Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Svět

16. 11. 2005
0
0
1071
Autor
Moses

Svět

 

„Proč mě budí?“ Je teprve 598e a budí se až v 999e.“Snažil jsem se tu myšlenku skrýt hluboko v hlavě, protože tohle se nesmí. Bohužel „Oni“ si všimnou všeho. Někde nahoře se rozblikala červená kontrolka „Pozor samostatné myšlení“. Okamžitě mi dali dávku. Každý z nás měl v hlavě malou černou věc. Plnou těch jejich „léků“. Doplňovali to jednou za týden a můžu vám říct, že jsme si na jehly deset centimetrů v mozku nikdy úplně nezvykli, je to prostě zvláštní pocit. Každopádně asi měla dnes proběhnout extrakce dřív než jindy. „Síla“ mě pustila z postele a seskočil jsem na rampu.

Hned byl u mě „Přítel“, všichni jsou stejní a to je taky zvláštní. Prý je generuje někdo tam nahoře. Ale jeden muž viděl jejich pravou podobu, zbláznil se a zemřel. Někteří z nás se naučili myslet tak aby to nestihli zaznamenat, ale většina lidí jsou opravdu jenom

bio-jednotky, jsme přesně tam kde nás chtějí mít. Musíte zpomalit tok myšlenek a rozdělit slova do písmen, ty pak zdůrazňovat jenom slabě když si v hlavě drmolíte „Správné myšlenky“, které do vás sype ta blbá černá věc.

            Snažili se zrušit slova, ale asi přišli na to že právě slova jsou základ zpracování člověka. Zničit komunikaci se jim podařilo, aspoň si to mysleli, ale my „B“ jsme se naučili udržovat mezi sebou kontakt. Měli jsme docela strach, protože taková duchovní komunikace je fyzicky vyčerpávající a slabí se ztrácejí, asi ze slabého těla nemůžou vytěžit tolik energie.

            „Dům“ snad nikde nekončil byla to vlastně široká šachta, plná kójí s lůžky přesně na lidské tělo, nebyla to obyčejná postel, jelikož jsme všichni jen leželi tak ta postel řešila všechny naše fyzické potřeby. Byli jsme umytí, najezení spokojení a hloupí.

            „Přítel mně vedl po rampě, šli jsme do „jídelny“, ne že by se tam lidi, nebo to co z nich zbylo, stravovali. Spíš Oni tam vyjídali naše duše. Všechno bylo bílé a sterilní, připoutávali nás na lůžka a ruce a nohy nám stáhli řemeny. Místnost neměla okna a světlo v ní prostě bylo, nikde nebyl žádný generátor, prostě byla ta místnost prosvětlená a bílá. Na spánky nám přiložili destičky, a mi jsme pocítili ukrutnou bolest, křik se rozléhal místností, řvali jsme a ty studené bílé zdi všechen náš křik pohltily. Zpocené a vysílené bolestí nás vedli zpět do kójí, kde jsme spali. Tak to bylo pokaždé, když e dosáhlo hodnotu kolem 999.

            Neslyšel jsem že by se snad někdy někdo bránil, všichni byli zlomení a jejich mysl i duše byla prázdná a každý den znovu vykradená a vymazaná bolestí. Lidé chodili a spali, nemysleli – nežili.

            Ale naše mysl se bouřila, mi „B“ jsme to chtěli rozbít. Lepší smrt než přežívání bez svobody. Chtěli jsme aby zase fungoval čas, tím by se nám život zjednodušil, nebyla by to jen věčnost. Lidi si už mnohokrát navzájem vzali svobodu. Ale myšlenky si nedovedli nikdy zotročit. Zotročit si nitro, to dovede udělat člověk jen sám sobě, sám se pro otroctví rozhodne. Ale kdo jsou tihle dozorci? Sladce se usmívají, mají slušné oblečení a seriózní vzhled, jsou příjemní, ale v nitru vypadají tak strašně že to lidský mozek ani není schopen snést.

            Na vrchol ani dno šachty nebylo vidět, ale naší „B“ sítí se šířilo že nahoře je kopule, a v ní On velké já.

            Rozhodl jsem se, „Přátelé“, vlastně dozorci, jsou silní bez omezení. Nevím kde, v mém mozku se objevila vzpomínka. Byl to spíš pocit. Kdysi se volně hýbali dozorci světem, ale nikdo je neviděl a byli slabí. Někdo s nimi bojoval.... A já jsem cítil že to teď musíme být my „B“. Nevěděli jsme kolik nás je v „B“ síti, mohlo nás být milión, nebo dva, možná sem to byl já sám. Kolik bylo lidí v Domě to jsme taky netušili.

            Začal jsem cvičit ducha. Každý den jsem se soustředil a přemýšlel, už jsem slova ve své hlavě skládal poměrně dobře. Jen kdybychom nemuseli chodit do jídelny, když mně pustili, nebyl jsem ničeho schopen aspoň měsíc. Ale po určité době ve mně byla síla, dozorci to asi cítili, ale nemohli s tím nic dělat.

            V srdci mám díru, to jsem věděl jasně, chyběly nám přece city, vášně byly ukojeny postelí ale city nám nahradit nedokázali. Jednou se mi podařilo plakat, v „B“ síti byli všichni nadšení, tak silný projev emocí, ani dozorci to nečekali a prostě mně nechali. Já sem sílil a i „B“ sílilo.

            Najednou jsem porazil Sílu a vstal sám. Dozorce jsem zmrazil pohybem ruky. Jenže z ostatních kójí vytékala krev. Lidé umírali a já sílil, dozorci slábli a stěny Domu byly najednou barevné. Nikdo nic podobného neviděl, pestrost barev, uslyšeli jsme hudbu. Z ničeho nic jsem věděl co, vyrazil jsem nahoru a tříštil zdi na třísky. Kopule už byla přímo nade mnou. „999“, rozléhalo se tou šachtou, tou žumpou, vězením mysli.

 Stojím v kopuli a vidím před sebou žlutý tuk. Rychle se ztrácel bez přísunu křiku a pláče. Jako by ten nestvůrný tlusťoch měl terč na hrudi, zabořil jsem do něj ruku. Necítím žádnou hmotu, vyrval jsem mu srdce, kapala z něj krev lidí, tepalo a já ho hodil do útrob Domu.

            Parné odpoledne provonělo trávu a já slastně ležím na jejích sametových polštářích, příroda do mně vniká uchem, ptáček zpívá na větvi, a já chci vodu, napil jsem se z křišťálové studánky a zemřel. Konečně, sladké vykoupení. Já zemřel a z mého popela se zrodili lidé, a kolo se točí, nahoru a dolů.


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru