O samotě prázdné stránky

Nikdy jsem nepsala pohádky. A už vůbec ne pohádky, která se MUSI vztahovat ke knize. Je to zadání mé diplomové práce. 5 knižních pohádek. Prosím Vás tedy o váš názor, kritiku, radu. Děkuji

O samotě prázdné stránky

Byla jednou jedna kniha. Nebyla ani velká, ani malá, ale byla moc důležitá, neboť patřila tatínkovi, který si v ní často četl. Měl ji položenou na nočním stolku a každý večer před usnutím si v ní listoval. Anežka tomu textu nerozuměla, protože uměla zatím jen A, N a E. Anežka byla tatínkova holčička.
Jednoho dne, když se vrátila ze školky, si hrála poblíž nočního stolku na víly. Měla k tomuto účelu připravenou velikou žlutovlasou panu, kterou oblékala do ústřižků od záclon, aby vypadala tak, jak mají víly vypadat. Sama se pak ozdobila podobnými zbytky z krajek a závěsů a představovala si, že má na sobě dlouhé závoje z pavučin a měsíčního prachu. Anežka uměla krásně tančit. Vlastně tančila úplně jako víla! Škoda jen, že o tom tatínek s maminkou nevěděli a mysleli si, že takhle tančí všechny malé holčičky. Ani jeden z nich už si totiž na vílí tanec nepamatoval...
Anežka tedy tančila i se svou družkou Angreštfínou (tak se ta pana jmenovala) a zrovna když se obě otáčely na špičce levé nohy, se stala ta věc. Angreštfína svou otočku chtěla ještě vyšperkovat dlouhým přeletem z levé nohy na pravou a jak si tak letěla vzduchem hlavou dolů, najednou narazila do nočního stolku,ze kterého popadaly na zem nejrůznější tatínkovy věci.
"Béééééé" - plakala Angreštfína. Né však pocitem viny, ale bolestí, kterou si nárazem způsobila.
"Nebreč, to přejde," uklidňovala ji Anežka.
"Co když budu mít na hlavě bouli?" strachovala se neobratná tanečnice, ale na to už Anežka neměla čas odpovědět. Sehla se ke shozeným věcem a začala je po jedné vracet na místo. Lampička i fotka v rámečku naštěsí pád přežíly.
"To jsem si oddechla", usmála se Angreštfína.
"A ta knížka je taky v pořádku", dodala Anežka když se skláněla k otevřené knize. Ale co to? Jedna stránka v ní byla dočista prázdná. Anežka se koukla dopředu i dozadu na ostatní listy, ale každý na sobě měl hromadu písmenek, jen tenhle jediný...
"Co se ti stalo?" zeptala se. "Proč nejsi popsaná, jako ostatní stránky?"
"Protože na mne zapoměli", špitla tichounce stránka a téměř nelyšně pláčem zašustila. Víly ale mají výborný sluch, takže to obě dvě uslyšely.
"Jak na tebe mohli zapomenout?" divila se Anežka.
"Já nevím, třeba nejstem tak bílá, jako ostatní stránky. Třeba jsem škaredá a písmenka by na mně být nechtěly. Jsem tady sama uprostřed popsaných listů už od svého narození a nikdy jsem nevěděla proč. Všechny ostatní stránky mají smysl. Všude jinde jsou napsány důležité věty, které si mouhou lidé přečíst, jen mne každý rychle otočí na druhou stranu, aby se na mne nemusel dívat. A proč taky, když se ze mne nic nedozví? Jsem nejopuštěnější stránkou v knize. Jsem nejsmutnější stránkou, jaká kdy byla na světě."
"Ach!", vzdychla Anežka údivem. "Jak ti to jen mohli udělat - nechat tě tady jen tak, bez jediného slova! A určitě nejsi škaredá! Náhodou jsi moc krásně bílá."
"Tak proč na mne nenatiskli písmenka? Kdybych byla škaredá, dalo by se to tím vysvětlit, ale pokud na mne jen zapoměli - to je snad ještě nejhorší! Je to, jako bych byla, nebyla. Stránka beze smyslu. Bezúčelný list papíru. Jsem navíc. Nikdo mne nechce. Jsem tak sama..."
"Neplač! Prosím!", vykřikla Anežka. "Nemohu to už déle poslouchat, jak je mi tě líto. Nejsi sama, teď jsem tu s tebou! Povídáme si!"
"Ale se stránkou si nemáš povída", namítka nešťastnice. "Stránky se mají číst".
"Chtěly jsem tě potěšit." Angreštfína měla také slzy v očích, ale stránka ji na to řekla: "Mne nikdo nemůže potěšit. Jsem navěky sama, nepřečtená..."
Co teď? Víly smutně sklopily obličeje. Kterak jen mohou opuštěné stránce pomoci?
"Jaké to asi je, když je někdo celý život sám?" ptala se sama sebe Anežka.
"Je to, jako bys žila ve městě plném lidí, ale nikdo z nich by si tě nevšímal", odpověděla ji stránka. "Jako bys neměla ani vlastní stín".
"Já se občas cítím sama, když si se mnou nikdo nechce hrát", zamyslela se Angreštfína. "Pak si ale hrajeme třeba celý den! Umím být zakletou princeznou, i statečným indiánem, když na to příjde."
Stránka se malinko pousmála. „Jestli mi opravdu chcete pomoci, pak bych možná věděla jak.“
„Chceme!", vykřikly obě víly současně. "Chceme, jen nám řekni jak!"
„Kdyby jste měly tužku, mohly by jste na mne něco napsat a já bych se už potom necítila tak osamělá“.
„Ale já ještě neumím psát“, dodala zkroušeným hlasem Anežka.
„Tak to už mi opravdu nikdo nepomůže“, řekla na to stránka a zdála se být ještě smutnější. „To byla moje poslední naděje“.
Anežka se zamyslela. „Neumím sice psát, ale mohla bych na tebe něco nakreslit, kdybys chtěla".
„To že bys pro mne udělala?“, vykřikla stránka nadšením. „Ty bys na mne chtěla něco nakreslit? V mé knize není jediná ilustrace – byla bych jedinou stránkou s obrázkem! Všechny ostatní by mi ho záviděly! Byla bych nejkrásnější!"
Anežka si zaběhla do svého pokoje pro pastelky a pak na stránku nakreslila červenou květinu se zelenými lístky a nahoru nad ni umístila sluníčko, které tu květinu příjemně hřálo. Najednou však uslyšela chrastění klíčů ve dveřích – táta se vrátil z práce. Vešel do pokoje a když uviděl, co Anežka do jeho knihy nakreslila, strašlivě jí vynadal.
„Pamatuj si, že do knížek se nekreslí!“, opakoval už nejmíň po sté, když si Anežka utírala slzy po tatínkově výprasku.
„Ale když ona byla tak sama", fňukala víla. Tatínek ale na žádné pohádky neslyšel, stránku vytrhnul, zmačkal a hodil do koše. Najednou se však z koše ozvalo: „Aaaach! Jsem nejkrásnější stránkou na světě! Jsem teď doopravdy šťastná".

---