené rudým suknem, na kterém seděla překrásná žena, jenž si opírala nohy o podnožku.

            Královna Morgana byla pořád velmi krásná, a to i přesto, že jí táhlo na pětačtyřicet. Její krásná pleť byla stejně tak svěží a jemná, jako když jí bylo dvacet. Černé rovné vlasy jí sahaly až téměř k pasu. Pečlivě ušité šaty byly v oblasti hrudníku vybouleny, a tak dávaly tušit, že se pod nimi nachází něco velice pěkného. Pečlivě upravené obočí dohlíželo na krásné hnědě oříškové oči, které se při mrknutí zavřely víčky s dlouhými řasami. Ústa byla plná a sladká, každý, kdo okusil jejich chuť, mohl mluvit o nejsladší pochoutce na světě.

            „Má paní,“ řekl Melegant a poklekl. Morgana se svůdně usmála. Byla ráda, když před ní padali na kolena rytíři, diplomati a politici. Bylo to vyjádření úcty k ženě a takováto úcta se ve středověku tak často neviděla. Morganu to vždy dokázalo příjemně naladit.

            „Vstaň a posaď se, můj milý Melegante,“ vybídla Morgana vévodu. Ten vstal, ale když se podíval směrem ke křeslu, na němž se právě pářily dvě krysy, rozhodl se, že to není nejlepší nápad.

            „Radši postojím, má paní. Koneckonců, není mě hodné sedět ve vaší přítomnosti,“ vymluvil se Melegant.

            Morgana se znovu pousmála a tím Melegantovi vehnala do krve další dávku hormonů. Melegant neměl rád tyhle její hrátky. Zkoušela ho, ale on se nikdy neodvážil ani slůvkem se zmínit o jakýchkoli Morganiných tělesných přednostech.

            „Budiž,“ dala královna svolení Melegantovi a pokračovala: „Blíží se náš velký den. Už brzy se ten hlupák Artuš skloní před mou mocí, už brzy můj syn dosedne na logresský trůn.“            

            Při těchto slovech po Melegantově tváři přeběhl výraz, který by se dal definovat jako pobavení. Vévoda měl královnu rád, byl a chtěl by být k její osobě loajální, ale nikdy nedopustí, aby mu někdo sebral trůn. To by připustil jen jako mrtvý. I když v Morganině případě tato varianta nebyla zcela vyloučena, protože ani Melegantův důvtip by asi nepřekonal její magické schopnosti.

            „Za pět dní sem na tvůj hrad dorazí Artuš a jeho doprovod,“ oznamovala Morgana.   Melegant přikývl. To nebylo nic nového, král jsem měl dorazit na inspekci, kterou inicioval Kay z domněky, že Melegant je zrádce. On jím sice byl, ale nikdo to neměl vědět a už vůbec na Kay, nicméně Kay ze spiknutí podezříval i svou babičku, takže si Melegant mohl být jistý, že hofmistr nemá žádné důkazy a dohady ho z cesty neodstraní.

            „Proto je nutné se na příjezd mého bratra připravit. Samozřejmě by bylo mnohem snazší, kdyby král skonal už po cestě v Cornwallském hvozdu, ale nesmíme ho podcenit. Takže v den, kdy sem přijede, ti pošlu komando svých nejlepších zabijáků, kteří ho zlikvidují. Už jsem zajistila krytí naší bohulibé činnosti, na tobě je jenom doladění některých detailů této operace. Okolo šesté hodiny projede na dohled pobřeží Cornwallu loď s vlajkou jednoho saského kmene. Ve stejný okamžik na východní hranici Logres přepadnou Sasové z království Mercia. Celé to bude vypadat jako vzbouření Sasů, nastane další krvavá ale rychlá válka, která skončí podobně jako ta poslední. Sasové budou opět poraženi stejně jak na Mons Badonicus. Pak přijde armáda z Gore a z Orknejí, přinutí obyvatele Logres k poslušnosti a Mordred se stane králem Logres a východních saských království. Tobě připadne celá Dumnonia i s Wessexem. Žádné sporné body tady nevidím, takže se můžeme pustit do projednávání podrobností.“

            Melegant jeden sporný bod viděl, ale prozatím jej přehlédl.

