Deset

Deset

Pondělní ráno, v Praze jako každé jiné, návaly lidí hrnoucí se do dopravních prostředků a mezi nimi i já. Pospíchám do práce, trošku jsem zaspal a tak nyní honím každou minutu –do tramvaje – z tramvaje –do metra – na Můstek – přestupuji. Když tu se ke mně přitiskne žena, ne dívka to je – voní po zeleném čaji. Nechápu, ale užívám si její zřejmí omyl, nejen že krásně voní, ona je moc krásná. Zastavuji své kroky a otáčím k ní celé tělo, evidentně ji to zarazilo. Hledíme na sebe, já zapomněl že spěchám, jediné co by to mohlo připomenout jsou střídavé vlny lidí míjející nás obousměrně.

            ,,Asi jsem Vás vystrašila, že?“ otázala se s jemným až roztomilým úsměvem na rtech.

,,Hm, ani ne. Spíš překvapila, to bude asi omyl. Nikdy jsme se neviděli, nebo si ze mne někdo udělal povedený Dobrý den.“ odpovím stále ještě si neuvědomujíc vzniklou situaci.

            ,,Víte, rozešla jsem se s přítelem, rodiče mám již několik let v Nebi a z práce mne vyhodili. Stála jsem támhle v rohu a vybírala si zachránce.“ řekla a udělala řečnickou pauzu. Využil jsem toho a vstoupil do chodu jejích myšlenek.

            ,,Nechápu….Nechápu proč já, nic na mně není zvláštního, jsem řadovej jako tucet dalších. A proč zachránce?“ otázal jsem se a pozdvihl obočí.

            „Jste jiný,“ pokračovala v myšlence: ,,Vaše oči to říkají, jste chápavý a taky trochu dítě. Myslíte si že jste normální, ale jste romantik. A i když jste zaspal, dnes problém mít nebudete.“

            To mne probudilo, začali se mi nervózně potit ruce: ,,Já ale nemám čas.“

            ,,Za deset minut přijede metro ve směru Skalka, těch deset minut Vám dám, aby jste mne přesvědčil, že život ještě má cenu.“

            ,,Aha, mám Vám zabránit ve skoku pod vlak? Vy jste se zbláznila?“

            ,,Ne, jen jsem nenašla důvod dále žít. Svět se mi zhroutil před očima.“ Odpověděla a vyrazila pomalu chodbou proti davu.

            ,,Počkejte, jmenuji se Honza je mi dvacet dva let a rád bych byl, kdyby jste neskočila!“ vykřikl jsem.

            Otočila se a řekla: ,,To je nyní Váš názor, ale já potřebuji slyšet důvod pro mne.“

            Začal jsem přemýšlet, občas jsem se kouknul na hodinky – vlastně jsem si neuvědomil, že jí věřím – ale nechtěl jsem tu vůni zničit. Doběhl jsem ji, ač to skrz dav jdoucí proti nebylo jednoduché: ,,Proč jste se dnes navoněla a namalovala? To Vám nebylo líto těch peněz za ty šminky?“ sotva jsem dořekl uvědomil jsem si že plácám nesmysli.

            ,,Máte ještě pět minut,“ opět to řekla s jemným úsměvem a vkročila na jezdící schody.

            ,,Já Vás nenechám skočit, ale mohla by jste mi snad sakra pomoct, třeba napovědět, to nemáte nikoho komu na Vás záleželo, třeba kamarádku dětství?“

            ,,Ne jsem původem z Brna a silně pochybuji, že by si mne někdo pamatoval. Hned po maturitě jsme se odstěhovali sem a tady jsem měla jen přítele.“

            ,,Tak mu zavoláme?!“ vykřikl jsem s radostí, že mne to napadlo hned jak to dořekla.

            ,,Není kam, má nové číslo. A vy jen minutu.“odpověděla a v očích jí pomalu uhasínala plamínek života.

            ,,Tak budu Váš přítel já!“ řekl jsem poněkud nervózně.

            Podívala se mi přímo do očí – uhnul jsem pohledem a ona řekla: ,,Vy už jednu holku máte a to já nechci.“

            ,,Dobrá máte pravdu, zahodil jsem batoh – protože cedule na zdi ukázala: ,,VLAK PŘIJÍŽDÍ DO STANICE“ – a klekl si na mramor: ,,Neskákej ty krávo, musel bych skočit za tebou.“

            ,,Ty nemáš důvod a navíc potřebuješ omluvenku do práce.“ Zašeptala a pohladila mne po tváři.

            Ve chvíli, kdy vlaku zbývalo několik vteřin, než vjede do stanice jsem se rozhodl ji chytit a políbit – pozdě – ten pohled nezapomenu.

            Tělo, jakoby bez duše se vzneslo a pak už jen stanici ohlušil skřípot brzd.