Záhadné setkání v jednom knihkupectví na Karláku I.

Listopad 1990

Odpoledne se vleklo jak líný šnek, nudila jsem se, jako nikdy předtím. Vedoucí vzadu ve skladu přebírala dodávku nových knih, Karla jí tam pomáhala. Byla jsem sama za pultem. Venku bylo zataženo, až měl člověk dojem, že už je večer. Pohledem na hodinky jsem se ujistila, ze je teprve půl druhé odpoledne. Ještě pět a půl hodiny!
Jeden po druhém se začali trousit zákazníci; starý pán, který se vždycky ptal, jestli už vyšel nový česko – švédský slovník a dvě ženské neurčitého věku. Duchem nepřítomná jsem je sledovala jak si šeptají u regálu s knihami o zdravé výživě. Vypadalo to, že jdou rovnou od kadeřníka, obě měly čerstvou trvalou. Přemýšlela jsem o tom, jak budu vypadat, až mi bude čtyřicet a budu mít čerstvou trvalou, jako obvykle na mě při myšlenkách na budoucnost padla tíseň. Viděla jsem se, jak bydlím sama, někde v garsonce, pomalu stárnoucí, a pak už mi nepomůže ani ta trvalá…
"Prosím?" vytrhla jsem se ze zamyšlení, někdo na mě promluvil. Před pultem stál kluk přibližně mého věku, na něco se mě ptal. Měla jsem silný pocit, že ho odněkud znám, ale přitom jsem si byla jistá, že jsem ho v životě neviděla.
"Máte momentálně nějakého Zapletala?" zopakoval svoji otázku. Tvářil se tak vážně, že jsem si v duchu poupravila svůj první odhad jeho věku, klidně mu mohlo být přes dvacet. Líbil se mi, kdybych byla hezká, pokusila bych se s nim navázat kontakt, tak jak to dělá Karla, usmála bych se na něho a utrousila bych nějakou duchaplnou poznámku, dali bychom se do řeči a dohodli bychom si rande na večer.
"Momentálně vůbec nic, je mi to opravdu líto," řekla jsem. Záměrně jsem se vyhnula slovu nemáme, které mi připadalo příliš otřepané pro takového zákazníka.
"Hm, tak na shledanou," řekl a obrátil se, sledovala jsem ho pohledem, dokud za ním nezapadly dveře obchodu. Bylo mi líto, že jsem nebyla schopná na něho nějak promluvit, nechala jsem ho odejít. Určitě tady byl jenom náhodou, nikdy předtím jsem ho neviděla a podle všeho ani neuvidím. To jsem cela já! Nechám si takhle ujít všechno a než se vzpamatuji, bude mi čtyřicet a budu sedět u kadeřníka s natáčkami.
Ty dvě ženské se konečně rozhodly, zabalila jsem jim jednu z těch nově vyšlých dietních kuchařek, patrně dárek pro nějakou jejich společnou známou. Dala bych ruku do ohně za to, ze má také trvalou.
Celé odpoledne chodili zákazníci, měla jsem tedy co dělat. Hodina se vlekla za hodinou, mezi čtvrtou a pátou se setmělo úplně, neklamné znamení blížícího se konce pracovní doby. Vedoucí Šimůnková začala nanovo organizovat knihy v regálech, Karla podle jejích pokynů nosila štosy knih sem a tam a přitom k mému obveselení v nestřežených okamžicích dělala různé škleby na její adresu.
Mechanicky jsem balila knihy, vyplňovala jsem účtenky a vracela drobné, v duchu jsem si představovala moji oblíbenou romantickou scénu: Ležím u praskajícího krbu, v nějaké chatě uprostřed lesů, daleko od civilizace. Venku je mráz a hustě se chumelí, pomalu padá noc. Pořád ležím u toho krbu, ležím na boku a dívám se do plamenů, poslouchám praskot ohně, po těle se mi rozlévá příjemné teplo, když tu najednou cítím něčí přítomnost, někdo je vedle mě, nějaký muž, a zlehka se mě dotýká… Dál jsem se nikdy nedostala, líbily se mi právě ty něžné dotyky, připadalo mi to hezčí, než cokoliv, co by mohlo přijít potom a o čem jsem měla jenom teoretické představy. U kterých patrně zůstane až do smrti.
Po šesté večer jsem konečně vypadla z práce, na ulici jsem se zhluboka nadechla pražského vzduchu. Rozhlédla jsem se po Karlově náměstí. V parku svítily pouliční lampy, jejich světlo dopadalo na nesklizené listí na chodnících, kterým se za šustění brodili občasní chodci. Vykročila jsem přes park na metro, pospíchala jsem na jeho druhou stranu. Koutkem oka jsem zaregistrovala někoho na lavičce, na protější straně trávníku po mé levé ruce. Hned jsem věděla, kdo to je. Byl to ten zákazník, co se začátkem odpoledne ptal na Zapletala.