            „Jen jedna drobnost, má paní,“ začal Melegant přetvářet původní plán, „Hofmistr Kay určitě po příjezdu zkontroluje celý hrad, proto vás chci požádat, abyste své muže poslala až potom, co proběhne kontrola. Tedy okolo sedmé hodiny večerní, kdy se všichni budou nalézat u hodovní tabule.“ Při slově „muže“ sebou Morgana nepatrně trhla.

            „Dobrá, v sedm pošlu své ‚muže‘,“ svolila královna. V hlavě se její myšlenky bouřily. Proč to musí být ‚muži‘? Copak ženy nejsou stejně schopné? Je dokázáno, že zadaný úkol ženské pohlaví řešilo a vyřešilo mnohem svědomitěji a efektivněji než ‚muž‘i. Pch, odporný sexismus!

 

Artuš vstal z lože a přehodil si přes ramena župan. Otevřel okenice a nechal do místnosti proudit zlaté zářijové sluneční světlo. Jeho pokoj měl několik oken, takže král se zájmem pozoroval východ i západ slunce. Je zvláštní, jak málo některým stačí ke štěstí. Takovému Artušovi stačilo jen to, aby druhý den ráno slunce vyšlo a večer zase zapadlo. Artuš chvíli hleděl na sluneční paprsky, které zalévaly ospalou zem novou denní energií. Král se protáhl a posilněn sluncem vyšel ze své ložnice do předpokoje. Tam na něj k jeho radosti čekala připravená snídaně. Bohužel, hned vedle snídaně byla na stole i dnešní ranní korespondence. Artuš si unaveně odfrkl a posadil se.

            Zatímco se probíral tou spoustou papírů na jeho stole, do pokoje vešel starší muž s přísným výrazem ve tváři. Oblečený byl v zeleném hábitu s žlutými výšivkami, čelo mu zdobila stříbrná čelenka se vsazenými smaragdy. Opíral se o vysokou hůl z dobře opracovaného světlého dřeva, která měla v hlavici zasazené smaragdy, které byly poskládány do tvaru vejce. Měl dobře střižený plnovous, do kterého byly umně vpleteny citrínové jehlice.

            Stařec čekal, až si ho král všimne, ale po několika minutách vyčkávání došel k názoru, že na to nemá celý den a odkašlal si. Artuš zvedl hlavu, a když zjistil, kdo proti němu stojí, okamžitě vstal ze židle.

            „Merline! Proč jsi mě neupozornil na svou přítomnost? Jak dlouho tady čekáš?“

            Merlin zavřel oči. Pak je otevřel a řekl: „Na pozornost mysli tvé já čekal přesně dvanáct minut a jednadvacet vteřin, logresský králi. Doufám, že já tebe nevyrušil v nějaké činnosti závažné?“

            Teď zavřel oči Artuš. Snažil se totiž přeložit to, co mu Merlin řekl.

            „Ne, nic důležitého jsem na práci neměl, ale ty mi musíš něco závažného chtít, když jsi kvůli tomu opustil svou věž.“

            Merlin přikývl. Svou pracovnu opouštěl málokdy, důvodem bylo asi to, že jeho věž se tyčila do výšky osmdesát metrů a kouzelníkovi se nechtělo všechny ty schody vycházet. Když něco někomu chtěl, poslal pro dotyčného svého cvičeného havrana, takže zatímco si mág hovil v křesle, musel král nebo jiný nebožák vyšlapat všech osm set schodů nahoru a pak zase dolu. Nutno podotknout, že dolu to bylo mnohem složitější, protože Merlin své schodiště začaroval tak, aby se každému zdálo, že místo schodů pod ním zeje propast, na jejímž dně je věc, které se dotyčný nejvíce bál (většinou to byla manželka, drak, obr lidožrout, manželka, přízrak, obří pavouk, manželka, upír, zombie, manželka nebo cokoliv jiného). Merlin měl dost zvrácený smysl pro humor. Dodneška se starý kouzelník bude smát výrazu rytíře Rivalena, kterému se Merlin proměnil v pečené kuře, a když si chtěl sir Rivalen kus uříznout, změnil se Merlin do své původní podoby. Rivalen byl z toho tak vyděšený, že se stal vegetariánem.

