Jen jsem vám chtěl říct, že jsem začal znovu kouřit. To je asi tak všechno. Neměl jsem k tomu žádný zřejmý důvod. Copak jsem blbej? Nekouřil jsem přece celé 3 roky! Co mě k tomu tedy vede? Cukrovka a nesvoboda. Divná odpověď, že? Většina z nás asi ví, že kouřit, když má člověk cukrovku, je nebezpečnější než cokoliv jiného. Má to vliv na cévy a tak a může to uspíšit uříznutí něčeho poměrně důležitýho (Nemyslím tím penis, spíš třeba nohu apod.). Jenže když se člověk dozví něco takovýho, docela to s ním zamává i po psychické stránce a nějaká ta berlička se hodí. A taky začne víc přemýšlet. Proč vlastně člověk kouří, když ví, jak je to nebezpečný? Proč člověk vlastně žije, když ví, jak je to nebezpečný? Proč to dělám i když mi to nechutná? Proč to žiju i když se mi to nelíbí? Nechci tady evidentně rozebírat teorii kouření, jelikož všichni víme, co je to nikotin a proč lidi kouří. Spíš se chci bavit o praxi. O praxi nejen kouření. O praxi života. Život i kouření, obzvlášť kouření těch balenejch bez filtru je zvráceně hezkej rituál. Když si balíš svou vlastní, zapálíš to, vlítne ti do nosu dým z papíru, až se zakuckáš, pak Ti vleze do huby kousek tabáku, takže pliveš okolo a sakruješ, přitom se popálíš o kousek žhavýho, co z toho upadne... "Proč to vlastně dělám?" říkám si. Nejde přece jen o nikotin. Nejde přece jen o štěstí. Nejde jen o ty povznášející pocity, které stejně zevšední. Je to spíš zvláštní druh masochismu. To potěšení z tabáku je v něčem jiném. To potěšení ze života je v něčem jiném. Fascinace ohněm, touha po dobrodružství a nebezpečí, vzdor proti okolí, úleva a relaxace... Jít se s kolegama na chvilku schovat před šéfem a prací nebo se zamknout v pokoji, aby stará neprudila, ubalit si cigaretku a jen tak přemýšlet nad životem a užívat si ho, dokud to jde, i za cenu, že to dřív skončí... Je jen málo věcí, který tohle můžou nahradit. Žádnej prášek, žádná sklenička, žádný jiný rozptýlení není stejný. Žádnej způsob života bez nebezpečí a vzpoury není stejný. Jasně, zkusil jsem ledacos (nemluvím o drogách, mluvím o životě), ale cigareta je prostě jedinečná. Je to špatný, je to nebezpečný a proto to dělám. Život je krátkej a najde si tě všude, když chce. Mám cukrovku, měl bych dodržovat pravidla a mohlo by mě to stát docela hodně, že na to prostě seru, ale když se tak ohlížím, některý věci nedělat by mě stálo víc. Jsou věci, co člověka stojej víc než život. Neříkám vám, že máte dělat něco špatnýho. Neříkám vám tímhle, že máte začít kouřit nebo nepřestávat nebo tak něco. V tom to není. A není to vlastně ani o kouření. Jen třeba o tom, že když už člověk s něčím dobrým nebo špatným začal, má alespoň šanci včas přestat. Když už žije, má šanci žít podle svýho. Každej máme svoje vlastní pravidla, ať se nám kdokoliv snaží namluvit co chce. Nemusíme všichni kouřit, nemusíme ani všichni věřit. Čím míň nás bude, tím líp. I pro nás i pro ty co zůstanou zdraví. Ale když chceme kouřit, zatím kouříme, když chceme věřit, věříme, když chceme trpět, trpíme. Můžou nás všechny jakkoliv nemorální dát do statistik, zavrhnout, označkovat celej národ čipama a natočit kamerovejma systémama a můžou pak na nás zlý pořádat hony, ale pravá svoboda je v naší duši a v tom, jak se k životu postavíme nebo co mu k nám dovolíme. Život není špatnej ani dobrej. Zlej ani hodnej. Jen jedinečnej jako ta cigareta. A vykouřit se dá mnohem víc způsoby, tak si ho pořádně šlukněme, ať víme, proč jsme vlastně tady. Dokud jsme vlastně tady a jestli jsme vlastně tady.