Co tam dělá? Koho by napadlo sedět v parku za sychravého listopadového večera? Byla jsem si jistá, ze to je on, poznávala jsem jeho vlasy neurčité barvy a rovný nos. Jestli teď projdu kolem a nic neudělám, propásnu i tu opravdu poslední šanci. Ale co mám dělat? Mam jít k němu a oslovit ho? A zdlouhavě mu vysvětlovat, ze jsem ta prodavačka, které se dneska odpoledne zeptal, jestli momentálně nemáme nějakého Zapletala… takový trapas! Ještě pár sekund a minu ho, něco musím udělat! Podřepla jsem a rozvázala jsem si tkaničku polobotky, začala jsem si ji pomalu a důkladně znovu zavazovat a přitom jsem horečnatě přemýšlela, co tedy udělám. Ten neznámý kluk mě přitahoval, celou bytostí jsem cítila jeho přítomnost.
Už jsem nemohla déle otálet, tkanička byla zavázaná, nezbývalo než pokračovat v chůzi na metro a nasednout do prvního vlaku, co přijede na zastávku. Vstala jsem a málem jsem vykřikla překvapením, ten kluk stál přímo přede mnou.
"Trvá ti vždycky tak dlouho, než si zavážeš tkaničku u boty?" zeptal se mě zcela vážným hlasem. Nebyla jsem schopná cokoliv říct, jenom jsem na něj třeštila oči. V hlavě mi doznívala jeho slova.
"Jo," promluvila jsem konečně, "vlastně ne!" Cítila jsem, jak se mi hrne krev do tváří, doufala jsem, že to v chabém osvětlení není vidět.
"Doprovodím tě," navrhl mi, jako kdybychom se znali od dávna. Jenom jsem přikývla. Vykročili jsme směrem na stanici metra, šla jsem po jeho boku jako ve snách. Můj společník se po mě co chvíli podíval, stále se choval tak samozřejmě. Pomalu jsem se uklidnila, nenápadně jsem si prohlížela jeho tvář z profilu. Vypadal docela obyčejně. Ten pocit, že cítím jeho přítomnost, mě neopouštěl. I se zavřenýma očima bych věděla, že je vedle mně.
"Ty se nebojíš," ozval se nečekaně, "ty se vůbec nebojíš."
"Ne," řekla jsem. Shlédl ke mě a usmál se, najednou nevypadal obyčejně. Nemohla jsem si pomoct, ten kluk mě přitahoval. Měl světlé, ne však blonďaté vlasy, trochu odrostlé a neupravené. Jeho nos se mi líbil obzvlášť, takový výrazný a rovný, dokonale se hodící k jeho obličeji. Obrátil se ke mně a mě znovu zaplavil ten pocit, ze ho odněkud znám, stejně jako když jsem ho úplně poprvé zahlédla v knihkupectví.
"Kdo jsi vůbec?" zeptala jsem se ho, "známe se odněkud?"
"Těžko říct," pokrčil rameny, "nikdy předtím jsem tě neviděl."
"Já tebe taky ne, ale i tak mám dojem, že se známe. Jak se jmenuješ?"
"Filip, a ty?"
"Dana." Byla jsem čím dál zmatenější, věděla jsem, že ho znám. Bylo to jako setkání se starým přítelem. Při tom pomyšlení jsem ztrácela půdu pod nohama, bylo to málem jako ta  závrať, která se mě zmocňovala pokaždé, když se mi stávaly věci, jak jsem tomu v duchu říkala.
"Musíš se tam šíleně nudit, v tom knihkupectví," poznamenal.
"Dneska jsem prodávala místo kolegyně, normálně nemusím stát celý den za pultem."
"Byla jsi duchem nepřítomná, měla jsi se vidět, když jsem tě vyrušil."
"Cože? Duchem nepřítomná? To se ti zdálo," upadala jsem do rozpaků.
Opustili jsme park a přešli jsme přes ulici, následoval mě po schodech do stanice metra. V jasném světle zářivek jsem ho konečně uviděla pořádně. Kráčel vedle mě s rukama v kapsách kožené bundy, při chůzi se mírně nakláněl dopředu. Byl o hlavu vyšší než já, nepříliš štíhlý ani silný, na pohled nezajímavý kluk.
Došli jsme na nástupiště, bylo tam narváno jako obvykle, ale já jsem dění kolem nevnímala. Filip stál přímo přede mnou, všimla jsem si jeho šedomodrých očí. Se zájmem opětoval můj pohled, už poněkolikáté mi vyrazilo dech poznání, že ho znám, ale odkud? To nebylo obyčejné déjà vu.
"Co se děje?" Usmál se na mě, nečekaně mě zaplavil silný pocit štěstí, tak silný, že jsem měla co dělat, abych se nerozplakala. Nikdy jsem nevěřila, ze je možné se na první pohled do někoho opravdu zamilovat a teď se mi to stalo, to je ten pocit, ze mi je povědomý.
"Pořád si myslím, že se odněkud známe, nemůžu se toho zbavit."
Z tunelu zavanul studený vzduch, do stanice se přiřítilo metro a lidé kolem nás se začali hrnout do dveří, jakoby jim šlo o život. Můj staronový známý v tom zmatku nepozorovaně zmizel, najednou po něm nebyla ani stopa. Nechala jsem se dostrkat davem do vagónu, zazněla obvyklá hláška, dveře se zavřely a vlak se rozjel. Pátrala jsem zrakem kolem, doufala jsem, ze se Filip odněkud vynoří, ale ne, byl nenávratně pryč. Co když se mi to všechno jenom zdálo? To na tom jsem tak spatně, že začínám mít halucinace?