            „Ano, králi,“ přisvědčil starý mág, „Jdu ti oznámiti, že s doprovodem tvým já nepojedu do hradu Cornwallského. Mně to jest velice líto, však práci jinou já už dohodnutou mám.“

            Další pauza potřebná pro překlad.

            „Ale ne! Proč nemůžeš? Vždyť ty jsi ta nejdůležitější osoba království!“ zaprotestoval proti Merlinovému rozhodnutí Artuš.

            „Nikolivěk, pane můj a příteli též, králi logresský, Artuši Pendragone. Ty sám jeď do Tintagelu a tam zachovej se jako vládce. Pozor dávej, aby tě vévoda něčím nepodvedl, protože on velice obratný je v řeči, nenech se jím uchlácholiti a jednej v zájmu lidu svého. Já poselství mám pro pannu z Jezera a té já ho musím dát.“

            Artuš si Merlinovo vysvětlení převedl do normálního jazyka. Pokrčil rameny. Teď to bylo jasné, když je v tom Jezerní panna, Merlina nikdo nepřesvědčí, aby od toho svého ‚poslání‘ upustil. Možná bude na těch babských klepech něco pravdy. Třeba se Merlin do panny z Jezera skutečně zamiloval, i když bylo těžké představit si zamilovaného Merlina.

            „To mě moc mrzí. Budu se řídit tvými radami. Snad se mi podaří rozhodnout ve prospěch logresského lidu.“

            „To dozajista, králi můj,“ řekl Merlin a s poklonou odešel.

            Artuš se vrátil k pročítání dopisů. Každý den mu přicházeli žádosti do šlechticů, soudců, starostů, fojtů, biskupů i od obyčejných lidí, kteří se u jeho osoby dovolávali poslední naděje a spravedlnosti. Král měl svůj lid velice rád, proto bylo nemyslitelné, aby se mu nevěnoval. To z něj sice dělalo skvělého a oblíbeného panovníka, ale na druhou stranu to bylo už pěknou řádku měsíců, co byl Artuš naposledy na honu nebo divadelním představení. Královský svět není žádný med. Artuš byl se svým vládním kabinetem spokojen, kancléř i tajemníci mu hodně usnadňovali práci (tedy alespoň si to myslel). Také si dokázal výtečně poradit s kolaboranty a zrádci, od toho měl Logresskou tajnou službu pod velením svého nevlastního bratra Kaye. I když se většinou nepodařilo dohlížet na spravedlivý chod celého království, bylo Logres prosperující říší, která v mnohém předčila i Řím. Nikdo z poddaných si nestěžoval (ale kdyby si stěžoval, tak by mu to bylo stejně pranic platné), všichni žili ve svornosti, částečné rovnosti a rádoby bratrství.

            (Na tomto místě bych si dovolil malou politicko-geografickou vsuvku: Svaz Logres se skládal z několika keltských království, kterým vládl Artuš coby dědic Uthera Pendragona. Království Dumnonia, Dyfed, Powys, Gwyned, Rheged, Gododdin a Lothian se dále dělily na nesčetné množství menších knížectví, vévodství, hrabství, baronství a zemanství. Bylo až udivující, že všichni ti baroni a jim podobní Artuše opravdu uznali jako svého vládce. Pravda, pár jich ze začátku muselo okusit chuť Excaliburu, ale brzy se všichni sjednotili proti společnému nepříteli – Sasům. Ti vytrvale doráželi na logresskou obranu a nehledíc na své ztráty doufali, že se jim podaří podmanit celou Británii. Po bitvě na Mons Badonicus sice jejich nájezdy trošku polevily, ale nikdo si nemohl být nikdy jistý. Zvlášť, když jde o Sasy. Sasové kontrolovali už více jak polovinu Británie, jejich království Bernicia, Deira, Elmet, Lindsey, Essex, Wessex, Sussex, Kent, Hwicce, Mercia a Magonsaete nebyly nijak neobyčejně jednotní, ale když šlo o drancování sousedů, vždy se dokázali dohodnout.

