PRUHOVANÝ SVĚT

Stojím u okna, čelo tisknu na chladivou skleněnou plochu. Pozoruji svět přes mříže. Jak se zdá být všechno jiné. Jiné nebe, jiné stromy… i to pruhované slunce je teď jiné. No vážně, ty pruhy mu vůbec nesluší. Také mé slzy stékají tak nějak v pruzích. Ještě, že už zrušili ty pruhované mundůry. To už by ta jednota byla neúnosná.

            „Co blbneš?“ ozve se mi za zády.

            „Všimla sis, jak je odtud celý svět pruhovaný?“

            „Si vadná nebo co?“ hlasitě si odfrkne moje současná spolubydlící.

            „Ne, fakt. Přes ty mříže je všechno pruhované…“

            „No a? Myslíš, že kolečkovaný svět by ti chyběl míň?“

            Chyběl by mi stejně. Úplně stejně. Odlepím čelo od okna a na pruhované slunce udělám dlouhý nos. Posadím se na židli, lokty opřu o kolena a do dlaní uložím bradu. Mám tady tolik času na přemýšlení, že mě to chvílemi děsí. Kromě toho, jak jsem si zvorala život, přemýšlím i o mnohem více povznášejících věcech. Nedělá mi problém se přenést stovky kilometrů daleko a žít si svůj jiný soukromý svět.

            „Už zase čučíš do zdi?“ kroutí hlavou spolubydlící.

            Nechce se mi odpovídat na její hloupé otázky. Nesnáším rozhovory s ní. Ona je klasická kriminálnice. Takové jsem si je vždycky představovala. Já sem přece nepatřím… Jenže to už je teď problém někomu vysvětlovat. On vůbec můj život padal směrem dolů v takových pravidelných intervalech. Nadneseně bych to snad mohla nazvat životními kaskádami. Krátký pád, plošina, další pád a zase chvíli na úzké (pak i šikmé) ploše… Ach ty moje kaskády… A taky eskapády…

            „Nesnáším ty tvoje vyvalený oči!“ křičí na mě Irena. „Bulvy máš jak kráva. Hé. Bůůů.“

            Chce si se mnou zase povídat. Nudí se. Každý se tu nudí. Netrpělivost tu vyzařuje z každého pohybu, z každého slova. Jen rychle, rychleji ukrátit tu dlouhou chvíli. Ven, ven, honem ven… Každá minuta tu má tíhu olova…