Karavan

Podupával si nohou a pak kopl do popelníku. Bůh. Nenáviděl věčnej pohled z okna svýho karavanu. "Jsem vůbec Ježíš?", ptal se sám sebe tak často, že by se z toho jeden zbláznil, kdyby ho poslouchal. Připálil si další cígo na uklidnění, nedalo se to vydržet. Kdyby nekouřil, zhebnul by už dávno. Nehledě na to, že vlastnil pár akcií tabákovejch firem, na což byl dost hrdej.

 Když se konečně setmělo, šel do hospody - na jedno / a dál se uvidí. Jen tak si pohrát s místníma, dělat jim psychologa za panáky, i když ho to sralo, ale co měl dělat. Chlast byl jen za prachy, stejně jako banánový želé rybičky, který tolik miloval. Objednal si jedno a hned k němu přisedl nějakej chudák, že prej mu matku přejel rudej sporťák přímo na dálnici.
 Měl sto chutí protočit oči zhůru, každej magor přece ví, že na dálnici se stopovat nesmí, ale řikejte to někomu, kdo vám koupil pivo a teď se potřebuje trochu vybrečet. Nabídl mu rameno, sáhl do kapsy a vytáhl plato bílých prášků. Hodil do sebe pro jistotu dva, aby se večer zase líp potácel a spláchnul je půlkou sklenice. A najednou si připadal normální. Takhle to ale bylo vždycky. I doktorka přece řekla, že mu ty prášky udělaj dobře a to je sakra kočka, takže jí všechno odkejvete, protože nemá cenu odporovat. Usmál se. "Jsem já vůbec Ježíš?", řekl spíš pro sebe. Místo odpovědi luskl prsty a přál si, aby druhej den, až se vzbudí, bylo slunce pruhovaný. Jestli bude, neni co řešit.

 Nemohl se dočkat rána. Jen - těsně před spaním - přistoupil na krátký moment k oknu denně mu ukazujícím východ slunce rovnou do postele a pro jistotu poupravil rolety tak, aby mezi nimi byly pravidelné mezery. Ne že by nevěřil, že je Bůh, ale... Člověk nikdy neví.

/A pruhovaný bylo./