Horská říše trpaslíků a šotků se snažila do problémů ostatních nemíchat a radši si kutali ve svých podzemních síních. A království Gore, země zkázy, utrpení, nenávisti, zloby, hněvu, trýznění, záhuby a všeho zlého se všemi a pořád. Nezdálo se, že by králi kyklopů Gatamovi docházeli vojáci. Skřetích, orčích, gobliních, kyklopích a trollích hrdlořezů bylo, je a vždycky bude dost. Pak tady byly ještě dvě království, které na spory ostatních shlížely poněkud shora (ze severu). Orkneje a panství na Stormway byly nad věcí, občasně někoho podpořily, střídaly strany jako ponožky a na smrt se obě dvě království nenáviděly. Morgana a Archano, první nekromant, byli odvěcí sokové, kteří rozhodovali o běhu Británie. Je asi jasné, že ten, kdo by získal Excalibur, ovládl by nejenom celou Británii, ale i državy římské říše. Takže pokud jste si z tohoto výkladu něco odnesli, je to jedině dobře. Pokud ne, tak to máte smůlu).

            Ozvalo se zaklepání.

            „Dále,“ odpověděl Artuš a složil papíry. Do komnaty vešel nejvyšší královský kancléř Dathan.

            „Můj pane,“ uklonil se a předal králi do rukou dokumenty, které byly v deskách Přísně tajné, „zde jsou tajné informace z Cornwallu. Vše jsem pečlivě prostudoval a nenašel jsem nejmenší odchylku oproti přiznání od lorda Meleganta. Sir Kay pravděpodobně přeháněl. Osobně bych doporučil stáhnout Logresskou tajnou službu z Cornwallu a přeložit ji na nějaké příhodnější místo. Třeba na tajnou misi do Elmetu, prý se tam připravuje nájezd a my bychom měli mít nějaké bližší zprávy z fronty.“ Dathan vychrlil návrh jako pečlivě připravovaný a nacvičený divadelní monolog. Teď nechával Artuše zpracovat jeho nabídku.

            Artuš zalistoval dokumenty a to samé provedl i s jinými listy na stole. Po chvilce bádání se obrátil k Dathanovi.

            „Ano, zdá se že je všechno v pořádku,“ připustil, „ale počkám si na osobní zprávu od našich agentů. Do té doby bude služba v Cornwallu ponechána, už kvůli bezpečnosti sira Meleganta. Teď se běžte připravit na cestu, sbalte vše potřebné a Kayovi vzkažte, ať po ránu tolik nehuláká.“

 

Sir Uwain a sir Weine spolu bojovali. Oba navlečeni v plátových zbrojích, oba v sedlech koní, oba s helmou na hlavě. Jedinou komickou záležitostí bylo to, že byli ozbrojeni dřevěnými meči. Oba rytíři byli totiž tak silní a prudcí, že kdyby se sekli rytířskými meči, nemuseli by to přežít. Tedy neměli by to přežít, protože jinak by to popíralo veškeré fyzikální i biologické zákony.

            Uwain i Weine byli dobrými šermíři. Nepatřili sice mezi tu špičku, ke které se řadili Artuš, Lancelot, Gawain, Sagramor, Pelinor, Lamorak nebo Melegant, ale stále na turnajích zaujímali dobrá místa. Měli stejný styl boje, oba sázeli na důrazné sekání do protivníka, kterého pak už unaví věčné krytí a přejde do protiútoku. Soupeř však nepočítá s tím, že by se Uwain či Weine nekryl, čímž se automaticky zařadí na seznam mrtvých. Uwainovi i Weinovi bylo jedno, když nějakou tu ránu schytají, důležité pro ně je, aby na konci souboje byl mrtvý ten druhý. A když ne mrtvý tak alespoň dostatečně zmrzačený.

            Uwain a Weine plnili tradiční představu většiny obyvatelstva o rytířích. Oba byli příliš hloupí na nějaké složité přemýšlení a zároveň byli dost inteligentní, aby si dali dohromady svůj díl práce a žold od toho, co si je najímá. Weine byl synem vévody z Gloucesteru a Uwain byl zase synovcem barona z Bathu. Weine a Uwain byli členi Řádu Kulatého stolu, ke kterému patřili už čtvrtý rok. Nebavilo je zůstávat na jednom místě a rozptylovat se turnaji, toulali se po všech království svazu Logres a tajně jezdili i do saských království. Rádi měřili své síly s kýmkoliv to šlo a to z nich udělalo zkušené a protřelé válečníky, kteří nebyli neomylní, ale jejich znalosti se upotřebili v každé bitce.

