Večerní etudy (1)

Ráda se procházím večerními do tmy namočenými ulicemi, zvlášť když trochu poprchává či mží. Zejí tajemnou prázdnotou, já se trochu bojím..., ale jenom docela maloučko :-))

Venku se tmí, mrholí a lezavo sedí na parapetech. Nikde ani človíčka. Musím se vzchopit a jít vyvenčit domácího mazlíka. Je černý a chlupatý jako medvěd, špatné počasí mu nevadí a lítal by od rána do večera po lese, což mu bohužel nedopřáváme v takovém rozsahu, jak by si představoval. Nejsme pro něho ti správní páníčci, říká nám často ukřivděným pohledem. Měl sis najít jiné,lepší, říkáme mu naoplátku. Vybral si jednoznačně, když byl štěně, on nás a ne my jeho.

Vcházíme do čurací uličky podél tenisového kurtu, obehnaného křovinatým porostem, kterým se šikovně provlékají kosí bratři a pochutnávají si na černočerných bobulích, které jako zvláštní lesklé ozdoby visí na větvičkách.
Kosům chutná a já na ně koukám a přemítám, jestli vědí, co jedí, jestli jim někdo řekne, co z těch různých kuliček a trávních plodů je k jídlu a co by měli obletět velikým obloukem. A nebo je možné, pátrám v paměti, že ptačí trávicí systém sešrotuje bez problémů i takovou potravu, která by u lidí měla za následek starosti příbuzenstva, kterak narychlo sehnat levnou dřevěnou schránku.
V malém parčíku u polámaného kolotoče leží na lavičce unavený bezdomovec a já si myslím, že možná byl kdysi úspěšným trhačem norem a členem brigády socialistické práce, nyní stal se, ne možná vlastní vinou, páchnoucím individuem. Snad ho manželka vykopla z bytu a nahradila úspěšnějším modelem a nebo byl vždycky tak trochu budižkničemu, jak mu říkala už v mládí jeho matka. Jindy přátelský a lidi milující Tom na nej zpovzdálí tlumeně vrčí. Stává se východem první hvězdy úplně jiným tvorem, již ne tak přátelským, zhrubne mu hlas a jde z něho strach. Dnes je nebe bezhvězdné, tak tuto proměnu zapřičinil vzdálený hlas zvonu, který osmkrát prolomil houstnoucí šero. Obcházíme to tělo nasáklé alkoholem, pes má ve svém postoji jasno, já již méně. Cítím jakousi vinu za to, že se vrátím za pár minut do teplého útulného domova a on nejspíš bude přespávat kdesi venku. Představa, jak stojím přede dveřmi bytu a držím za ruku svého bezdomovce za trvalého mručení rozumnější němé tváře…, dál už moje vize nesahá, se rozpadá. Vím naprosto určitě, že manžel by nesouhlasil. Je už takový, snad má i pravdu, že bez jeho realistického pojetí života by se naší rodině nedařilo dobře.
Rozhlížím se, zda mohu odpoutat vodítko a dopřát zvířeti radostné uvolnění. Tu se přede mnou vynoří zčistajasna obtloustlé agresivní cosi. Kde se tu dnes všichni berou a odkud spadli? Mám já to dneska pech. Trhá bezový prut a volá, pozorrr pes, pozorrr pes, pes, péééés a já teprve začínám chápat, že si opatřuje zbraň proti krvelačné šelmě, která rozpačitě přešlapuje u mých nohou. Zaostřím zrak, vyhodnotím situaci a je mi jasné, že tento ošuntělý muž v zeleném vaťáku nemá šanci, sotva stojí na nohou. Obloukem, dnes večer již druhým v pořadí, obcházíme řvoucího, možná trochu se bojícího pána a já ho najednou poznávám. Chodí prohrabávat každý pátek okolní kontejnery, nevím však, proč zrovna v pátek, snad podle jakéhosi nepsaného rozvrhu.
Čekáme a vykukujeme trpělivě za rohem tovární budovy, až zelenokabátník začně hledat své štěstí v nedaleké popelnici. Vracíme se na cestičku, snad již bude možno vykonat psíkovi malou potřebu na zatrávěné ploše, které vévodí planá jabloň s krásnými jablky. Drží se zuby nehty křehkých černých větví. Ta spadlá vyhledává Tom v trávě a nutí mne k tomu, abych si představila, že nahnilý plod je báječný tenisový míček vhodný k aportování. Uhýbám, seč to jde a domlouvám a přemlouvám, nic naplat. S přemáháním odhazuji do tmy rádobybalónek a za pět minut intenzivního hledání mi s radostným poblafáváním ten šikulka vkládá do dlaně olemtanou kulatou věc. Vím, že Tomáš nešidí a donesl jistě to mnou odhozené jablko, jeho profesní čest středního knírače-čichače by mu nedovolila, aby popadl jedno z mnoha na zem spadlých, vůní mých rukou nedotčených jablek. Odhazuji ještě asi desetkrát tu mokvající hmotu a pak jdeme spokojeně domů. Kosi šli už dávno spát, kde asi mají svoje postýlky, mí okřídlení bratři.
Okna svítí důvěrně v ústrety, dveře se ptají, kde jste se tak dlouho brouzdali, vždyť už je tma tmoucí a klíč nachází hned napoprvé cestu. Výtah kovově zpívá a můj zrak jako pokaždé stoupá vzhůru po hnědých plátech kabiny ke kontroverznímu nápisu. Trochu se jako pokaždé zlobím a říkám nahlas, že já teda nejsem ten kosočtverec, který je uvozen větou „všichni v tomhle domě jsou“. Tomáš pokyvuje hlavou a vrtí loajálně ocáskem. Dneska si tak nějak víc považuji, že mám kde bydlet a mám co jíst a že za dveřmi mého báječného panelového bytu (pan Havel by to nepochopil) je někdo, kdo mne má rád. Alespoň v to doufám.

Není nad večerní procházku.

---