            Zatímco takto šaškovali s dřevěnými zbraněmi, opodál jejich hrátky pozoroval sir Sagramor, velitel Artušova doprovodu. Tento přísný rytíř měl obličej posetý jizvami. Byl málomluvný, nesnášel plytké a zbytečné řeči. Sagramor měl u Kulatého stolu své křeslo už dvanáct let, tedy od chvíle, kdy byl Řád založen. Sagramor patřil k Artušovým nejoddanějším rytířům, a to byl také důvod, proč z něj Artuš udělal velitele své osobní gardy. Muži, kteří prošli výcvikem sira Sagramora, byli tvrdí hoši. U těch si mohl být král jistý naprosté věrnosti a loajality. A to bylo velice vzácné zboží. Sagramor dříve hodně jezdil po boku svého vládce, ale poslední dobou jeho meč zahálel v koutě Sagramorovy komnaty, odkud byl brán pouze na turnaje, které král pro rozptýlení uspořádal. Tehdy se ovšem ukázalo, že Sagramor je stále rytířem zdatným a udatným, kterému se na bojišti málokdo vyrovnal.

            Sagramor se díval na soupeřící rytíře a v duchu počítal všechny jejich chyby, jichž se rytíři dopustili. Starý veterán se ušklíbl. Weine a Uwain sice nebyli úplnými poleny, ale Sagramor měl velké nároky a to, co právě Weine s Uwainem předváděli byl v jeho očích taneček holčiček. On sám by si podal deset takových Weinů a to by se na to nemusel nijak zvlášť soustředit.

            Když Sagramora omrzelo dívat se na souboj Weina a Uwaina, odešel dohlížet na přípravy ozbrojeného doprovodu. Chtěl své mužstvo ještě před odjezdem trošku prohnat a připravit je na všemožné varianty, protože cesta do Cornwallu je dlouhá, a pokud se Artuš nechce zdržovat dvoudenní oklikou, bude se muset jet skrz Cornwallský les, kde sídlí elfové. Sagramor sice nevěřil povídačkám, že elfové přepadávají královské konvoje, ale opatrnosti není nikdy dost.

 

Lord Melegant se probíral zprávami svých špiónů (shodou okolností to samé o dvě stě kilometrů dál dělal i Artuš, zajímavé že?). Už dlouho hledal tu krysu, která na něj donášela Logresské tajné službě. Zradu považoval Melegant za nejhorší zločin a renegáty trestal tím nejhorším způsobem – nechal je napospas Černé chodbě. Ta v jejich mysli prováděla to nejhorší mučení, trýznila jim duši, vyvolávala dojmy bolesti, utrpení, úzkosti a blízké smrti. Nejpříšernější ale bylo, že po této proceduře Melegant nechal odpadlíky naživu. Z těch zbyly trosky, které by i tomu nejkrutějšímu vládci vehnaly do očí slzy. Ne však Melegantovi nebo Morganě. Jejich neústupnost, s jakou se vypořádávali s odrodilci, hraničila s fanatismem. Vévodovi pak možná přišlo trestanců líto, ale po vzpomínce na jejich provinění se obrnil nesoucitností a nemilosrdností, jež z něj činily toho nejukrutnějšího tyrana, jímž by nepohnula ani skála.

            Melegant se nemohl dobrat toho odporného donašeče, vždyť o své papírování se staral sám, do zpovědnice nechodil (protože by mu to stejně k ničemu nebylo, jen by možná docílil toho, že by farář skočil pod tíhou Melegantových hříchu z útesu), samomluvou nemluvil, a kdyby se někdo v tomhle hradu pokusil o čtení myšlenek, měl by telepat vymytou hlavu, neboť magická ochrana, kterou vevnitř a kolem hradu vytvořila Morgana, by si s každým čarodějem hravě poradila, dokonce ani Merlin by zde moc nedokázal. Proto si Melegant nedokázal vysvětlit, jak se na Camelot dostaly přesná znění jeho výnosů a verdiktů. Naštěstí se mu znovu vyplatilo mít v královské kanceláři podplaceného člověka. To Melegantovi zajistilo částečnou ochranu, ale když má král přijet do Cornwallu teď, co mu zabrání, aby se informátorů zeptal osobně?

            Melegant nebyl dobrým ani špatným panovníkem. O své poddané se téměř nestaral, ale zase jim nepůsobil žádné komplikace. Když do jeho pracovny přišla stížnost na nespravedlnost některého soudce nebo starostu, popravil pro jistotu obě zúčastněné strany, žalujícího i žalovaného. Tak vyřešil všechny problémy a zařídil tak, že šlechta, duchovní, soudcové i všichni ostatní se s chudinou radši dohodli na kompromisu, než aby viděli svou hlavu na jednom kůlu z palisád Melegantových opevněných táborů. Vzato kol a kolem, byl Cornwall šťastným vévodstvím, nikdo si nevšímal druhého, a pokud se nikdo nesnažil dělat problémy, mohl si nerušeně a v blahobytu žít i zemřít. Melegant se dokonce poučil z toho, že staří lidé mohou mít dobré nápady (jeden starý žebrák přivedl Meleganta na myšlenku, jak s nejmenšími ztrátami dobýt jedno saské území. Tímto činem Melegant v Artušových očích povýšil. Melegant posléze žebrákovi dal padesát zlatých. Žebrák, který v životě tolik peněz pohromadě neviděl, si pomyslel, že je v nebi a štěstím zemřel. Melegant si pak peníze samozřejmě zase vzal zpět, ale pořád to od něj bylo šlechetné, nemyslíte?) ze státní pokladny vyplácel všem lidem starším nad padesát let důchod pět zlatých měsíčně. To sice nebylo moc, když denní minimum na stravu jsou tři stříbrné, ale bylo všeobecně přijímáno jako čin lidství a dobročinnosti. Problémy byly v daňových přiznáních (ostatně, s těmi jsou problémy vždycky). Cornwall vydělal daleko víc peněz, než Melegant udával v daňových zprávách. A to bylo podle zákonů svazu Logres hrdelním zločinem. Krom toho měl Cornwall mnohem větší armádní stavy, než mu bylo povoleno. Kdyby Melegant chtěl, mohl za pomoci Gore a Orknejí ovládnout Logres už teď, ale bylo by to zbytečně krvavé. A pro Meleganta bylo prioritní za co nejmenší cenu co nejvíce získat,

            Ozvalo se zaklepání (o dvě stě kilometrů „vedle“ se také ozvalo zaklepání, zajímavé že?).

            „Dále,“ odpověděl Melegant a složil papíry (z nějakého nepochopitelného důvodu to samé ve stejném okamžiku udělal o dvě stě kilometrů dál Artuš). Do komnaty vešla Alice Heartbreaksová.

            Alice Melegantovi hodně připomínala Morganu. Měla sice hnědé vlasy a navíc je měla daleko kratší než Morgana. Ani v obličeji nebyla královně podobná, Alicina tvář byla více opálenější a byla též…no dobrá, řekněme si to na rovinu: Alice byla mladší a možná i hezčí než Morgana, ale tato myšlenka byla pro všechny zapovězena, lidský mozek totiž nedovoloval, aby se někomu líbil někdo víc než lady Morgana. Každý měl totiž pud sebezáchovy.

            S úsměvem a hlubokým výstřihem se Alice posadila před lorda Meleganta a svůdně se usmála. K ďasu! Další podobnost s Morganou!

            „Měl bych pro tebe práci, má drahá,“ začal Melegant a posunul k Alici svazek s dokumenty. Ta na něj pohlédla s odporem. Alice Heartbreaksová byla do vévody zamilovaná (ona by to jistě nazvala obchodním aktem a v podstatě by měla pravdu, protože kdyby byl Melegant chuďas, těžko by o něj Alice stála) a to až natolik, že se kvůli němu naučila číst. Bohužel, ne vždy si dané slovo přečetla dobře, takže se nedalo počítat s tím, že by Melegantovi dělala sekretářku, což by jí zase usnadnilo práci se získáváním Melegantova srdce (pokud nějaké měl). Dopadlo to tak, že si Melegant jako pobočnici vybral bývalou představenou jednoho z Cornwallských klášterů (ovšem až potom, co se zřekla Boha a přísahala věrnost jediné bohyni – královně Morganě). Alice to přijala velice špatně (popravila dva sloužící za údajné spolčení se Sasy) a začala na sekretářku žárlit. To bylo pro nedoslýchavou šedesátnici docela nepříjemné.

            Alice papíry odsunula zpět k Melegantovi.

            „A jakou?“ zeptala se slečna Heartbreaksová s obavami v hlase. Proboha, jen ať to není nic, kde bych musela něco číst!

            „Je tu jeden muž, který by mohl pokazit veškeré mé plány s Artušem. Ten muž ví, kdo je špiónem Logresské tajné služby a je věrným rytířem Artušovým. Tvůj úkol je zjistit, kdo je zrádcem z mého hradu a zajistit, aby se o nic nepokusil, když bude Artuš vražděn Morganinými zabijáky.“

            „A jak to mám udělat, můj pane?“

            „Jednoduše. Vyspíš se s ním.“

            Alice z této noviny nebyla zrovna nejšťastnější, ale co by pro svého pána neudělala. Koneckonců, alespoň má jistotu, že bude v posteli s urozeným rytířem a ne nějakým venkovským buranem.

            „Kdo je ten rytíř?“

            Nyní se usmál Melegant.

            „Hofmistr Kay.“

            „Cože!?“

            Tak tohle byla od Meleganta podpásovka. Už jen jít do jedné místnosti s tím odpudivým domýšlivým hlupcem vyžadovalo nadlidské úsilí. A Melegant jí najednou posílá k němu do postele. Nikdy!

            „Nikdy!“

            Melegant se na ní podíval s arogancí jemu vlastní. Znal Alici už čtyři roky. Okolnosti jejich seznámení nebyli zrovna nejpříjemnější. Určitě ne pro Alici. Alice byla sirotek, který vyrůstal na ulici a živil se tím, co mu milosrdná ulice a méně milosrdní lidé dali. I přesto, že byla nucena žít ve svrabu a špíně, vyrostala z ní krásná dívka, které si všimli kuplíři. Příroda však Alici kromě krásy obdařila i inteligencí a vynalézavostí. Po několika týdnech se celá kuplířská banda pobila, protože s každým Alice něco malého měla. Stačilo zatahat za pár nitek a bylo to. Dál přežívala jako sňatková podvodnice, ale jednou natrefila na sousto, větší, než mohla spořádat. Pokusila se svést sira Tremoura, jednoho z rytířů Kulatého stolu. Ten se do ní zamiloval, oženil se s ní, ale byl bystrý a domyslel si, co Alice sleduje tím, aby jí pomohl ze starých dluhů. Tremour se rozhodl, že jí postaví před soud jako cizoložnici a podvodnici, ale Alici se podařilo obměkčit, takže nakonec skončila v klášteru. Tam se jí moc nelíbilo, a tak utekla. Schovávala se před boží i světskou spravedlností, až dorazila do Cornwallu, do míst, kde královské ani božské slovo příliš neznamená proti tomu, co řekne lord Melegant. Zubožená a strhaná z dlouhého prchání se schovala na Tintagelu. Zde se přiživovala v hradní kuchyni (potom, co strávila pár nocí s šéfkuchařem). Její podnikavou dušičku začalo po pár dnech dráždit stříbrné a zlaté nádobí, na kterém se každý den nosilo vévodovi jídlo. Dočista uboze a negentlemansky ukradla několik kousků, které pak ve městě prodala. Nečekala však, že se do vyšetřování ponoří sám Melegant, který krádež svého nádobí považoval za útok na jeho osobu. Během nemnoha hodin byla zlodějka odhalena. Melegant jí mohl nechat popravit, ale vycítil, že mu možná někdy v budoucnu pomůže s nějakými choulostivými problémy. A to také dělala.

            Smůla byl, že se teď začala cukat.

                

---